Na paní Hauserovou („Pražský Hrad, to je místo pro ženu“, MfD 6.2.2007) působí současný prezident dojmem „netrpělivého, panovačného trenéra, který šlehá zlomyslnými urážkami po všech, kdo odmítají cvičit podle pískání jeho píšťalky“. Kam proboha na ty dojmy chodí? Ve skutečnosti je to totiž přesně naopak: Václav Klaus v roli prezidenta se stal (možná k naší škodě) člověkem až extrémně zdrženlivým, který dění na naší politické scéně téměř nekomentuje, natož aby se do něj vměšoval či dokonce nutil kohokoliv, aby skákal podle jeho píšťalky.

Když poslední volby do sněmovny skončily způsobem, který neumožňoval jednoduché sestavení vlády, očekávali zejména tradiční klausobijci, že si prezident patřičně mocensky vychutná své „hvězdné chvíle“, kdy to konečně bude on, kdo má tu rozhodující pravomoc vybírat příštího premiéra, že sehraje s rozpolcenou politickou scénou jakousi „šachovou partii“, ve které (díky jakýmsi nadpřirozeným schopnostem „od ďábla“, které mu klausobijci tradičně přisuzují) nakonec všechny na hlavu porazí a dosadí si vládu podle svého gusta. Nic z toho se však nestalo a prezident svou zdrženlivostí překvapil nejen své odpůrce, ale i ty, kteří by jeho vyšší aktivitu při sestavování vlády spíš uvítali. Zejména v případě druhého pokusu neměl prezident vše „hodit“ na pana Topolánka a nechávat strany, ať se nějak samy dohodnou, ale mohl se sám více snažit najít způsob, jak dospět k dohodě politických stran (například o dočasné vládě a předčasných volbách) ještě předtím, než byl jmenován premiér pro druhý pokus. Neměl to tak snadno vzdávat po jednom setkání všech stran „v hladomorně“, kdy jeho návrhy nakonec zhatil svým negativistickým přístupem Jiří Paroubek. Zcela na vodě jsou ale postavena obvinění prezidenta z povolebních průtahů. Byl to pan Zaorálek, kdo vypsal termín první schůze nové sněmovny až měsíc po volbách (když prezident učinil zadost své povinnosti svolat novou sněmovnu okamžitě po volbách), byla to ČSSD, která svým poslancům bránila ve svobodné tajné volbě předsedy sněmovny, takže ustavující schůze nemohla skončit, a Paroubkova vláda tudíž nemohla podat ústavou předepsanou demisi. Je paradoxní, že titíž představitelé sociální demokracie, v jejichž režii se tyto průtahy děly, z nich dnes viní prezidenta. Zejména když po všech možných urážkách, které musel prezident na svoji adresu vyslechnout od nástupu dua Paroubek-Rath, on sám dokázal i s takovými představiteli sociální demokracie dál komunikovat z pozice uvážlivého a nadstranického státníka.

Václav Klaus se chová jako skutečně nadstranický prezident. Možná dokonce první nadstranický, protože předchozí prezidenti, včetně těch prvorepublikových, byli nadstraničtí jen proklamativně a z jejich činů bylo každému zřejmé, komu „po straně“ straní. U současného prezidenta by leckdo předpokládal, že bude stranit ODS (a deptat sociální demokracii), ale - pro někoho bohužel, pro jiného bohudík – neděje se tak. Například činnost Jiřího Paroubka, jeho spolčení s komunisty, lpění na vládních mocenských postech a neuznání vlastní porážky ve volbách, touha ovládat policii, jeho podrazy, neomalené výroky a názorové veletoče by si zasloužily mnohem ostřejšího odsouzení i ze strany prezidenta. Z domácího politického kolbiště se ale Václav Klaus odsunul do jakési „nadstranické zóny“ a své angažmá vidí nyní spíš na poli zahraničním, zejména ve vztahu k Evropské unii. To ale odpovídá ústavě: prezident je tím činitelem, který reprezentuje stát navenek. A je reprezentantem důstojným, respektovaným, důsledně hájí naše zájmy, a proto mu také drtivá většina občanů důvěřuje. Poslanci a senátoři ODS, kteří snad uvažují, že by ho už nevolili, protože mají pocit, že po volbách projevil nedostatečnou vstřícnost k ODS a až příliš velkou vstřícnost k Paroubkovi, by se měli rychle vzpamatovat. V současné době není známa žádná jiná osobnost srovnatelných kvalit, která by ho mohla nahradit.

Vyšlo v MfD 22.2.2007 pod redakčním názvem „Nikdo lepší než pan Klaus tu teď není“