Může pomoci, není ale všelék

Český parlamentarismus funguje, ale mohl by fungovat i lépe. Podobná úvaha patrně vedla vicepremiérku Karolinu Peake k tomu, aby zpracovala návrh na zavedení takzvané konstruktivní nedůvěry. Podstatou tohoto institutu je, že opozice, která by v budoucnu navrhla v Poslanecké sněmovně vyslovení nedůvěry vládě, by musela rovnou přijít se jménem nového ministerského předsedy. Takhle nějak to funguje i v Německu, Polsku, Slovinsku, Maďarsku či Španělsku.

Konstruktivní nedůvěra posiluje vládu oproti parlamentu především tím, že ztěžuje její svržení. Je snazší nechat hlasovat o nedůvěře v ministerský kabinet a, podaří-li se, pak horko těžko splácávat náhradu, než mít dopředu nachystanou jinou většinovou alternativu. Změna Ústavy České republiky by v tomto bodě znamenala vyšší vládní stabilitu. Mohly by také zeslábnout tendence poslanců fušovat do exekutivních rozhodnutí. Typickým příkladem je schvalování energetické koncepce země.

Dalším dotčeným je prezident republiky. Po volbách, nebo když vláda podá demisi, má hlava státu možnost navrhnout premiéra podle vlastního uvážení. Když je ale vládě sněmovnou vyjádřena nedůvěra s přídomkem konstruktivní, znamená to, že prezident musí jmenovat předsedou vlády toho, s kým přijde nová sněmovní většina. Toto částečné svázání prezidentových rukou není od věci zvlášť nyní, kdy bude volen přímo.

Jakýkoli nápad zefektivňující vládnutí a zpřesňující dělbu moci by měl být probírán zevrubně a vstřícně. Jistě lze tvrdit, že se zde zažila jiná tradice nebo že jsou vážnější problémy, kterým by se měli ústavní činitelé věnovat. Přiznejme si však, že náš ústavní systém není dokonalý a prostor pro nestabilitu, nebezpečné politikaření či nepatřičné přisvojování si pravomocí je stále docela velký.

Pozornost by měla být věnována zejména těm bodům z návrhu Karoliny Peake, které jsou kontroverzní nebo u nichž se nabízí širší vějíř možností. Například není úplně nutné nařizovat, aby po nevyjádření nedůvěry vlády mohl podobný návrh od padesáti poslanců znovu padnout až po šesti měsících. O kvórech a lhůtách by měla být vedena debata. Někdo možná připomene také to, že ve Španělsku lze přijít s vícero kandidáty na premiéra. Jsou to sice detaily, ale podceňovány by být neměly. Už jen proto, že prvotní návrh z dílny vicepremiérky Peake měl několik slabých míst, která byla opravena až v průběhu meziresortního připomínkového řízení. Zatímco neujasněné pojmosloví můžeme mít za banalitu, tak původní představa, že vláda sestavená premiérem vzešlým z takzvané konstruktivní nedůvěry by si už následně nemusela jít do Sněmovny říct o důvěru, byla vážným ústavním kiksem.

Nyní však materiál působí uceleně, a je proto logické, že jediným důvodem, proč jeho projednávání vláda na měsíc přerušila, je potřeba konzultací s parlamentní opozicí. Ta zatím ochotou kývnout nepřekypuje. Sociální demokracie dala návrh do souvislosti s dlouhodobou snahou Nečasovy vlády omezovat kritiku kabinetu na parlamentní půdě. Připomněla navíc, že ve dvaadvacetileté porevoluční historii bylo podáno jen devět návrhů na vyslovení nedůvěry vládě. Poslanecká sněmovna nevyhověla žádosti vlády o důvěru v jediném případě a pouze jednou na návrh poslanců vyslovila kabinetu nedůvěru.

Věcná kritika z opozičních řad je legitimní. Pouštět se ale do virtuálních mezistranických přestřelek je zbytečné. Návrh připravený Karolinou Peake a projednávaný vládou počítá s tím, že institut konstruktivní nedůvěry by začal být užíván až v příštím volebním období. A v něm bude patrně vládní většina vypadat jinak, levice vystřídá u kormidla pravici a Věci veřejné možná budou z parlamentu venku úplně. Nemá tudíž smysl podezřívat dnešní vládu, že by chtěla zpříjemnit život sama sobě. Kromě toho ani ono omezení opozice není až tak zásadní. Když už si dokáže vyjednat podporu pro prohlasování nedůvěry, je pak jen krůček k tomu vyjednat si podporu i pro budoucího premiéra, jehož briskní jmenování prezidentem může zemi uchránit od dlouhého hledání nové vládní konstelace. Dokonce i zmíněnou půlroční lhůtu pro opakování hlasování o nedůvěře lze obejít tím, že se podruhé místo padesáti podepíše pod návrh osmdesát poslanců, což není až tak obtížné.

Chce to zkrátka méně předsudků a více dobré vůle.

Přesto bych dvě vážné výtky k iniciativě Karoliny Peake měl, byť se netýkají přímo zpracovaného dokumentu. První souvisí se způsobem hledání politického konsensu. Podobnou změnu ústavy a jednacího řádu Sněmovny by měla iniciovat spíše moc zákonodárná než výkonná, jakkoliv by si tím po zavedení přímé volby prezidenta znovu trochu upustila rybník. Bylo by to korektnější a opozice by nezískala dojem, že je stavěna před hotovou věc. Koneckonců jde o novelu ústavy, kterou musí podpořit tři pětiny všech poslanců a tři pětiny přítomných senátorů.

Druhou výhradou bych chtěl připomenout, že ani takzvaná konstruktivní nedůvěra nepohne se zásadním balvanem, jímž je česká politika zatěžkána. Jde o nedůvěru zcela nekonstruktivní, která se rozmohla mezi stranami a jejich představiteli. K ní valnou měrou přispívá bezhlavé válcování menšiny většinou ve Sněmovně, hektické prohánění špatně připravených zákonů parlamentem nebo zneužívání stavu legislativní nouze vládou. A to ani nemluvím o vnitřní nestabilitě vládních koalic.

Jsou prostě těžší nemoci tuzemského ústavního a politického systému než ty, které léčí konstruktivní nedůvěra. Klidně ji zaveďme, určitě ničemu neublíží. O skutečné stabilitě vládnutí ale budeme moci hovořit až tehdy, když vláda nebude pohrdat opozicí a všechny partaje si uvědomí, že tu nejsou od virtuálního válčení či ukájení vlastních sobeckých zájmů, nýbrž od odpovědného nakládání se státem, jehož občané do nich v míře tu větší, tu menší vkládají své naděje.

Psáno pro ČRo6