Není zvykem slýchat o některém z ministrů Nečasovy vlády, že se chová profesionálně, rozvážně a sociálně citlivě. Přesto přinejmenším jeden takový existuje a může sloužit jako důkaz toho, že i současný premiér je s to učinit šikovný personální tah.

Po Josefu Dobešovi by nejspíš zazářil jakýkoli další ministr školství. Petr Fiala se ale ukázal jako osobnost originální, svébytná a hlavně ochotná napravovat chyby, kterých se v resortu za poslední desetiletí nakupilo neuvěřitelné množství. Snad jen zvrácení tristní bilance čerpání prostředků z evropských fondů je zatím nad jeho síly.

Naposledy Fiala slíbil zachovat existenci škol v obcích. Reagoval tak na petici za záchranu regionálního školství, která se ocitla až na stolech senátorů. Nejde jen o to, že zatímco větší žáci mohou do školy v sousední obci dojíždět celkem hladce, tak u menších dětí se může jednat o vážný problém. Fiala si na rozdíl od svého předchůdce také uvědomuje, že školy na venkově nemají pouze funkci vzdělávací, ale také sociální a kulturní.

Ještě razantnější kroky podnikl ministr v oblasti středního školství. Neotálel omluvit se studentům za zpackané státní maturity a v návaznosti na to odvolal ředitele Cermatu Pavla Zeleného. Za důležité pokládá, abychom maturitu neměnili každý rok. Záleží mu na tom, aby se zde utvořil dlouhodobě funkční model, pročež do svého speciálního poradního orgánu přizval nejen úředníky a analytiky, ale i učitele znalé praxe a politickou opozici. Fiala by přivítal, kdyby se obtížnější verze maturity stala součástí přijímacího řízení na vysoké školy, a proto se též snaží, aby klíčovou středoškolskou zkoušku pomohli formovat lidé z univerzit.

Ve vysokém školství se bývalý rektor Masarykovy univerzity orientuje nejlépe. Postavil se za Akreditační komisi a její verdikty směrem k plzeňské právnické fakultě. Ostatně sám kdysi v Akreditační komisi působil a chápe její význam pro oddělování akademického zrna od plev. S šéfkou komise Vladimírou Dvořákovou našel rychle společnou řeč a ani jej nenapadlo napodobit premiéra Nečase a pokusit se ji dehonestovat označením za přední českou marxistku. Počátkem července řekl Hospodářským novinám, že "akreditace nyní znamená, že stanovujeme nejnižší laťku. Potřebujeme ale hlubší posuzování kvality a na to stávající akreditační komise nemá zázemí ani dost sil. Proto se musí přemýšlet nad tím, jak na půdorysu stávající komise nebo prostřednictvím nového orgánu najít možnost zabývat se kvalitou výuky na vysokých školách," dodává Fiala.

Je sympatické potkat politika, který nemá potřebu zapsat se do dějin a dává přednost hladkému chodu svěřené oblasti. Petr Fiala proto odpískal zásadní reformu vysokoškolské legislativy a preferuje změny evoluční, v podobě novel stávajících zákonů. Překopat institucionální rozměr řízení vysokých škol mu je proti mysli. Až si bude jistý, že je po ruce úprava, která skutečně posune věci k lepšímu, nebude se jí bránit. Ovšem vnucovat školám něco, co nechtějí, nehodlá. O školném říká, že pro jeho zavedení nejsou podmínky a koneckonců není ani součástí vládního programového prohlášení. Ať půjde o školné, nebo o zápisné, za podstatné považuje, aby peníze šly od studenta vysoké škole a do dalšího vzdělávání. Rozhodně by o tyto prostředky neměl být krácen příspěvek státu vysokým školám.

Zatímco Josef Dobeš nás přesvědčoval, že nelze po prodavačce v supermarketu chtít, aby ze svých daní přispívala na vysokoškolské studium dětí z bohatých rodin, Petr Fiala přichází s jiným pohledem. Tvrdí, že musíme mít jistotu, že i v regionech, kde žijí lidé v jiných sociálních podmínkách než v Praze nebo Brně, nebudou poplatky dětem bránit ve studiu. Už koncem května Lidovým novinám prozradil, že si uvědomuje, že jsou v této zemi regiony, kde deset tisíc za vysokoškolský semestr představuje nepředstavitelné peníze. Na systému studentských půjček pracuje Fialovo ministerstvo dál, jeho smyslem by ale prý mělo být, že studenti budou mít peníze na zajištění široké škály finančních nákladů souvisejících se studiem.

Ještě na jednom příkladě si dokumentujme, nakolik je Petr Fiala atypickým politikem. Nepřednáší jen líbezné věty o potřebě dobře placených učitelů. Hovoří o širší perspektivě a jistotách. Například mu vadí, že naši učitelé nemají dostatečně definován postup ve své kariéře. Když před jeho úřadem probíhala protestní akce, ani neutekl, ani nikoho neokřikoval, ani nefackoval. Od demonstrantů v klidu přijal symbolický kouzelný proutek, který mu nabídli jako pomůcku pro nápravu chyb v resortu, a poznamenal, že pokud nebude fungovat, pozve je na schůzku, kde budou hledat jiné cesty a nástroje, jak dát věci do pořádku. Tak vypadá politická elegance a odpovědnost v praxi.

Petr Fiala, který se v rámci své odbornosti hlásí k empiricko-analytické politologii a pokládá se za odjakživa aktivního občana, o sobě nerad slyší jako o politikovi. Vždy připomíná, že je nestranický ministr nominovaný přímo premiérem a odsouhlasený všemi koaličními stranami. Ovšem marná sláva, sedí v nějak orientované vládě, navíc sám je známý jako vyznavač konzervativních hodnot a principů.

K tomu mne napadá jediná glosa. Petr Fiala se nemá za co stydět a vláda na něj může být hrdá. Pokud by si takto počínali i další ministři hlásící se ke konzervativismu, sotva by důvěra veřejnosti v jejich tým klesala k bodu mrazu. Bohužel však současný ministr školství víc než co jiného připomíná bílou vránu.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6