19.4.2024 | Svátek má Rostislav


POLITIKA: Komunisti v pohybu

14.2.2008

Pokoušet se zvenku popsat pohyby v politické straně je podobné, jako odhadovat konstrukci piana podle toho, jak se kutálelo po schodech. Vhledy do stranických kuchyní a prádelen bývají zřídkavé. Od neúspěšných modernizačních erupcí na začátku devadesátých let byli navíc komunisté snad nejlépe konsolidovanou stranou, která navenek působila monolitně a nenarušitelně. Vědecká pravda za zdí opovržení dlela ve své povýšené izolaci a čekala na příležitost nového setřásání okovů.

Šuškalo se o sporu mezi tvrdým jádrem reprezentovaným dlouholetým předsedou Grebeníčkem a modernizací v mezích zákona představovanou Vojtěchem Filipem. Vojtěch Filip nikam nespěchal, bylo jasné, že biologické hodiny pracují pro modernizační vizi, a k výměně stráží také došlo. Miroslav Grebeníček vydal několik nervózních prohlášení, Václav Exner se údajně pokusil zašmelit stranické sídlo a tím také vše zvadlo.

Nedokonalý pohled na stranickou strukturu ukazuje vždy jen nejvýraznější dělící linii. Zdá se, že spor se stranickou ortodoxií byl definitivně vyřešen ve prospěch méně rigidního křídla, protože chování komunistů v prezidentské volbě naznačuje čáru, která doposud v KSČM vidět nebyla. Otázka vylepšování komunismu není postavena zda, ale jak. Protivníkem Vojtěcha Filipa se stává dosavadní spojenec, Jiří Dolejš.

Strategií Vojtěcha Filipa doposud bylo postupně uhlazovat komunisty do podoby stále přijatelnější pro levicové voliče a posléze využít kvalitnější členské i komunální základny k tomu, aby se KSČM stala hegemonem a ČSSD doplňkovou stranou nalevo od politického středu. Tato vize utrpěla těžkou porážku v parlamentních volbách, kde váhající voliče KSČM dokázal na svoji stranu přetáhnout Jiří Paroubek. Přesto zůstala Filipovou strategií vůči ČSSD pozice já pán – ty pán a snaha oslabovat socialisty ve prospěch komunistů, třebas i za cenu celkového oslabení levice. V prezidentské volbě to představuje snahu být rovnoprávným členem švejnarovské koalice a obstrukční postup ve chvíli, kdy jsou komunisté upozaďováni, úkolováni a vůbec používáni jako užiteční idioti k prosazení cizího zájmu.

Z vystupování Jiřího Dolejše je vidět jiné směřování. Jeho chování nahrává představě postupného sjednocování socialistů a komunistů v jeden subjekt, spojení poloreformovaných komunistů a paroubkizované ČSSD. Jinak si nelze vysvětlit ochotu podporovat Jana Švejnara proti Václavu Klausovi za všech podmínek Paroubka i Bursíka. Jenom připomínám, že oficiální komunistické hodnocení kandidátů, jeden za osmnáct, druhý za dvacet bez dvou, nikdo nezpochybnil. Sečteno – podtrženo, ideál politické strany postavené na komunistické disciplíně, sociálně demokratické přijatelnosti a revolučním vůdci, na jakého jsou marxisté zvyklí, sňatku z rozumu, do kterého komunisté dodají chybějící tělo a spolu s novou značkou budou akceptovat šéfa, který ji přinese.

Jana Bobošíková je z hlediska komunistické ideologie špatným vtipem. V dobách, kdy byla názorově konzistentním novinářem, byla komunistům velmi vzdálena. Poté, co se stala utrženým vagónem hledajícím místo na politickém výsluní za každou cenu, stala se nebezpečím pro každého, kdo si s ní začne. Takovým Rathem v sukních, méně sprostým a více rozkmitaným. Je však použitelným nástrojem pro řešení vztahů uvnitř KSČM i celé marxistické levice. Odměnou jí budiž pět minut slávy, o kterých se domnívá, že je dokáže využít.