19.4.2024 | Svátek má Rostislav


POLITIKA: Mátoha v pekle

30.3.2011

Rok poté, co Topolánka vystřídal Nečas, vládne snad nejhorším možným způsobem

Už je to rok, co Mirek Topolánek nuceně odešel do politického důchodu. „Chlapovi s gulama“ paradoxně zlomila vaz aféra zrodivší se při focení pro homosexuální časopis. Jeho výroky dostaly vytržením z kontextu opačný význam, než jaký původně měly, ale kdo by se v dnešní „klipokracii“ probíral v záznamech překračujících délku pěti minut, že. Nicméně naivní výlev naivní humpolácké upřímnosti znamenal v rozbíhající se volební kampani neomluvitelnou chybu, další z nekonečného příběhu Topolánkových úletů, a vedení strany se proto, byť dosti riskantně, rozhodlo pro rázný konec.

Topolánka vystřídal Petr Nečas. Ač jeho nástup provázelo velké očekávání, těžko říci, zda na něm ODS vydělala. Volební zisk dvacet procent šlo interpretovat dvojím způsobem: černě jako nejhorší výsledek ODS v dějinách, bíle jako skoro maximum možného, čeho se dalo se stranou, zdevastovanou topolánkovskými manýry a klientelismem, dosáhnout. Po volbách ODS každopádně zažila asi jeden z největších paradoxů ve své historii: nejhorší volební výsledek vedl ke koaličnímu vládnutí opřenému o dosud nejpočetnější většinu 118 křesel, byť strana musela řadu klíčových resortů přenechat koaličním partnerům. A když na stranickém kongresu smetl David Vodrážka svým vybroušeným řečnickým uměním všechny kmotrovské zákulisní dohody ze stolu, zdálo se, že nad zatracovanou ODS opět začíná vycházet slunce.

Nicméně ze svítání na lepší časy se brzy vyklubal optický klam. „Pan čistý“ Nečas sice v žádné aféře nefiguruje (pomineme-li to, že ač mu Michálek hlásil, on nekonal), avšak jinak se s aférami v jeho okolí přímo roztrhl pytel. Jedna mu „odstřelila“ místopředsedu strany Pavla Drobila, a když se spojila s (marným) bojem s „veverkami“ o policejního prezidenta, musel Nečasovu vládu po půl roce existence zachraňovat prezident Klaus. Kvůli jiné aféře se pak povážlivě houpá židle pod dalším z místopředsedů Alexandrem Vondrou. Přitom oba měli symbolizovat novou, očištěnou ODS. Ohlášená vlajková loď koaličního úsilí, důchodová reforma, narazila na útesy kritiky, sotva zvedla kotvy. Není divu, publikum oprávněně čekalo ladný škuner, dočkalo se však narychlo sbitého voru trosečníkova, změti klád, prken i třísek, který byl příslibem všeho kromě jistoty poklidného stáří.

Vzhledem k tomu, kolik času a energie berou všem zúčastněným zuřivé koaliční i vnitrostranické války, lze vládu vlastně pochválit, že je vůbec schopná produkovat nějaký „output“, avšak veřejnost ono „vzhledem k“ pojímá nikoliv jako polehčující okolnost, ale jako pádný důvod k deziluzi a rozhořčení. Zvláště když se předvolební výslovný slib jak Petra Nečase, tak Miroslava Kalouska o nezvyšování daní do půl roku proměnil v pravý opak.

Způsob vládnutí Nečasova kabinetu je tak tristní, že se člověku přirozeně dere na mysl „kacířská námitka“, zda by nakonec nebyla lepší vláda Jiřího Paroubka opřená o komunisty, bubák, jímž Topolánkova ODS dovedla několik let účinně strašit střední třídu. Upřímně řečeno, asi by nebyla horší, neboť hůře vládnout snad ani nejde. Nečasova vláda je jednou z nejhorších v celé polistopadové historii, přičemž se asi sotva může utěšovat tím, že všeobecná úroveň českých vlád je tak jako tak dost mizerná.

Už v době Nečasova nástupu do čela strany panovala mezi komentátory shoda, jež nevěstila nic dobrého: suchar Nečas bude muset přidat na průbojnosti i na umění komunikovat živěji s lidmi, jinak skončí špatně. Od té doby žádné výrazné zlepšení nenastalo, ba co hůř, v posledních týdnech premiér připomínal spíše člověka, který už vnitřně rezignoval a pouze pasivně hraje předepsanou roli, neboť shluk zájmů a okolností stále udržuje danou mocenskou konstelaci v sedle. Od začátku vsadil jen na jednu kartu: že věcná spolupráce v koalici zplodí reformy, které veřejnost ocení a vládní strany (hlavně ODS) odmění hlasy ve volbách. Představa je to dosti naivní, leč Petr Nečas vlastně jinou hru hrát buď nechce, nebo neumí, anebo obojí.

Klíčová otázka však zní, zda lze vinit hlavně Petra Nečase a jeho chabou asertivitu. Zda nejsou na vině spíše objektivní parametry české politiky, které by přivedly do pekla i zdatného, odolného a průbojného světce. Možná je nejlepší obranou pro někoho, kdo musí působit v kruzích českého politického inferna, když se v něm pohybuje jako tělo bez duše, což je dojem, jejž Petr Nečas už dlouho vyvolává. Jak ale spasit českou politiku? Toť otázka už přímo zapeklitá. Odpověď na ni v tuto chvíli nezná asi nikdo. Česká společnost je podobně mátožná jako její premiér, nemá v sobě sílu provést nějakou „jasmínovou revoluci“ neboli kompletně vyměnit celou politickou elitu, vládní i opoziční, a získat tak alespoň naději, jakkoli klamnou, nového počátku. Zdá se tedy, že s Nečasem i bez Nečase to u nás stejně půjde od deseti k pěti.

LN, 25.3.2011

Autor je politolog