Věci veřejné a později strana LIDEM v minulém volebním období představovaly parodii na politiku. Vládní krize, na jejichž počátcích stály, zpravidla mívaly trapný průběh i trapný konec. Když proto dnes někdo srovnává KDU-ČSL s véčkaři, křivdí jí.

Dusno sice vytváří podobné, ale vše má punc důstojnosti a serióznosti. Jenže – počítá se výsledek. A stejně jako o Bártově týmu se i o lidovcích dnes hovoří jako o potížistech, kteří komplikují plynulé vládnutí. Vypjatou zásadovost od voleb předvedli hned ve třech případech.

Poprvé, když si vynutili správu resortu zemědělství. Žádná kombinace ministerstev bez zemědělství pro ně nepřicházela v úvahu. Chtějí mít blízko ke svým venkovským voličům, což obor, kterému značná část lidoveckých politiků rozumí, umožňuje.

Druhý šprajc se týká církevních restitucí. Pro KDU-ČSL jsou uzavřenou věcí. Sociální demokraty a hnutí ANO nechají vyjednávat s církvemi, ale respektovat budou jen výsledek, který potvrdí všechny zainteresované strany. Kdyby koaliční partneři chtěli přistoupit ke změně restituční legislativy, byl by oheň na střeše. Lidovci si střeží svoji identitu a je jim jasné, že zejména v nejvlivnější, katolické církvi má spojence stejně zakořeněného na venkově, jako jsou sami.

Tím víc bude zajímavé sledovat, jak si povede vlivný sociální demokrat Michal Hašek s návrhem na změnu zákona o narovnání státu s církvemi. Jde mu o to, aby na pozemcích blokovaných pro církve mohl být prodloužen pronájem pro zemědělce, kteří půdu obdělávají. Církvím ani lidovcům se tento nápad nezamlouvá. Na druhou stranu jím ale Hašek fikaně oslovuje řadu farmářů, o něž by jinak lidovci stáli.

Třetí příklad neochvějnosti KDU-ČSL se týká vyrovnání s minulostí a konkrétně lustračního zákona. Předmětem koaliční smlouvy není, proto by bylo přirozené, kdyby o něm poslanci vládních stran mohli hlasovat podle svého svědomí. Lidovci však jasně řekli: Buďto zůstanou lustrace zachovány, nebo končíme ve vládě. Neobměkčil je ani diskriminační charakter zákona. Toto vydírání aspoň nastínilo, pro které z koaličních stran je důležitější poslání nové vlády, a pro které fetiše.

Dalo by se říct, že nepozorujeme nic nového pod sluncem. Podobně vážné obličeje jsme v minulosti sledovali u lidoveckých lídrů Miroslava Kalouska, Jiřího Čunka nebo Cyrila Svobody. Od mladého Bělobrádkova vedení se ale spíš očekával návrat k eleganci Josefa Luxe. Též on cílevědomě prosazoval lidovecké zájmy – avšak za použití lišácké mazanosti, houževnatosti a vtipu, což z něj dělalo ctihodného spoluhráče reprezentantů větších partají. Lux nadto cítil potřebu mít věci stále pod kontrolou. Představa, že by se během skládání vlády a koaliční smlouvy sebral a na několik týdnů odletěl za oceán, byla nemyslitelná.

KDU-ČSL má přesto ještě možnost svoji reputaci napravit. Marián Jurečka se ujal ministerstva zemědělství s mimořádnou citlivostí. Chápe význam velkých producentů, ale zároveň razí svá srdcová a přitom pro konzumenty atraktivní témata – podporu lokálních potravinových zdrojů, důraz na živočišnou výrobu, pěstování ovoce a zeleniny a ochranu, respektive rozvoj krajiny v širších souvislostech. Daniel Herman zase může své manažerské limity překrýt citem pro umění či památky. No a věda a výzkum, jež má v kabinetu na starosti Pavel Bělobrádek, skýtá řadu možností, jak zemi dál civilizovat. Když se to tak vezme, lidovci by se mnohem lépe u voličů zapsali, kdyby využili potenciálu svěřených resortů. Bůh suď, proč více sází na kontroverzní gesta.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus