Konání Petra Nečase od počátku jeho působení v čele vlády svědčí o chronickém nedocenění důležitosti zdravého právního prostředí státu a v té souvislosti obecné podhodnocení významu resortu spravedlnosti. Projevil to již obsazením křesla ministra spravedlnosti Jiřím Pospíšilem, jehož osobnostní klady znehodnocovaly různé nežádoucí vlastnosti a zejména úloha capo di tutti capi v tzv. "kauze Čunek". Dalším projevem bylo spiklenecké odstranění Jiřího Pospíšila s odvoláním na výhrady k jeho činnosti, jejichž závažnost až dosud tvrdošíjně popíral.

Bezkoncepčnost přístupu k resortu dokázal tím, že ve chvíli pádu Jiřího Pospíšila neměl připraveného náhradníka obeznámeného s problematikou odvětví. Pavel Blažek jím rozhodně není. Působí sice dojmem inteligentního člověka, ale jeho neználkovstí v kombinaci s výrazným sebevědomím hraničícím až s velikášstvím tvoří smrtící koktejl.

Jiřímu Pospíšilovi měla zlomit vaz nezpůsobilost podřídit se rozpočtové kázni tak, aby například vězeňství řádně fungovalo i s nedostatkem finančních prostředků. Nový ministr předstírá, že má na řešení této kvadratury kruhu recept a chvástá se nápadem na snížení počtu typů věznic ze čtyř na dva. Přivlastnil si ovšem myšlenky vedení Vězeňské služby ČR, které vůbec nejsou nové. Uskutečnění záměru umožní zlepšení využití vnitřního prostoru věznic. Stává se totiž, že jedno oddělení věznice je přeplněné, zatímco v sousedním jsou volná místa, která nelze využít převedením vězňů z přeplněné části. Od celkové přeplněnosti by nová úprava věznicím ovšem neodpomohla. Související úspory nákladů budou ve srovnání s celkovým finančním deficitem vězeňství zanedbatelné. Podstatné je, že pojem "typ věznice" je synonymem pojmu "režim výkonu trestu" a současné třídění je dáno trestním zákonem i zákonem o výkonu trestu, které by musely projít účelovou novelizací v zdlouhavém legislativním procesu.

Prosadí-li Pavel Blažek záměr Vězeňské služby ČR, pro který neměl Jiří Pospíšil pochopení, mnoho neprospěje, ale aspoň neuškodí. Úplně jinak tomu je v případě jeho zásahu do procesu obsazování funkce vrchního státního zástupce v Praze. Z hlediska řízení předsoudní fáze praktického výkonu trestního práva je Vrchní státní zastupitelství v Praze zdaleka nejmocnějším úřadem v zemi. Od 9. března 2011, kdy Pavel Zeman navrhl Jiřímu Pospíšilovi odvolání Vlastmila Rampuly, vrchního státního zástupce v Praze, a zejména pak od 22. července 2011, kdy exministr Jiří Pospíšil nepravomocně vyhověl návrhu, nemá úřad nezpochybnitelné vedení. To je stav, z něhož se mohou radovat pouze současní i potenciální "zákazníci" orgánů činných v trestním řízení v českých krajích, popřípadě též ti, již byli od nástupu Nečasovy vlády "odejiti". Jeho svévolné protahování má proto povahu sabotáže.

Pavel Zeman udělal vše pro to, aby stav nejistoty co nejrychleji ukončil. Během soudní bitvy mezi ministrem a Vlastimilem Rampulou se připravoval na obsazení uvolněného místa. Mohl pak za několik dní po potvrzení ministrova rozhodnutí o odvolání bývalého vrchního státního zástupce navrhnout Jiřímu Pospíšilovi jmenování Lenky Bradáčové.

Je jistě více schopných uchazečů, ale vrchní státní zástupce v Praze je nejvýznamnějším spolupracovníkem nejvyššího státního zástupce mimo budovu jeho úřadu, proto je Zemanův nárok na obsazení místa dle jeho výběru plně opodstatněný. Ostatně bývalo dobrým zvykem, že ministři spravedlnosti autonomii nejvyššího státního zástupce plně ctili.

Není čím zpochybnit odbornou způsobilost Lenky Bradáčové funkci vykonávat. Nevím, co vedlo Pavla Zemana k tomu, že si ji vybral mezi několika dalšími rovněž zdatnými potenciálními uchazeči. Možná je to okolnost, že v době "čunkiády" se stala ikonou odporu proti zneužívání státního zastupitelství k uspokojování choutek politických pletichářů. Paradoxně právě v tom může být příčina odporu proti ní, neboť podhoubí zastánců zásahu do "kauzy Čunek" je stále živé.

Pavel Zeman je ve výběru uchazečů omezen také skutečností, že funkce vrchního státního zástupce je pravděpodobně jen dočasná, protože s účinností nového zákona o státním zastupitelství zanikne. Vybraný uchazeč musí souhlasit s tím, že možná již za pár měsíců půjde o dům dál, a slušný nejvyšší státní zástupce by měl mít jasno o jeho dalším použití.

Pokud nový ministr spravedlnosti vzdoruje a vyvolává průtahy jen proto, aby prokázal, že jediný alfasamec v resortu je on a Pavel Zeman je jeho podřízený, je to špatné, ale není to nejhorší možné vysvětlení. Daleko horší by bylo potvrzení podezření, že v pozadí je strach z nezávislosti vrchního státního zastupitelství na zájmech lidí, tahajících z pozadí za nitky vedení ODS a prokorupční vlády, z nichž aspoň někteří mají obavu, že se mohou stát předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. Stejně tak by bylo nehorázné klást odpor Pavlu Zemanovi kvůli nějakému slibu na obsazení funkce, který měl dát Petr Nečas: předsedovi prokorupční ani jiné vlády není nic do toho, kdo je vrchním státním zástupcem v Praze.

Ministrův záměr vypsat na uvolněné místo výběrové řízení má racionální jádro. Takto by se měla systémově obsazovat všechna klíčová místa ve státní správě. Ale mohou nastat okolnosti, kdy takový postup není na místě. Vzpomeňme si, že nahrazení zákulisních politických pletich výběrovým řízením při obsazování úřadu policejního prezidenta rozzuřilo Petra Nečase a vedlo jej k pokleslým výrokům o kočkopsu. Když ale jde o úzký stranický a nejspíš i "kmotrovský" zájem, ministr jeho vlády je najednou ochoten vnucovat použití "kočkopsa" nejvyššímu státnímu zástupci.

Ostatně ani funkce nejvyššího státního zástupce a před ním generálního ředitele Vězeňské služby ČR se neobsazovaly výběrovým řízením. Nikomu to nevadilo a prokorupční Nečasova vláda schválila jmenování Pavla Zemana bez rozpaků.

Proti vypsání výběrového řízení mluví faktor času: znamenalo by pouze prodloužení bezvládí na Vrchním státním zastupitelství v Praze. Výrok výběrové komise by měl stejně jen povahu doporučení pro nejvyššího státního zástupce. Je pravděpodobné, že Lenka Bradáčová by se do výběrového řízení přihlásila a uspěla by na čestném místě. Pavel Zeman by ji pak panu ministrovi asi navrhl znova. Kromě zisku času pro potenciální obviněné by tedy výběrové řízení nic nepřineslo.

Použití výběrového řízení stojí ale v cestě také zákonné překážky. Podle současně platného zákona o státním zastupitelství vrchního státního zástupce jmenuje ministr na návrh nejvyššího státního zástupce. Způsob výběru navrženého uchazeče zákon neupravuje, o výběrovém řízení v něm není ani slovo.

Na rozdíl od občana, který smí činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno, státní orgán si smí dovolit jen to, co mu zákon ukládá nebo výslovně povoluje.

Zákon ani vyhláška ministerstva spravedlnosti nezmocňují nejvyššího státního zástupce, aby vypsal výběrové řízení na obsazování funkcí v oboru své působnosti.

A ministr není vybaven nejen pravomocí vypsat výběrové řízení na obsazení funkce ve státním zastupitelství, ale zákon mu ani nedává možnost, aby nejvyššímu státnímu zástupci vnucoval svůj subjektivní názor na způsob, jakým si má vybírat nejbližší spolupracovníky. Má sice právo odmítnout navrženého uchazeče, ale protože se jedná o úkon správního řízení, musí tak učinit s řádným odůvodněním, které lze podrobit soudnímu přezkumu.

Domnívám se, že již nyní by měl Pavel Zeman velmi slušnou naději na úspěch, pokud by ministrovo rozhodnutí nejmenovat Lenku Bradáčovou napadl správní žalobou. Protože destabilizace Vrchního státního zastupitelství v Praze mařením obsazení funkce jeho vedoucího ohrožuje vnitřní bezpečnost státu, Pavel Zeman by neměl s podáním žaloby dlouho váhat.

Důsledky zasahování ministra spravedlnosti do rozhodování nejvyššího státního zástupce o obsazení funkce vrchního státního v Praze jsou tak závažné, že neuškodí zamyslet se nad citací z § 314 trestního zákoníku, který vymezuje skutkovou podstatu zločinu sabotáže:

"(1) Kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost České republiky anebo poškodit mezinárodní organizaci zneužije svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce nebo se dopustí jiného jednání k tomu, aby

a) mařil nebo ztěžoval plnění důležitého úkolu mezinárodní organizace, orgánu veřejné moci, ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, hospodářské organizace nebo jiné instituce, nebo

b) způsobil v činnosti takového orgánu anebo takové organizace nebo instituce poruchu nebo jinou závažnou škodu,

bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let, popřípadě vedle tohoto trestu též propadnutím majetku.

(4) Příprava je trestná."