25.4.2024 | Svátek má Marek


POLITIKA: Miloš z Vysočiny

1.10.2008

Styl české politiky devadesátých let dosti neblahým způsobem ovlivnili tři svým založením nepolitičtí intelektuálové, kteří neodolali vábení moci – Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman – zapsáno v pořadí, v jakém vstupovali do mocenských funkcí. Všichni tři propadli pocitu, že jejich výjimečný intelekt je sám o sobě opravňuje ke zvláštní roli v politice.

Pro všechny tři platí bezezbytku Peroutkův axiom:

„Po válce se stávalo častěji než dříve, že filozofové vešli ve styk s politikou. Nelze říci, že by styk s jejich rozjitřenými a neukojeným intelektem byl přinesl politice prospěch. Filosofové vystupovali s oblibou v roli enfant terrible – poněkud malá role pro muže, který se zve moudrým. Využívajíce osamocenosti svého postavení, mluvili bez zodpovědnosti. Místo sboru moudrých mužů spatřili jsme blížit se řadu lidí, z nichž každý nesl s sebou svého koníčka.“ (Přítomnost, 25.12.1924)

Upřímně říkám, že jsem obdivoval rozhodnutí Miloše Zemana odejít z politiky na Vysočinu. Teď se za pochvalného mručení svého zvláštního fanklubu vrací zpět. Začal, jako ostatně každou svojí předchozí kampaň, zdánlivě od lesa - opřel se do „idiotů v politice“. Jeho týmu prý nejde o získání moci, jen prý o „ozdravění politiky“. A jen tak mimochodem, i o to udělat z Miloše prezidenta. V současném volebním systému to sice znamená provést převrat nejméně ve dvou nejsilnějších stranách, a tak získat pro ozdravění politiky jedním intelektuálem podporu většiny poslanců a senátorů, ale dobrá.

Bojovníci proti idiotům v politice se sešli na oslavě narozenin proruského lobbisty Miroslava Šloufa. Jako symbol facky a neúcty ke všem obětem komunistického režimu už nikdy nic nepřekoná televizními kamerami zachycený bratrský polibek Mirka Šloufa s jedním z šéfů předlistopadové KSČ a odsouzeným strůjcem taktiky mlácení demonstrantů Mirkem Štěpánem. Mezi bojovníky proti idiotům v politice, kteří se v pozadí tohoto televizního záběru chápavě usmívali, působil obzvláště komicky bývalý politický vězeň Karel Srp, jehož uvěznění za činnost v Jazzové sekci Štěpán v polovině osmdesátých let veřejně obhajoval. Miloš Zeman se na večírku chlubil, že i když všichni z jeho přátel vědí, kolik je v politice idiotů, jeho samotného tak prý nikdy nikdo nenazval. Možná je to jen otázka lingvistického vkusu a neochoty mluvit hrubě.

Nevím, jak by on sám nazval premiéra, který se při jednání s rakouským protějškem o dohodě z Melku nejprve nechal dotlačit k jednání mezi čtyřma očima, na které nebyl připraven. Který se při něm potom opil natolik, že rakouský protokol pro jistotu nechal raději vyvést všechny novináře z areálu, aby nikdo nevyfotografoval českého ožralu, který sám nemůže nastoupit ani do auta. Psal jsem o tom už tehdy v Lidových novinách, poté, co tuto ostudu potvrdili účastníci z obou delegací. Mimochodem, byl u toho tehdy i další recyklovaný bojovník proti idiotům v politice, Jan Kavan. Miloš Zeman ještě jako penzista na přímý dotaz o tom, jak byl za jeho vlády rozkraden český farmaceutický průmysl, prohlásí, že to bylo „mimo a pod jeho rozlišovací schopnost“. Necítí zodpovědnost za nic z drastických pochybení či za dusící rozmach politické korupce za jeho vlády opoziční smlouvy, se kterým se český politický a hospodářský systém dodnes nedokázaly vyrovnat. On nic, to „idioti“.

Zemanův důvěrník Šlouf byl důvěrníkem i gangstera Mrázka. Hledáme-li vysvětlení, pak beztrestnost a oprávněnost této „politiky“ vyplývá pouze z toho, že ji dělal Miloš Zeman a jím oblíbený exkluzívní kroužek loajalistů. K němu patřila i identickým způsobem vystavěná kohorta Václava Klause, s nímž bylo vždy možné se na čemkoliv dohodnout. Ostatní jsou ovšem „idioti“.

Mezi idioty v politice však podle Zemana určitě nepatří ani jeho opětovně blízký spolupracovník a bývalý ministr zdravotnictví Bohumil Fišer (na večírek přinesl Mirkovi knížku), jehož korupční jednání v kauze Diag Human už má svojí rozhodčím senátem určenou devítimiliardovou cenu. Za něj k vyřešení problému stačilo kývnout na dohodu o vyrovnání za dvě miliardy. Jen idiot v politice – a zde znovu mluvím o době premiérování Miloše Zemana – mohl ve stejné kauze schvalovat protiústavní zneužívání tajných služeb a policie či doporučování mediálního nátlaku a tlaku na soudce Pražského městského soudu.

Naše „intelektuální hvězdy“ spojuje základní a pro polistopadovou českou politiku osudové nepochopení podstaty demokracie. Peroutka to na závěr stejného článku nemohl vyslovit jasněji:

„Lid, jak jej známe z historie, jistě nemůže přejít do čítanky jako morální vzor. Nutno se s ním rvát o hodnoty. Je nedokonalý. Ale nic není dokonalého. Morální podklad demokracie je v tom, že vše, i králové i filozofové, jsou právě tak nedokonalí, a že je tedy lépe vládnout ve prospěch ohromného počtu nedokonalých než ve prospěch exkluzívního kroužku nedokonalých.“

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)