Politické strany nepostaví svoje prezidentské kandidáty. Vyklízejí tak pole Zemanovi

Případné fanynky i fanoušky Martina Stropnického, uvažující o jeho podpoře v prezidentské volbě, musela ta zpráva pěkně zpražit. „Bude lídr naší kandidátky v Praze a to je to nejdůležitější,“ konstatoval Andrej Babiš v rozhovoru pro server Info.cz. Podle něj by si musel stávající ministr obrany prezidentskou kandidaturu hradit sám, neb ANO je zadlužené a potřebuje peníze pro parlamentní volby. V chystaném vnitrostranickém referendu o případném kandidátovi hnutí Babiš nehodlá nikoho navrhovat.

Interní referendum na stejné téma avizovala i ČSSD, leč teprve v listopadu rozhodne, jak vybere kandidáta, který obdrží její podporu. Neboli až po parlamentních volbách a v termínu, jenž reálně umožní jen ukázat prstem na někoho z „cizích“ kandidátů.

O polibek smrti nikdo nestojí

De facto tak zhasla naděje, že by se nadcházejícího boje o Hrad účastnil kandidát některé ze zavedených stran, mezi které se dnes dá počítat právě už i ANO, ať už se voličům prezentuje jakkoliv. Strany tudíž budou případně udělovat spíše nesmělou podporu někomu z řad nezávislých kandidátů. A ti o těsnější vazby k nějaké straně stejně nestojí, ba se jich skoro štítí, poněvadž je oprávněně považují (budou považovat) za formu „polibku smrti“.

Při první přímé volbě prezidenta byla situace přece jen odlišná, vždyť i Miloš Zeman kandidoval s podporou Strany práv občanů, dnes marginálního subjektu, jehož původní ambice ale ležela mnohem výš. Pokud politické strany nyní prezidentské bitevní pole předem vyklidily, patrně to svědčí o jejich vážné krizi.

Na první pohled sice celkem racionálně vyznívá Babišův argument o potřebě úspor a nutnosti soustředit se na klání o Poslaneckou sněmovnu. V jeho případě samozřejmě moc ne, neboť by nejspíše dokázal kandidáta Stropnického „založit“, kdyby chtěl. Jenže on asi nechce, jelikož potřebuje udržet strategickou alianci s Milošem Zemanem, a tudíž hledá záminku. U jiných stran však podobný důvod logiku má, určitě u ČSSD, nad níž visí Damoklův meč nesplacené odměny advokátu Altnerovi (jeho dědicům).

Zákonný strop na výdaje na kampaň v parlamentních volbách činí 90 milionů korun, v prezidentských 50 milionů. Dle expertů je sice do účinné kampaně třeba nějak „nasypat“ ještě více peněz, ale i kdybychom vzali za bernou minci oficiální stropy, je jasné, že si ve stranických centrálách mohou pragmaticky říci: „Proč bychom vyhazovali z okna padesát milionů, když proti favoritu Zemanovi stejně nemáme šanci?“

Jenže faktický souběh parlamentních a prezidentských voleb přece poskytuje příležitost k vyvolání synergického efektu, kdy schopný prezidentský kandidát (kandidátka) táhne v kampani rovněž stranu a naopak, přičemž při šikovné organizaci lze navíc „zabít dvě mouchy jednou ranou“ i z finančního hlediska. Synergie sice vábí, ale u stran asi převážila oprávněná obava z toho, že by se jejich prezidentský kandidát stal spíše vodníkem, jenž stranickou značku stáhne pod hladinu. Vizi prezidentsko-parlamentní synergie proto vesměs vyhodnotily jako zrádnou sirénu a drží se radši na břehu a u zdi.

Krize stran je evidentní

Oslabování, ba fatální potíže zavedených stran představují celoevropský fenomén, který má řadu konkrétních podob a projevuje se i v prezidentských volbách. V Rakousku utrpěli kandidáti dvou největších zavedených stran, lidovců a sociálních demokratů, porážku již v prvním kole. Ve Francii může nacionalistku Marine Le Penovou patrně zastavit pouze nezávislý Emmanuel Macron. A i v jiných zemích, byť ne všude, jsou v poslední době v přímé prezidentské volbě často úspěšní nestraničtí kandidáti, například Dalia Grybauskaite v Litvě, Andrej Kiska na Slovensku či Gudni Jóhannesson na Islandu. Nicméně téměř totální vyklizení pole stranami v přímé prezidentské volbě znamená snad světový unikát.

Naše strany si tím patrně ještě pohorší, poněvadž tak vlastní elektorát nutí k nevěře, k hlasování pro nezávislé, pro „ad hoc lidi“. Reálná nezávislost nezávislých je pak hodně sporná. Miloš Zeman se netají blízkými vztahy k PPF, nezávislého kandidáta Jana Fischera, jenž v minulých volbách patřil k favoritům, podporoval mi liardář Tomáš Chrenek, který ho pak sice označil za „ne úplně správného koně na správný dostih“, leč onen příměr byl výmluvný. Prostě – nejen voliči, ale i miliardáři se tak mohou naučit napříště podporovat už pouze jména (obložená nějakou organizační a marketingovou strukturou), nikoliv strany. Či si zakládat strany vlastní po vzoru Andreje Babiše. Ten však svou neochotou podpořit vlastního kandidáta v situaci, kdy má ANO v průzkumech třetinu hlasů, vyvolává otázku: svědčí to o tom, že ANO opravdu patří mezi zavedené strany, nebo se mu Miloš Zeman zkrátka jeví jako lepší kůň než Stropnický, bez ohledu na stranické tričko?

Autor je politolog

LN, 12.4.2017