Protože loajalita je slovo, kterým se v ODS rádi ohánějí skoro všichni, stojí za to se zamyslet, co je loajalita a co je sviňárna? Ke komu, k čemu být loajální? Má být člověk loajální vždy a za každou cenu ke zvolenému vůdci a každou kritiku, každý pokus o kandidaturu proti němu či každou výzvu k jeho odstoupení považovat za sviňárnu, případně puč? Podporovat ho vždy a za každou cenu, i když on sám lže, dělá sviňárny nebo když se odchýlí od původních idejí a svým původním slibům a závazkům se vysmívá? Když svým chováním a vystupováním dělá ostudu? Nebo má být člověk loajální spíš ke společným idejím, na kterých ta strana vznikla, ke společným hodnotám, ke slibům a závazkům daným jak voličům, tak svým spolustraníkům? Ideální by bylo, kdyby obojí bylo v souladu, kdyby se oba typy loajality nedostaly do rozporu.

Jenže v případě Topolánka se do rozporu dostaly. Topolánek sám svým chováním opakovaně prokázal a prokazuje dodnes, že jeho loajalita k vlastní straně je nulová. Pronesl mnoho výroků, které ODS poškodily. Každý jeho kritik či konkurent v ODS byl pro něj jakýmsi vnitřním nepřítelem a Topolánek vždy upřednostňoval jeho mediální dehonestaci před slušným mediálním obrazem své strany. Zřejmě se domníval, že čím víc poplive všechny ty Tlusté, Bémy, Gandaloviče ..., tím lépe se bude v médiích vyjímat on sám. To on permanentně sypal do médií slova jako velrybáři, kmotři, vyděrači, pučisté, Íčko, Téčko... a právě těmito slovy pomáhal vytvářet obraz své strany. To on obesílal redakce esemeskami, které byly všechno jiné než loajální k jeho vlastní straně. To on potvrdil a nafoukl údajné „vydírání“ poslankyně Zubové poslancem Moravou, ačkoliv o nějakém vydírání v této souvislosti těžko mohla být řeč. Když takové umělé kauze dodá váhu sám předseda osočené strany tím, že to neexistující vydírání fakticky potvrdí, tak je to od něj vůči jeho straně loajalita nebo sviňárna? Jistě, úkolem předsedy je určitě i potírání nepravostí uvnitř vlastní strany, ale proč přes média a hlavně proč přiznávat médiím i to, co se vůbec nestalo?

A i když odhlédneme od osobních vnitrostranických půtek, v nichž kolem sebe Topolánek vždy kopal jako zběsilý a rád si bral proti svým soupeřům na pomoc média, tak jaká byla jeho loajalita k programu ODS, k tomu, co slíbil voličům („tomu, co jsme slibovali před volbami, přece nikdo nevěřil“)? Ideje byly nahrazeny prázdným marketingovým obalem a nakonec zůstalo jen to strašení Paroubkem. Nebo například loajalita k závazným usnesením kongresu? Třeba naplnění známého usnesení „nepředávat další pravomoce do Bruselu“? Jak se to slučuje s tím, že dotlačil (a raději ani nechtějme vědět, jakými metodami) poslance i senátory ODS až ke schválení Lisabonské smlouvy?

Dnes, po osmi letech panování Topolánka, podpíraného za všech okolností loajálními topolánkovci (vždy připravenými rvát se ne za společné ideály, ale jen za jeho osobu, tedy za svého kmotra), je ODS nemocná strana na pokraji zániku. Masivní úbytek voličů je realitou a to ještě většina voličů ji dnes volila ne pro její kvality, ale pouze ze strachu z Paroubka. Mělo by to pro ODS být vážným varováním, ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by si to vzala k srdci. Topolánek je vlk připravený dál kousat nebo aspoň poštěkávat a topolánkovci jsou připraveni se „pořádně rvát“ sice už ne za odstaveného, bezzubého vlka, ale za to, aby se i po jeho pádu udrželi ve smečce v pozicích dobytých za jeho éry. Hledají přitom viníky za současný tristní stav všude jinde, jen ne v sobě samých. Ke komu cítí Topolánkovi věrní loajalitu dnes, k Topolánkovi, nebo k Nečasovi a k těm, co Topolánka „zařízli“? Ke své straně nebo jen sami k sobě? Je špatným signálem pro voliče například opětovné zvolení oddaného topolánkovce Tluchoře či chystané zvolení pravdoláskového Vondry. I oni přece výrazně pomohli Topolánkovi dostat ODS do dnešního svrabu, kdy pro své tradiční voliče přestala být věrohodná a ti pravdoláskoví a středoví, na které líčila, jí stejně dali košem. Nejde přece o to, jak je kdo na jakém postu dlouho, ale jaký názor na topolánkovské směřování ODS ještě před pár měsíci zastával. Kdo celou dobu poplácával po ramenou Topolánka, měl by se dnes poroučet s ním!

Bude špatným signálem, když nadcházející kongres bude jen jakýmsi divadlem, které formálně stvrdí předem sjednané zákulisní dohody. Tak tomu bylo na předchozích kongresech, které šly – jak jinak - na ruku tehdy kmotrovi č.1 Topolánkovi, přestože řadoví členové i kmenoví voliči byli jeho působením a schopností ze všeho se vylhat znechuceni přinejmenším už několik let a do každého dalšího a dalšího kongresu vkládali marné naděje, že už s tím delegáti konečně něco udělají. Neudělali a výsledek se tedy zákonitě dostavil ve volbách. Má-li se věrohodně zlepšit obraz ODS pro voliče, musí delegáti zapomenout na pokyny svých kmotrů a raději se podívat na to, jaké názory kdo zastával už před dvěma, třemi, čtyřmi lety. Věrohodný je ten, kdo už tehdy Topolánkem nastoupenou cestu do pekel kritizoval, ne ten, kdo náhle otočil až dnes, po jeho pádu. Jestli chce ODS být opravdu občanská a demokratická, tak musí připustit otevřenou konkurenci a otevřený boj o posty ve vedení. Musí nechat vyhrát toho, kdo je dlouhodobě důvěryhodný a nemění své názory podle toho, co se mu zrovna v které chvíli vyplatí, a ne toho, kdo se lépe zaháčkoval do mafiánských struktur a umí lépe zákulisně handlovat. Na to přece stačí, aby delegáti kongresu přestali slepě dělat hlasovací mašinérii zákulisním handlířům a začali jednat svéprávně, sami za sebe, řídit se svým svědomím a svým vlastním individuálním rozumem. Pokud skutečně věří těm idejím, na kterých ODS vznikla (a klíčovým slovem tehdy byl „svobodný jedinec“), tak přece nemohou ve fungování své strany uplatňovat kolektivisticko-mafiánské principy, kdy rozhoduje pár silných hráčů v pozadí a ostatní jim jejich dohody jen loajálně odkývají jako nesvéprávné ovce. A pokud těm idejím delegáti nevěří? Pak ODS již není pomoci.