25.4.2024 | Svátek má Marek


POLITIKA: Konec éry Klause Josefa I.

6.3.2013

V prosinci 2011, nad rakví Václava Havla, dovedl Václav Klaus přednést řeč, jaká se očekává od státníka. Ač se mnozí obávali toho, co pronese, dokázal se tehdy nad letité politické i osobní nepřátelství k Václavu Havlovi povznést. Nikoliv však ke konci svého mandátu. Když Václav Klaus reagoval na úspěch Miloše Zemana v prezidentských volbách slovy o pravdě a lásce zvítězivšími nad lží a nenávistí, snad každý soudný člověk, bez ohledu na své politické preference, si musel pomyslet, zda to má dosluhující prezident zapotřebí. Když označil knihu svého "podkancléře" Petra Hájka, v níž se Václav Havel líčí jako nástroj Antikrista, za "povinnou četbu", soudného člověka muselo napadnout, že Václavu Klausovi přeskočilo.

A když si při návštěvě "zvoleného prezidenta" Zemana postěžoval, že se za jeho předchůdce na Hradě kradlo, soudný člověk se v tu chvíli musel za svého prezidenta stydět více, než když v Chile šlohnul pero. A do toho ještě ta nešťastná amnestie, u níž není jisté, zda jde o projev šlendriánu, nebo o záměr omilostnit pár "VIP lumpů", který se jako šlendrián pouze maskuje.

Budu také prorokem, jako můj předchůdce

V závěru svého desetiletého působení ve funkci českého prezidenta Václav Klaus vršil chyby, fauly a dával si vlastní góly. Není divu, že důvěra v něj poklesla na historické minimum.

Nikdy si nedovedl odpustit neustálé poměřování s Václavem Havlem, zejména s jeho světovým věhlasem. Periodicky – zpravidla verbálně – atakoval nejen svého předchůdce v úřadu, ale i takzvané "pravdoláskaře", přičemž na sklonku svého kralování ztrácel schopnost tento svůj vnitřní běs kontrolovat.

I kvůli němu si od nástupu do funkce začal hrát na jakéhosi proroka, na výraznou postavu světové debaty o evropské integraci a teorii globálního oteplování. Ale předváděl se tak i na domácím dvorku a kdekoho kádroval dle toho, má-li dostatečně kritický postoj k "evropeismu" a ekologii. V posledních letech dokázal u pana profesora nepropadnout snad jen Ladislav Bátora.

Čtyřiadvacet let ve vrcholných funkcích

Na údajného "eurodisidenta" a muže pevných, ale doma i ve světě nepříjemných názorů je Klausova politická dráha až překvapivě úspěšná, od listopadu 1989 skoro vždy zastával nějakou významnou funkci. Ministra financí, premiéra, předsedy Poslanecké sněmovny (díky paktu s Milošem Zemanem), prezidenta.

Mimo úřad strávil jen dvě krátká období: po sarajevském atentátu a pak od léta 2002 do jara 2003.

Měl také velké štěstí, nebýt rozkolu v sociální demokracii ohledně kandidatury Miloše Zemana, asi by se prezidentem nestal. A kdyby ne napoprvé, pak asi ani o pět let později.

Štěstěna se sice na tomto světě ráda usmívá na jedince s vůlí po moci (či po kariéře), ale nabízí se ještě jedno, racionálnější vysvětlení: Václav Klaus byl především schopným praktikem, mužem, jenž dovedl udržovat ty správné kontakty a zapojit se do vlivných sítí. Politikem, který na jevišti vystupoval jako kovaný konzervativec, thatcherista, friedmanovec, euroskeptik a podobně, zatímco v praxi se choval velmi "rozkročeně". Týká se to kupříkladu hospodářské politiky jeho vlád v devadesátých letech (jež měla vzhledem ke Klausovým ideovým východiskům překvapivě měkký sociální polštář) či zákulisních vztahů nebo ochoty velmi pragmaticky jednat s "jevištními" politickými soupeři.

"Na rozdíl od Švejnara tady žil a prožíval s námi vše dobré a špatné," pronesl o něm v roce 2008, před prezidentskou volbou, jeho tehdejší podporovatel Miroslav Šlouf.

Kdo však jsou konkrétní lidé, s nimiž skutečně "prožíval vše dobré a špatné"? Voliči, nebo spíše (kromě úzké skupiny ideových souputníků) nikým nevolení hráči typu Miroslava Šloufa či třeba Petra Kellnera, který mu nyní zařídil "vejminek" na zámečku v Dejvicích? Václav Klaus se zkrátka vždy nejlépe vyznal v moci a jejích zákonitostech, daleko lépe než v Evropské unii či v globálním oteplování.

Slabost vlády je jeho silou

Už od éry Václava Havla platí jednoduchá úměra: čím je vládní většina rozhádanější a slabší, tím je prezident silnější. A naopak. Vládneli pevná nadpoloviční většina, je prezident spíše jen ceremoniální hlavou státu, jež o své vůli nemůže prosadit takřka nic. (S výjimkou situace, kdy by měl silnou pozici v některé z vládních stran.)

Pokud se však vládní sestava přímo rozpadá, pak je prezident vlastně poslední instancí, k níž se lze obrátit. A především v těchto chvílích mu přichází na pomoc síla takřka mysteriózní: prezidentská aura, zažehnutá sice T. G. Masarykem, leč vědomě čerpající z tradice českých králů.

Aktivní podpora poloprezidencialismu

Zejména v době vládních krizí se tudíž Česká republika i za Václava Klause posouvala směrem k poloprezidencialismu.

"Ta vláda mě zklamala absolutně... tím, jak začala hrát zelenou kartu... a chováním vůči Evropské unii," zhodnotil Václav Klaus vládu Mirka Topolánka, k jejímuž svržení si přisadil své polínko.

Kdopak nám to tu takto promlouvá?

Prezident České republiky, nebo nějaký habsburský klon, Klaus Josef I.?

Dle ústavy není prezident z výkonu své funkce odpovědný, ve věcech vyžadujících kontrasignaci za něj jakožto za součást výkonné moci odpovídá vláda. Ale Václav Klaus se často choval způsobem, jako by se zodpovídal pouze sám sobě. Mohl za to, kromě prezidentových osobních vlastností, i samotný ústavní text, který na mnoha místech připouští rozličné interpretace a také neposkytuje skoro žádnou možnost k odvolání hlavy státu nebo k nějaké korekci jejího jednání. Ve druhém volebním období už navíc prezidenta nebrzdila ani touha po znovuzvolení.

Ale příčinou byl též chaos a zmatek na politické scéně, díky němuž automaticky vyroste každý prezident, i kdyby snad nechtěl.

Václav Klaus též často připomínal postavu z detektivního románu, jejíž motivace leží v nějaké dávné a všemi ostatními zapomenuté křivdě. Nerad se mýlí a je nerad, když mu někdo oponuje. V minulosti Občanskou demokratickou stranu několikrát tlačil k úzké spolupráci s ČSSD, k opoziční smlouvě v opačném gardu, aby se tak, mimo jiné, potvrdilo, že ta jeho opoziční smlouva z roku 1998 byla vlastně geniálním, byť ostatními tragicky nepochopeným nápadem.

Jeho vztah k ODS je pak námětem spíše pro psychologa než pro politologa. Dcera se prostě v otcových očích nevyvedla, ovšem otázkou je, jaký nástupce v čele ODS by Václava Klause uspokojil. Zrcadlo totiž předsedou politické strany zvolit nelze.

Pozice Václava Klause se tak v době, kdy vládla ODS, paradoxně mnoho nelišila od časů vlád sociální demokracie. Sílil v době krizí a snažil se posilovat svůj vliv i pomocí enkláv ve stranickém systému, ať již přes kroužek "věrných" v ODS, který však v rámci strany představoval opoziční skupinu, tak nedávno pomocí Víta Bárty a jeho véček.

A nakonec přichází obránce tradiční morálky

Postupně se čím dál tím víc prezentoval jako konzervativec. Avšak šlo spíše o nostalgii starého pána, nikoliv o nějaký hlouběji promyšlený politický postoj. Na Hradě se obklopil hloučkem nejvěrnějších nohsledů, jeho egoismus a přesvědčení o vlastní neomylnosti ho samy připravily o potřebnou zpětnou vazbu. Bez ohledu na vyznění případných lékařských diagnóz, politicky Václav Klaus již velmi dlouho trpí senilitou. Výroky typu, jak prý kupuje výhradně "české jogurty", svědčí o tom, že "vše dobré a špatné" prožívá opravdu spíše s nějakým bratrstvem kolem Miroslava Šloufa, nikoliv s občany České republiky.

Deset let na Hradě mělo na jeho intelektuální výkonnost i politický cit devastující účinky. Uzavřel se zkrátka ve věži ze slonoviny. Kam emigruje teď?

MfD, 4.3.2013