Kolega grafoman Bohumil Doležal (kdysi mě současně s Radko Kubíčkem, leč nezávisle na něm, označil za drzého grafomana, na což oba měli svaté právo) občas píše o věcech, o nichž má jen povrchní znalosti. Protože má pověst autority, ohlupovací účinek jeho článků je značný.

Předvedl to např. v Reflexu z 31.července 2012 článkem JUDr. Bradáčová a potřeba svatých obrázků, převzatém s jeho svolením Neviditelným psem dne 2. srpna 2012, v němž se mimo jiné pustil do ministra Pavla Blažka kvůli jeho postupu při rozhodování o jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze.

Vzal za bernou minci domněnku o odporu předsedy vlády k jejímu jmenování jako o důvodu odvolání Jiřího Pospíšila, která stojí pouze na lidových pověstech a bájích. Petr Nečas k nim ovšem zadal příčinu nevěrohodným vysvětlením náhlého pádu svého nejloajálnějšího poddaného a vehementním odmítáním nájezdů různých politiků na nového ministra, naléhajících na rychlé jmenování Lenky Bradáčové.

Bohumil Doležal dodal domněnce zdání věrohodnosti odkazem na údajné "administrativní pochybení" při manipulaci s návrhem na jmenování Lenky Bradáčové, ke kterému ve skutečnosti nedošlo /více viz Zavedení nového letopočtu v justici a Škoda Pospíšila (sic!)/.

Již zde zakopl o neznalost práva a reálií. Pravomoc jmenovat vedoucího státního zástupce na návrh jeho nadřízeného je výlučnou osobní pravomocí ministra, nikoli ministerstva jako úřadu, jež ministrovi pouze poskytuje servis. Není proto důležité, kdy bylo podání doručeno na podatelnu ministerstva, ale kdy je vzal na vědomí ministr. V tomto směru vypovídají shodně tři významné úřední osoby: exministr Jiří Pospíšil, jeho tehdejší náměstek Filip Melzer a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman: právní účinky podání návrhu nastaly 22. června 2012 večer jeho převzetím náměstkem ministra, jenž podpisem a vepsáním data potvrdil přijetí a nepřítomného Jiřího Pospíšila ihned informoval telefonicky.

Na věci nemění nic ani utajení doručení návrhu až do 27. června 2012 a jeho předání na podatelnu ministerstva až 3. července 2012, zhruba hodinu před nástupem Pavla Blažka. Tato okolnost silně pohoršila osvědčenou ohlupovačku veřejnosti Danielu Drtinovou, která kvůli tomu "dusila" Filipa Melzera v pořadu Interview dne 30.července 2012 (zde). Zdálo se jí nepatřičné, že návrh uložil do trezoru a kromě ministra o něm nikomu o něm neřekl, čímž projevil nedůvěru k pracovníkům ministerstva. Tím ale pouze zabránil dalšímu zesílení beztak nepřiměřeného mediálního povykování.

Pokud Pavel Blažek vyslovil podezření, že návrh mohl být antedatován, aby vzniklo výše zmíněné podezření proti Petru Nečasovi, ve skutečnosti nařkl tři výše zmíněné činitele z konspirace proti předsedovi vlády. K té by ovšem měli důvod pouze tehdy, kdyby o rozhodnutí o odvolání Jiřího Pospíšila věděli předem.

Myslel-li to Pavel Blažek vážně, měl by na ně podat trestní oznámení. Pokud pouze hledal vytáčku pro odůvodnění zbytečných průtahů s jmenováním, měl by se výše uvedeným pánům veřejně omluvit.

Naopak má-li někdo důkaz, že Petr Nečas skutečně odvolal Jiřího Pospíšila, aby mu zabránil jmenovat Lenku Bradáčovou, měl by jej zveřejnit. Usvědčil by ho tím z překročení pravomoci a sabotáže, se všemi důsledky z toho plynoucími. Nepředpokládám ale, že takový důkaz existuje.

V dalším Bohumil Doležal nadhodnocuje význam virtuálního politického boje o jmenování Lenky Bradáčové, jehož skutková bezvýznamnost je dána uspořádáním právních vztahů mezi nejvyšším státním zástupcem a ministrem v procesu jmenování. Jejich zásady jsou překážkou uplatnění politických vlivů. Zákon vyžaduje, aby každé rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, a zakazuje svévoli. Ministr by se své pravomoci v žádném případě nemohl vzdát, jak si myslí Bohumil Doležal, protože by tak mohl učinit jen svévolným rozhodnutím, jež by nejspíš záhy zrušil soud.

Blažkovo odůvodnění jmenování Lenky Bradáčové není ústupkem před tlakem, ale věcným vysvětlením právní reality. Ve vztahu ministr-nejvyšší státní zástupce ve věcech jmenování vedoucích státních zástupců má ministr slabší postavení. Uchazeče vybírá nejvyšší státní zástupce, který musí svou volbu zdůvodnit. Ministrova pravomoc jmenovat je obsahově spíše pravomocí nejmenovat a je pojistkou proti případné svévoli nejvyššího státního zástupce. Ostatně nejvyšší státní zástupce je přímým nadřízeným vrchních státních zástupců, zatímco ministr s nimi kromě formálního úkonu jmenování a rozhodování ve věcech hospodářskosprávní povahy nemá nic společného. Do stejného postavení jako Pavel Blažek by se dostal také Jiří Pospíšil, kdyby se rozhodl vyhovět přání svého milovaného předsedy strany a vlády nejmenováním Lenky Bradáčové.

Pavel Zeman ví, proč chce na uvolněné místo dosadit Lenku Bradáčovou. Ministr by mu mohl nevyhovět pouze tehdy, pokud by našel důkazy o její odborné a občanské nezpůsobilosti. Pokud konstatoval, že je nenašel, popsal holou skutečnost. Žádnému mimoprávnímu tlaku se nepodvolil. Svoboda je přece správně pochopená nutnost.