Na závěr Čapkovy Války s mloky spatří pan Povondra hlavu mloka trčící z Vltavy. Podobné pocity jako on jsem měl nad dvěma maily z tohoto týdne. V jednom mě vybízel můj kamarád, abych se držel, než mi zakážou Neviditelného psa. V druhém mi doporučoval stoupenec Strany přímé demokracie, abych se do pana Okamury nenavážel, jinak že si na mě došlápnou.

Za těch jednadvacet let, co Neviditelného psa vydávám, jsem dostal všelijaké maily, nikdy na mě nezanechaly žádnou stopu, ale v této době jaksi nejsem schopný je zcela pustit z hlavy.

Mloci zatím u nás úplně nejsou, ale jinde jich je všude plno a když je možné nechat přetočit film kvůli tomu, že herec upadne na základě udání do nemilosti, a když ten, kdo je film schopen přetočit, je takový velikán, jako je Ridley Scott, dovedu si představit míru strachu, v jaké se pohybuje. Ten by podepsal Antichartu, jen by to fiklo. Někam jinam patří úvaha o zákazu periodika. Důvod zákazu? Stačil by i tento komentář, padl by do oka některého z hate free aktivistů a bylo by vymalováno.

Je to paradoxní, že ten druhý mail spadá do oblasti zdánlivě opačného ideového okruhu. Okamura a jeho spolek je všechno, jenom není hate free. Pohrůžka ze strany jeho sympatizanta je logická a zapadá do celkového konceptu. Určité projekty, jako je například zákaz specifického náboženství, lze prosadit jen silově a když se začne silově prosazovat, pak někdo občas dostane přes hubu.

Zatím u nás bezprostředně nehrozí běsnění, jaké se zmocnilo určitých kruhů na Západě – kam jsme vzhlíželi jako ke kontinentu svobody. Ne snad, že by nebyly snahy. Aktivisté se množí a ten vítězný pochod institucemi už začal. Nicméně pořád se ještě tihle mloci drží pod hladinou. Jinak je tomu s očividně nenávistnou formací SPD, která už přímo sahá po pákách moci. Dostala deset procent a něco, to zdaleka není přes čtyřicet procent, jaké dostali v Německu nacisté v roce 1933 a komunisté u nás v roce 1946. Volební výsledek mají menší, než v polistopadové éře měli v parlamentních komunisté s výjimkou těch posledních. Mají význam čistě proto, že se vlamují do systému, ve kterém má po posledních volbách klíčovou roli hnutí ANO Andreje Babiše.

V očích žasnoucího voliče je současné situace podobné, kdy Unie svobody přispěla ke vzniku opoziční smlouvy Václava Klause a Miloše Zemana, tedy politického paktu, který poznamenal náš veřejný život na řadu let a vrhá svůj stín dodnes. Podobně motivovaný postoj jako tehdejší Unie má dnes Demokratický blok. Ten se dá snadno pochopit, protože je pregnantně vyjádřený: nikdy nepodpoříme konstrukci vytvořenou bývalým estébákem policejně stíhaným pro podvod. Takto jasně to vyjádřila poslankyně za ODS Miroslava Němcová v pondělním rozhlasovém interview s Michaelem Rozsypalem. Proti tomu se těžko dají najít logické výhrady. Vazba někdejšího pracovníka zahraničního obchodu na Státní bezpečnost patřila ke kvalifikaci a policejně stíhaný Andrej Babiš bezesporu je.

Zatím nejsou přesvědčivá vodítka, jež by nám ukázala, jak se na to dívá volič. Ve zmíněném rozhovoru poslankyně Němcová odmítala předhůzku neústupnosti: rozdělovala agendu na dvě, jedna se týká ustavení parlamentních orgánů a druhá vlády. Zásadní odmítnutí se týká vlády. Uvidíme, zdali je veřejnost schopna tak jemné rozlišení postojů vnímat.

Důvody ke znepokojení jsou mnohé. Parlamentní orgány se nějak ustanoví. Je v zájmu kaprů, aby si vybudovali hráz a stavidlo a přítokový kanál, je třeba rybník naplnit a obdařit potravou. Ohrožen je ale chod státního stroje. Pokud zůstane vše při tom, co je teď, Okamurova role poroste. Přitom program SPD je v rozporu s principy, na jakých polistopadový režim stojí. Z obvinění ze xenofobie se Okamura verbálně vykrucuje a prochází mu to. Zato vládnutí pomocí referenda a princip odvolatelnosti volených politiků je v naprostém rozporu s principy zastupitelské demokracie. Dnes se na všech stranách hovoří o ohrožení demokracie a prsty míří na dvojici Zeman – Babiš. Přitom SPD má faktickou likvidaci demokracie v programu. Odvolání politiků, to tu už bylo před dvěma a půl tisíci lety, zavedli to Atéňané v roce 510 a jmenovalo se to ostrakismus, střepinový soud. Od té doby je tento pojem používán jako cosi odstrašujícího, je to vyhnání jednotlivce ze společenství. Významná parlamentní strana to chce u nás zavést a zajisté ona bude mít velkou roli v tom, kdo má být vyhnán. A je šílené a nezodpovědné proklamovat referendum za jakousi vyšší formu demokracie, jak to leckdy slýcháme z kruhů, které nemají s Okamurovými xenofoby nic přímo společného. Jak dopadne referendum ovlivněné demagogií a nesmysly, vidíme v kolébce moderní demokracie, v Británii.

Je to nebezpečí o to silnější, že je zastupitelská demokracie očividně oslabena, nejen u nás, ale v mnoha dalších demokratických státech světa. Jestliže se u nás ustanoví nějaká chatrná vláda podpořená pochybnými silami, následky poneseme ještě hodně dlouho. Pořád je ještě čas je zastavit.

LN, 22.11.2017

Neff.cz