28.3.2024 | Svátek má Soňa


POLITIKA: Ministerské rošády a další úpadek politiky

5.7.2012

V úterý byla zdárně ukončena rošáda na postu ministra spravedlnosti: Jiřího Pospíšila nahradí Pavel Blažek, to vše pod taktovkou premiéra Petra Nečase. O důvodech bylo možné spekulovat, ale pokud existovaly nějaké pochybnosti, zda je jablkem sváru jmenování či nejmenování Lenky Bradáčové pražskou vrchní státní zástupkyní, dokázal je nový ministr spravedlnosti rozptýlit ještě dřív, než na jeho jmenovacím dekretu oschnul inkoust.

Tak nabubřelý, arogantní a hulvátský projev právě jmenovaného člena vlády na jeden z nejdůležitějších resortů jsem za celou dobu, kdy sleduji politiku, ještě neviděl. Tím méně bych vyjadřování hodné komunistického aparátčíka a nevkusné strašení Heydrichem čekal od místopředsedy ODS.

Důvodem pobouření části veřejnosti, z nichž jen část tvoří voliči ODS, není rychlost, s jakou prezident Václav Klaus premiérovu návrhu vyhověl (na setrvání Pospíšila nestál osud celé vlády, narozdíl od odvolávání například Víta Bárty).

Důvodem pobouření veřejnosti není ani skutečnost, že Jiří Pospíšil byl miláčkem médií a jeho mediální prezentace byla tak zdařilá, že dokázala maskovat existující nedostatky jeho práce (např. přijetí nových kodexů soukromého práva, jejichž výsledné znění je terčem oprávněné kritiky), popřípadě jeho dřívější nedostatky (např. jeho role v kauze tzv. justiční mafie). Popularita ministra u veřejnosti není sice důvodem pro setrvání Jiřího Pospíšila ve vládě, je však důvodem pro náležité odůvodnění jeho odvolání. Obzvlášť v případě, kdy se ministr zčistajasna dozví, že za 40 minut již ministrem nebude.

Jiřímu Pospíšilovi bylo možno vytýkat ledacos, ovšem žádného zásadní selhání se v poslední době nedopustil (rozhodně ne takového, o kterém by se dozvěděla veřejnost). Pokud měl být Pospíšil odvolán, tak měl být odvolán už dávno Topolánkem, případně jeho nástupcem Nečasem. A protože odvolán nebyl a pozici ministra spravedlnosti udržel, nese za jeho údajné "manažerské selhání" kus odpovědnosti také premiér Petr Nečas, který tak neschopného ministra ve své vládě toleroval. Nějak mi uniklo, že by z toho premiér vyvodil pro sebe nějaké důsledky.

Důvodem pobouření veřejnosti je dětinské odůvodnění bleskového odvolání, které nejen svým voličům, ale všem občanům nabídnul premiér Petr Nečas: ministr spravedlnosti byl odvolán proto, že si řekl o miliardu navíc do své rozpočtové kapitoly, když šetřit přece musí všichni. Absurdní je, že Jiří Pospíšil měl toto předjednáno s ministrem financí Miroslavem Kalouskem a také, že na stejném jednání vlády si o miliardu navíc pro svůj (nutno dodat, že krutě podfinancovaný resort) řekl i ministr spravedlnosti Alexandr Vondra.

Veřejnost nenechává klidnou ani skutečnost, že se ministrem spravedlnosti stává člověk, v nějž Nečas na konci roku 2010 poté, kdy Pavel Blažek zajistil vytvoření "velké koalice" v Brně, "ztratil důvěru". Dokonce v takové míře, že jej premiér odvolal z pozice člena dozorčí rady státního podniku Lesy ČR. Ačkoli velká koalice v Brně (narozdíl od Prahy) stále trvá, Nečas jako kouzlem důvěru v Blažka znovu získal – takovou, že jej rovnou jmenoval ministrem spravedlnosti, což je o poznání důležitější post.

Premiér Nečas svým přístupem, který se zdaleka neomezuje jen na ministerstvo spravedlnosti, dokumentuje současný úpadek české politiky. Stojí za připomenutí, že stejně netransparentním způsobem byl v roce 2011 prakticky ze dne na den odvolán Martin Roman z pozice předsedy představenstva ČEZu a následně instalován do pozice předsedy dozorčí rady téže společnosti, nebo že byl v říjnu 2011 odvolán ministr zemědělství Ivan Fuksa, aby mohl být nahrazen Petrem Bendlem. I v těchto případech se Nečas neobtěžoval s nějakým uvěřitelným odůvodněním. Beztak se na to brzy zapomene pod nánosem nových afér a nikdo se po skutečných důvodech pídit nebude. Tak se ovšem věrohodná politika dělat nedá.

Členové dnešní (ale i jakékoli budoucí) vlády by si měli uvědomit, že nejsou novodobými absolutistickými vládci, kteří jsou za své jednání zodpovědní pouze Bohu a svým poddaným nemusí nic vysvětlovat, ale že svůj mandát získali v důsledku demokratických voleb a jsou tudíž svým voličům i ostatním občanům za svá rozhodnutí zodpovědní.

Demokracie je diskuze a podstatou politiky v pravém slova smyslu je přesvědčování – minimálně svých vlastních voličů – že to, co politik činí, má nějaký smysl. Že politik ví, co dělá a že jeho cíle pochopí a vezmou za své také občané. Že politik pro své kroky získá, byť zpětně, podporu veřejnosti a že občany musí přesvědčit i o tom, že je nutné přijmout dočasná nepopulární, ale nutná opatření, která sice v krátkodobém horizontu občany zatíží, ale v dlouhodobém horizontu se jim vyplatí.

Nic z toho Petr Nečas a spousta dalších politiků nedělá. Své voliče staví před hotovou věc, berte, nebo nechte být. Vysvětlováním a odůvodňováním svých kroků, nebo alespoň vymýšlením věrohodně znějících historek se neobtěžují, proč taky? Vždyť to není nutné, politiku dnes netvoří ideje nebo programy, o které se voliči poperou. Svou politiku, jejímž jádrem je obsazování prebend, seslí a pašalíků, prodávají nejrůznější Nečasové a Sobotkové voličům stejnými způsoby, jakým se prodávají prací prášky, mobily nebo tablety zajišťující okamžitou erekci.

Billboardy usmívajících se kandidátů, párek zadarmo, Michal David a sliby pečených holubů po volbách, to voliče osloví a zajistí hlasy. Za takto pojaté předvolební kampaně je potřeba utratit peníze. Přemýšlet a namáhat mozek není třeba (ostatně není jisté, zda jej někteří politici vůbec používají), naopak, volič musí u voleb i poté přemýšlet co nejméně.

Politici dneška prakticky nepíší do novin, nedebatují s občany a pokud už jdou do televize, pak se jejich debata sestává prakticky jen a pouze z osobních útoků a obviňování z korupce (skutečné i smyšlené). Věcný program, obhajoba konkrétních hodnot, rozhodování se znalostí věci není v módě a politik, který se prezentuje takto nemoderně, je považován za podivína, který ustrnul někdy na konci 90. let 20. století.

Nečas, ani kdokoli jiný z vedení ODS, se nenamáhá ani svým voličům, natož ostatním spoluobčanům vysvětlit, proč došlo k ministerské rošádě, nebo aby se voliče alespoň pokusil přesvědčit o tom, že tato rošáda je správná a pro dnešní vládu, resp. pro Českou republiku prospěšná. Voliči jsou postaveni před hotovou věc, politici jim nic nevysvětlují, nikoho nepřesvědčují, odlišné názory bagatelizují. Nečas se nijak nesnaží zdůvodnit bleskurychlé odvolání Jiřího Pospíšila a obnovení důvěry v Pavla Blažka. A právě to je pravá příčina nelibosti české veřejnosti, resp. její části, která se o politiku stále zajímá.

Druhá příčina dnešního řevu, který neutichne ani v následujících dnech, je odložení (abych na základě výkladu prohlášení Petra Nečase a Pavla Blažka neřekl rovnou odmítnutí) jmenování Lenky Bradáčové, od které si část veřejnosti slibuje praktické naplnění zásady "padni komu padni". Když Václav Klaus apeloval na Pavla Blažka, aby "za každou zabránil jakékoli politizaci" resortu, a když se novopečený ministr vzápětí nechal slyšet, že doufá, že prezidentova slova správně pochopil, pak prezident patrně nečekal, že Blažek svým dalším prohlášením výrazně přispěje k další politizaci dění na vrchním státním zastupitelství. Blažkův výrok, že "nepůjde na tu společenskou objednávku, že je málem povinen to jmenování udělat, neboť si svých pravomocí, které má, váží a nehodlá se jich vzdávat za žádných okolností" je pak dokonalá záměna příčiny a následku.

Ona společenská objednávka tu vznikla právě proto, že Nečas odvolal Pospíšila ještě předtím, než ten stihl Bradáčovou jmenovat, což vzhledem k absenci jakéhokoli uvěřitelného zdůvodnění vedlo ke spekulacím, že právě Bradáčová jako možná pražská vrchní státní zástupkyně byla skutečným důvodem urychleného odvolání Pospíšila. Následné lži Nečase o tom, že o tomto jmenování nevěděl, a pseudodůvody, které Nečas uváděl jako zdroje pochybností, zda má být jmenována právě Lenka Bradáčová (zná se s Jurečkem, šla na ruku ČSSD), ještě o víkendu na ČT, tuto společenskou poptávku jen posílily. A právě proto nakonec Bradáčová novým ministrem jmenována nebude! A my blbci jsme to ještě nepochopili.

Až se tedy po příštích volbách do poslanecké sněmovny budou hledat příčiny rekordně nízkých preferencí v ODS, rostoucí preference protestních stran a dekódovat "jasné signály, které voliči vyslali", může Nečas a zbytek dnešního stranického vedení ušetřit peníze za mediální analytiky. Stačí, když si vzpomene na kvalitně zdůvodněnou rošádu na ministerstvu spravedlnosti.