Při pročítání řady komentářů k současné politické situaci, a to nejen na NP, ale na všech relevantních webech, se určitý druh komentářů neustále opakuje. Je jím na jedné straně neskrývaný odpor k Paroubkovi a ČSSD a na druhé straně odevzdanost, že ČSSD spolu s komunisty bude stejně vytvářet vládu po podzimních předčasných volbách.

Pomiňme na okamžik, že podzimní předčasné volby ještě mohou zkrachovat a zemi povede až do řádných voleb roku 2010 buďto Fischerova, nebo nějaká jiná vláda. Paroubek i Topolánek jsou poněkud zaskočeni, že si Fischer vybírá vlastní kandidáty na ministry. To může být pouze určitou snahou ukázat se jako „silný“ předseda vlády, mohlo by to ale ohrozit konání předčasných voleb a pevně doufám, že si pan Fischer hrátky s osudem této země odpustí. Ono úplně stačí, pokud si s Českem pohrává v době českého předsednictví Radě Evropy Paroubek s Klausem.

Pokud bych se nechal inspirovat posedlostí Paroubka průzkumy veřejného mínění, musel bych v této souvislosti poukázat na poslední údaje popularity českých politiků. Kdysi suverénní jednička mezi politiky, pražský primátor Bém, se propadl kamsi do ztracena a průzkumům vévodí skupinka politiků ČSSD se Sobotkou včele. Je zajímavé, že i našemu nejpopulárnějšímu politikovi Sobotkovi z ČSSD důvěřuje méně než 50% dotazovaných a obecně, po březnovém sejmutí Topolánkovy vlády, klesla důvěra absolutně ve všechny politiky. To je tedy jeden z důsledků Paroubkovy politiky totální konfrontace s vládou. Je nepopiratelným faktem, že z této situace nejvíce profitují politici ČSSD, kteří svůj pokles popularity mají mírnější než politici ODS. Z tohoto úhlu by proto mohl být Paroubek spokojen. Nicméně, opět připomínám naprostý propad někdejší jedničky průzkumů Béma. Sešup z výsluní může být někdy až překvapivě rychlý.

I když průzkumy stranických preferencí stále favorizují ČSSD, není dle mého názoru zdaleka všem dnům konec. Blížící se volby do EP na počátku června budou jakýmsi lakmusovým papírkem společenské situace. Jejich výsledek může leccos naznačit, ne však rozhodnout. Voliči jsou v případě evropských voleb mnohem méně vázáni politickými kalkulacemi a mohou volit velmi svobodně. Testem projdou zejména malé parlamentní strany lidovců a zelených. Pokud by snad i za těchto relativně volných podmínek měly potíže s překročením uzavírací klausule 5%, budou muset výrazně v kampani před parlamentními volbami přidat.

Výsledky ODS a ČSSD z eurovoleb pak ukážou, jak jsou na tom tyto dvě nejsilnější strany. Lze očekávat, že by obě mohly tentokrát zaznamenat přibližně stejný výsledek. Překvapením by naopak byl velký rozdíl oběma směry. Teprve po eurovolbách začne to pravé. Velmi pochybuji, že se ČSSD podaří volební kampaní zopakovat loňskou plakátovou masáž. Nezapomínejme, že proti centrální a velmi profesionální volební kampani ČSSD postavila ODS krajsky diferencovanou kampaň, úplně se míjející s tématy, které vytáhli socialisté. Tuto chybu jistě ODS neudělá po druhé. Pokud se budeme nimrat v bombasticky znějících plakátech ČSSD o „konci Topolánkovy vlády“, které se obracejí na ty, „co krizi nezavinili“, můžeme se sice dohadovat, zda heslo „řešení místo strašení“ je to pravé ořechové, v zásadě ale musíme rozlišovat, které skupiny voličů chce ODS oslovit. Já pevně doufám, že na prvním místě chce ODS oslovit především samostatně myslícího člověka, který sice „krizi nezavinil“, ale zázračné recepty socialistů na krizi odmítá nebo je k nim přinejmenším velmi rezervovaný. Pevně doufám, že takových je v našem státě přeci jenom o 1% víc než těch, kteří se nechávají hýčkat pofiderními jistotami. Víme přeci velmi dobře, že jedinou jistotou, kterou na tomto světě máme, je smrt. A ta spravedlivě navštíví naprosto každého, i Paroubka s Topolánkem.

Nebuďme proto zbytečně malověrní. Volby můžeme vyhrát a vlastně i musíme, pokud nám vadí případná vláda socialistů a komunistů. Ještě nejméně dvacet let přeci musíme nechat naše soudruhy v opozici, pak si teprve budeme kvit.