Většina protestních hlasů jde v České republice za programově pružným hnutím ANO nebo za nostalgiky z KSČM. Politici z těchto táborů dokáží uspokojit skalní euroskeptiky i spoluobčany přesvědčené o tom, že všechno, co se zde za pětadvacet let událo, bylo špatně.

Je to vlastně docela kuriózní. Máme zde nereformované komunisty bezpracně dosahující dvouciferného volebního výsledku. A také antipolitické hnutí, které sedí ve vládě a dobývá politické hitparády. Potom nepřekvapí, že extremisté, kteří vystrkují růžky na Slovensku, v Maďarsku, ale i Rakousku či Německu, u nás živoří.

Má to ještě jeden důvod: roztříštění krajně pravicové scény. Do Sněmovny před třemi lety zasedl Okamurův Úsvit přímé demokracie. Bleskurychle však prošel štěpením. Tomio Okamura si založil stranu Svoboda a přímá demokracie. On sám je dál charismatickým řečníkem, leč s pověstí muže, který si tak dlouho své ovečky hlídal, až je neuhlídal.

Úsvitu se zmocnil Marek Černoch, za předsedu si vybral veterána Miroslava Lidinského a název rozšířil o sousloví Národní koalice. Potom byla dohodnuta spolupráce s Konvičkovým Blokem proti islámu. Ministerstvo vnitra však subjekt s novým názvem Úsvit s Blokem proti islámu odmítlo zaregistrovat, poněvadž mu vadily některé programové body.

Jakkoliv radikální pravici integrace prospívá, zvěsti o tom, že antiislamisty a Úsvit vodí na provázku někdejší superguru Věcí veřejných Vít Bárta, jí značně škodí.

Jsou tu ale i další aktéři. V první řadě Dělnická strana sociální spravedlnosti. Své zázemí a zvolené zastupitele má zejména v severních Čechách. O spolupráci s ní uvažuje dokonce někdejší předseda tamní krajské buňky ČSSD Petr Benda – což mnohé vypovídá o něm, ale i o lidech, kteří jej dokázali s jeho názory volit v táboře demokratické levice do čelných funkcí.

Ambice má i Národní demokracie Adama B. Bartoše. Ten se o víkendu musel policistům zpovídat ze svého vyjádření na demonstraci na pražském Václavském náměstí, v němž se dožadoval nejvyššího trestu pro údajné vlastizrádce z řad politických špiček. Ještě varovnější je ale Bartošova poznámka, že „bez fyzické síly naši dnešní krizi nevyřešíme“. Desítky stoupenců mu aplaudovaly. Možná mezi nimi byli i ti, kteří za tichého přihlížení resortů obrany a vnitra zakládají Národní domobranu.

Regiony objíždí a na sociálních sítích je aktivní také Miroslav Sládek, v 90. letech parlamentní hvězda v dresu Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa. Zřejmě se domnívá, že doba dozrála k jeho návratu z politického záhrobí.

Jak vidno, je mnoho povolaných, jenže též málo vyvolených. Česká krajní pravice je atomizovaná, což si její údy kompenzují družbou s extremisty z dovozu, například s francouzskou Národní frontou Marin Le Penové nebo s německou AfD, jíž pomáhal v kampani i exprezident Václav Klaus.

Kdyby se intenzivně vložil do předvolebního dění také u nás, mohlo by se nad radikální pravicí vyjasnit. Časem třeba k nám někdo přiveze i slovenského Mariána Kotlebu, jenž už coby banskobystrický župan ukázal, jak si vykládá svobodu slova a umělecké tvorby, například místních divadelníků.

Dnešní klid se může změnit v zítřejší bouři. Lze si představit, že rozkmotření ultranacionalisté jednoho dne válečnou sekeru zakopou. Do karet jim může hrát i drolení politické scény a oslabování klasických stran. Ještě vážnějším rizikem ale je radikalizace tradičních a respektovaných politických proudů, v nichž může dřímat víc podobných slabých článků typu Petra Bendy.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus