24.4.2024 | Svátek má Jiří


POLITIKA: Mezi Putinem a Churchillem

27.2.2015

Obrat prezidenta Zemana vůči Rusku pomůže zahladit příkop, který se rýsuje v Evropě

Winston Churchill je vzorem Miloše Zemana. Prezident to neopomíná zdůrazňovat – i udělením řádu Bílého lva. Z toho plynou otázky: Jak by se Churchill postavil k válce na Ukrajině? Patřil by muž, jenž jako první varoval před železnou oponou, k „chápačům Putina“, jak se dnes říká? Nebo by výrazně oponoval appeasementu?

Jsou to jen spekulativní otázky. Podobně můžeme spekulovat, proč nyní Zeman ustupuje ze své role mezi „chápači Putina“. Důležité ale je, že – jak informovaly včerejší LN – svou pozici změnil.

Na schůzce o zahraniční politice provedl jakýsi koperníkovský obrat. Dosavadní kritik protiruských sankcí řekl, že proti jejich zpřísnění nebude nic namítat, selže-li příměří dohodnuté v Minsku (dohoda nazývaná Minsk 2).

Je to posun dobrým směrem. Není důležité, zda se Zeman radil s duchem Churchilla, zda se rozhodl účelově, aby měl bonus pro návštěvu USA, či zda k tomu dospěl racionálně. Důležitější je jiná věc: Zemanův obrat pomáhá zahladit příkop, který se rýsuje v rámci evropských zemí.

Je to příkop mezi státy, které stojí za západními pravidly i hodnotami, a těmi, které mají pochopení pro pravidla i hodnoty Vladimira Putina. Příkop nevede jen mezi západem a východem kontinentu, jak tomu bylo kolem invaze do Iráku (pamatujete dělení na „starou“ a „novou“ Evropu v roce 2003?). Vede i mezi postkomunistickými státy, jež mají s životem ve sféře vlivu Ruska vlastní neblahé zkušenosti (na tvrdé straně teď stojí Polsko a Pobaltí, k chápavé straně inklinují Česko, Slovensko a Maďarsko). Jinými slovy: teď nejde o sympatie Washingtonu, ale o pud sebezáchovy.

I gentlemanské dohody platí

Vše je ve vývoji. Pro představu uveďme pár bodů, na kterých se Zemanovy postoje mohou lámat.

Především je to samotné příměří. Zeman říká, že selže-li dohoda o příměří, nebude proti přísnějším sankcím vůči Rusku. Důležité je ono „pokud“. Jak doložit, že dohoda o příměří selhala? Jde o úhel pohledu. Západ tvrdí, že Rusko dodává na Donbas zbraně i muže, čímž dohodu porušuje. Mluvčí Kremlu Peskov naopak tvrdí, že Rusko příměří dodržuje. Račte si vybrat. Usvědčíte Peskova ze lži tím, že vyfotíte tanky s ruskými znaky? Ani náhodou. Ale můžete ho podpořit tím, že řeknete, že mu věříte. Ještě loni Miloš Zeman takto věřil ministru zahraničí Lavrovovi. Teď se zdá, že víru už ztratil.

A pak je tu téma pro puntičkáře. Z Minsku vzešly dva dokumenty, které se v debatě občas zaměňují. Za prvé je to samotná dohoda, kterou podepsali velvyslankyně OBSE Tagliaviniová, ukrajinský exprezident Kučma, ruský velvyslanec Zurabov a lídři rebelů Zacharčenko a Plotnickij. A pak je to politické prohlášení státníků Putina, Porošenka, Merkelové a Hollanda. A hned se nabízí formální argument: Jak mohou velmoci včetně Ruska ručit za příměří, když ho jejich lídři nepodepsali?

Je zřejmé, že v jádru jde o gentlemanské dohody. Ale právě takové by měl Churchill – i ten, kdo se k němu hlásí – dodržovat. Pokud to nyní Miloš Zeman nazřel, a hlavně pokud bude podle toho dále jednat, je to dobře. Je to natolik dobře, že lze překousnout i štiplavé otázky po jeho víře v ministra Lavrova či jeho přesvědčení, že na Ukrajině řádí nacisté. A je-li pravda to, co řekl premiér Sobotka, podobně se posunuje Orbánova vláda v Maďarsku – zkrachuje-li Minsk 2, i ona bude pro přísnější sankce proti Moskvě.

Chápat, nebo sympatizovat?

Moskva si nabíhá dost sama. Tvrdí-li, že příměří dodržuje, a přitom separatisté v Donbasu válcují ukrajinskou armádu, je to takové chucpe, že na to skáče jen vyslovený fan klub Putina.

Když tak argumentuje Moskva, má to logiku. Sděluje tím, že na Ukrajině jde jen o vnitřní konflikt mezi Kyjevem a rebely v Donbasu. Že za porušení příměří mohou jen separatisté a Kyjev, který s nimi odmítá jednat. A také Západ, který v tomto postoji Ukrajinu podporuje.

Jiná věc je, když tak argumentují lidé na samotném Západě, u nás třeba Václav Klaus a donedávna Miloš Zeman. Když německý intelektuál Jakob Augstein líčí konflikt jako boj „politických zvířat“ (Merkelové a Putina, Západu a Východu) o kořist, jako další díl cyklu Vetřelec versus Predátor, je to věc názoru. Ale když upozorňuje na to, že ruskou anexi Krymu nelze srovnávat se sovětskou anexí pobaltských zemí v roce 1940, neboť lidé na Krymu se cítí většinově rusky, našinec by měl zastříhat ušima: jako bychom slyšeli argumenty z roku 1938 o anexi Rakouska a Sudet.

„Chápání Putina“ má nepochybnou analytickou hodnotu. Je dobré vědět, jak uvažují lidé v Kremlu. Říká se tomu empatie. Ale nesmíme empatii přehánět do té míry, která vyvolá v Putinovi pocit, že ke slovu přicházejí jeho sympatizanti.

Obrat Miloše Zemana míří proti takovému pocitu, což je jasné plus. Už se nepíše rok 2003, kdy šlo o sympatie spojenců v USA. Teď jde o něco, co se nás dotýká mnohem bezprostředněji a zásadněji, o mocenské ambice Ruska v Evropě – v té její části, kterou považuje za svou sféru vlivu. Čím méně příkopů v ní bude, tím slabší bude Putinův pocit, že se mu dílo daří.

LN, 24.2.2015