Pro někoho to možná mohlo být překvapení. Pro ty, kteří se o dění na naší politické i důchodcovské scéně zajímá podrobněji, to zřejmě žádné velké překvapení není. Miloš Zeman tak dokončil svou slavnou „spirálu smrti“, kterou započal těsně před listopadem 1989 a zužitkoval svým vstupem do ČSSD před volbami roku 1992.

Připomeňme si proto, v jaké že to době Zeman do sociální demokracie vstupoval a jakou sociální demokracii nakonec coby „důchodce a spisovatel na Vysočině“ opouští. Zeman vstupoval do ČSSD za předsednictví Jiřího Horáka. Jiří Horák zvládl svůj návrat z exilu v USA, kde se věnoval politologii, bravurně. Podařilo se mu „šíbrováním“ přesvědčit většinu delegátů obnovovacího sjezdu sociální demokracie na jaře roku 1990 a porazil Rudolfa Battěka. Již tehdy se v ČSSD projevoval onen neblahý vliv soupeření dvou stran, dvou různých koncepcí. Řada „battěkovců“ to vyjádřila odchodem z ČSSD a sám Battěk po svém vyloučení se pokoušel založit neúspěšně jinou „sociální demokracii“. Zeman tedy přišel do ČSSD v době těsně před volbami do Federálního shromáždění (FS) a České národní rady roku 1990. Ve volbách sice ČSSD získala více jak 5% hlasů a získala tak mandáty jak ve FS, tak v ČNR, patřila ale k řadě drobných poražených stran. Zeman po volbách spustil ostrou kritiku vedení ČSSD, kterému vyčítal zkostnatělost, lpění na tradicích a starým předválečným či předúnorovým členům ČSSD vyčítal příslušnost k „urologické klinice“, čímž narážel na jejich věk i jistě patrné zdravotní problémy některých velmi starých členů ČSSD. Zemanova kritika Horákova vedení rostla úměrně tomu, jak se blížil sjezd ČSSD na počátku roku 1993. Zemanova politika opět rozdělila členskou základnu na přibližně dvě stejně silné poloviny, na „Zemanovce“ a „Horákovce“. Zatímco Horákovi vyrostl v Zemanovi silný soupeř, on sám se stahoval jakoby do pozadí a oficiálně neusiloval o obhajobu předsednické funkce. Místo Horáka zaujal nám dnes dobře známý Jiří Paroubek, který se také na sjezdu ČSSD v březnu 1993 střetl o funkci předsedy se Zemanem. Zeman z tohoto souboje vyšel vítězně a porážka Paroubka na řadu let poznamenala a vyřadila z vrcholové politiky ČSSD.

Zvolení Zemana předsedou sebou přineslo další dobrovolný odchod řady členů ČSSD, kteří se Zemanovou politikou a zejména rétorikou nesouhlasili. Zeman si nejprve upevnil postavení uvnitř ČSSD a stupňující se kritikou vládní ODS a zejména Klause začal pomalu sbírat hlasy nespokojenců, kterým Klausova reforma nepřinesla očekávané „pečené holuby“. Rok 1996 pak Zeman ve volbách prohrál s ODS jen velmi těsně a mimořádné volby roku 1998 pak vyhrál nad oslabenou ODS pykající za sponzorskou aféru drtivě.

Nástupem do čela vlády Zeman ubral na agresivitě a podařilo se mu coby předsedovi vlády udržet se u moci celé funkční období až do roku 2002. V roce 2001 se vzdal funkce předsedy ČSSD a na jeho místo doporučil dnešního eurokomisaře Špidlu. Sám si ponechal funkci předsedy vlády. ČSSD dokázala přesvědčivě porazit ODS i ve volbách roku 2002, což někteří přičítali zejména „nové“ politice Vladimíra Špidly. Podle mého názoru však ve společnosti stále fungoval fenomén Zemana a na volební vítězství roku 2002 měl Zeman zcela jistě lví podíl. Zeman se posléze odsunul do pozadí a do vysoké politiky se opět vrátil v době volby prezidenta na počátku roku 2003. Byl však doslova odkopnut tehdejším vedením ČSSD včele se Špidlou a šedou eminencí Grossem a své účinkování ve třetí volbě prezidenta skončil již v prvním kole. Tehdy údajně kdosi Zemanovi předal seznam poslanců a senátorů ČSSD, kteří Zemana v hlasování o prezidenta nepodpořili, a Zeman se začal těmto lidem nepokrytě posmívat a snad by bylo na místě říci i mstít. Špidla a posléze Gross se stali obětí jeho nemilosrdné kritiky z „exilu“ na Vysočině.

Dostáváme se tak do finále. Po jmenování Paroubka českým premiérem v polovině roku 2005 se začal vztah Zemana a Paroubka vylepšovat a Zeman se dokonce zapojil do předvolební kampaně ČSSD před volbami 2006. Po patových volbách 2006 Zeman dále zůstával Paroubkovým spojencem, nicméně s ubíhajícím časem a po „fluktuacích“ Paroubka s Kalouskem se Zeman začal i o politice současného předsedy ČSSD Paroubka vyjadřovat kriticky. Po odchodu ČSSD do opozice na podzim 2006 se navíc na scéně objevil staronový spor mezi ČSSD a advokátem Altnerem, který údajně „vyhrál“ ČSSD majetek, tj. vlastnictví Lidového domu v Praze. ČSSD Altnerovi zaplatila jen zlomek sjednaného honoráře a od té doby dosáhly požadavky advokáta Altnera vůči ČSSD miliardových hodnot. Paroubek začal obviňovat Zemana z toho, že s Altnerem podepsal pro ČSSD nevýhodnou smlouvu a stál údajně i za podáním trestního oznámení na Zemana. Zeman tak v březnu 2007 opouští řady ČSSD, shodou okolností téměř přesně 14 let poté, co se stal na sjezdu v roce 1993 jejím předsedou. Přesto se osobně vyhýbám označit Zemanův odchod „protestem“ proti současnému vedení. Spíše se naplnilo přísloví o pomalu běžících „božích mlýnech“. Zeman, který z ČSSD vyštval nejednoho svého kritika, byl strůjcem oné politiky uvnitř ČSSD, která nakonec vždy hledala viníka v někom z vysoce postavených, který by pykal za chybná rozhodnutí z minulosti. Není to tedy tak, že „slušný“ Zeman opouští „neslušného“ Paroubka či Ratha. Zeman svým odchodem z ČSSD jen dokládá to, co kritici ČSSD vědí už dlouho. ČSSD je stranou prolezlou lstivostí a podrazy. Taková už byla za Zemana a je i za Paroubka.