Na začátku představení absurdního divadla, hraného námi volenými představiteli vládních stran za přispění výpravy, choreografie a scénografie českých medií a s alternujícími herci ČSSD, čekajícími v zákulisí na záskok, jsem si dal předsevzetí, že toto dění nebudu komentovat. Koneckonců, dělá to každý a jakékoliv další úsilí je zbytečné, jen bych se opakoval.

Takže tenhle komentář vznikl proti mému původnímu předsevzetí, protože „to už přestává legrace“. Nikdy bych si nepomyslel, že politik zastávající ministerský post bude hájit své výroky tím, že byl opilý. To je na úrovni excesu jiného bývalého předního politika, jehož fotografie v rouše Adamově nám naše média poskytovala v nedávné minulosti.

Zmíněný případ si ale zasluhuje komentář, vlastně dva komentáře. Co si lze myslet o lidech, kteří chtějí dělat politickou kariéru a začnou ji tím, že si pořizují nahrávky všech výroků svých stranických kolegů s tím, že je možná v budoucnosti použijí proti nim a ke svému prospěchu? Tito lidé zasluhují všeobecné opovržení. Mají sice svých „pět minut slávy“ díky informacím, které prodali mediím, ale i následný odchod do zapomnění, jako tomu bylo u „vířivky“ Tlustého, paní Zubové a té druhé zelené (její jméno už jsem zapomněl). Bohužel, jejich chování je pouze zviditelněnou ilustrací myšlení a etiky české politické reprezentace.

Celá věc má ovšem další háček. Existuje přísloví „s čím kdo zachází, s tím také schází“. Bezpečnostní agentura, která má pracovníky vyškolené na sledování a odposlouchávání lidí, zřejmě vyškolila některé pracovníky víc, než předpokládala. Předpoklad loajality tady nemá smysl, jak už jsem zmínil ve svém předchozím příspěvku Velký bratr tě sleduje, peníze jsou peníze a dobré zprávy jsou dobře odměněny. Schopnosti pracovníků bezpečnostní agentury se tak vrátily jako bumerang jejímu zakladateli.

Dobře, ale “to už přestává legrace“. Co dál? Ne že bych neoceňoval schopnosti některých ministrů současné vlády. Myslím si dokonce, že pan Bárta, přes své opilecké extempore a údajnou snahu „zprivatizovat“ vládu, byl na obvyklé české poměry mimořádně schopný ministr. Dobré mínění mám i o několika dalších současných členech vlády. Ukazuje se však, že vláda jako celek je z hlediska proklamovaných reforem nefunkční a je zaměstnána hlavně „soudružským bojem každého s každým“ (citát ze Škvoreckého Tankového praporu). Celkový dojem je žalostný a přání, aby představení absurdního divadla skončilo, je silné.

Takže, co dál? Pokračující agonie a „soudružský boj“ nebo předčasné volby? Poslední vývoj naznačuje, že absurdní divadlo skončí, protože zarputilost koaličních spojenců se stupňuje. Deklarované společné zájmy o reformy jdou stranou, teď jde hlavně o to, vrátit koaličnímu partnerovi štulec nebo kopanec.

Člověku by se sice ulevilo, kdyby představení skončilo, ale co by přinesly následující předčasné volby, kromě dalších výdajů, pokrytých z neurčitých zdrojů? Určitě pád pravicových stran a vítězství levice. Jenže jaké vítězství? ČSSD i přes růst preferencí stěží sama získá parlamentní většinu,. Moc nad parlamentem by získala pouze za podpory KSČ, takže strana opět u moci. A důsledek? Rath jako ministr zdravotnictví, Paroubek jako ministr financí a Jandák prezidentem (už projevil souhlas kandidovat). Možná i Filip jako ministr spravedlnosti.

Co zbývá? Být mladší, uvažoval bych o emigraci na Nový Zéland. Tam mají jiné starosti, takže bych byl zpráv o dění v ČR ušetřen. Jenže začínat jako důchodce v cizí zemi je dost náročné, na to už nemám sílu.

Jedno řešení mne ale napadlo.Jsem přesvědčený „čechoslovakista“ a celé bývalé Československo považuji dodnes za sou vlast. V krajním případě můžu emigrovat na Slovensko.