Na další čtyři roky. Máme to brát jako chybu, která nás může přijít draho, či být klidní, protože KSČM dál jede močálem černým kolem bílých skal? Ve volbách na stranického lídra zvítězil dosavadní předseda Filip. Nicméně komunistická strana již není tak pevná a soudržná jako donedávna.

Nejprve je asi nutné si říci, koho vlastně KSČM zastupuje a kdo jsou její voliči. Bylo provedeno na toto téma mnoho průzkumů, některé relevantní, jiné se blížily spíše zbožnému přání zadavatele. Inu, taková je praxe, chcete-li skutečná fakta a reálné statistiky, musíte se obrátit na agenturu s praxí, zkušenostmi a dobrými referencemi. Ostatně takových je většina. Ale to jen tak na okraj.

Podstatné je, a zde vůbec nezáleží na sociálním postavení a indexu vzdělanosti sympatizanta, že v případě voličů se jedná primárně o osoby vcelku neúspěšné, tak či onak nežijící podle svých (obvykle nereálných) představ. O osoby s nějakou křivdou a nevybouřenou záští. O jedince frustrované jejich daným stavem a neschopností to změnit.

V takové chvíli nastupuje pocit, že musím souhlasit s tím, kdo souhlasí se mnou. A nemohu souhlasit s tím, kdo po mne chce nějakou trvalejší a náročnější činnost. Čili – nezajímá mne například ČSSD, protože ta sice jde tvrdě za vidinou sociálního státu, ale ani ona mi nechce pomoct jen tak. Zadarmo. I sociální demokraté si uvědomují, že sám jedinec musí něčím přispět do hmoždíře svého osudu. Ani ČSSD nenabízí to, co chci já – ne, abych se měl líp, o to ani nejde, ale aby úspěšnější soused měl výrazně méně a byl sražen. Do bahna. Ke mně.

Na začátku devadesátých let se množily hlasy, že na komunisty je třeba se dívat jako na dobový relikt, který sám vymíráním sejde na úbytě. Tyto hlasy měly za to, že komunisty volí zase jen komunisté. To byla ovšem chyba. Zatímco sama KSČM skutečně vymírá a jejich kdysi skutečně masová členská základna se za posledních dvacet let zmenšila o přibližně dvě třetiny, procento, které ji volí, je v podstatě konstantní. Ale tolik přesvědčených komunistů skutečně dle mne není.

Nepřibývají totiž výrazně voliči, kteří mají za cíl realizaci šílených idejí Marxe, Engelse, Lenina, Stalina, Maa a Pol Pota. Nikterak nepřibývají mladí revolucionáři. Ti se obvykle KSČM straní kvůli jejímu konzervatismu a podle nich buržoaznímu přístupu k dialektice. To jen procento frustrovaných je stále stejné. Frustrovaných, kteří nadávají na poměry a mají radost, když někdo, o koho se mohou pomyslně opřít, nadává stejným slovníkem a stejným směrem.

Malá osobní vsuvka. Pocházím z malé pošumavské vesnice. Od roku 1989 tam až do roku 2000 vždy vítězili komunisté. Plynofikaci obce tak musel zachraňovat místní podnikatel značným finančním darem a ves nijak nevzkvétala. Vždy jsem si říkal, proč se tak děje, když stálý starosta komunista je člověk nekompetentní, líný a často opilý. Po létech jsem to pochopil. Místní, aniž by byli komunisticky orientováni, volili KSČM každé volby, protože starosta a ostatní partajníci s nimi chodili do hospody, zde naslouchali stěžování všech na všechno a sami si stěžovali také. To stačilo. Rozuměli frustracím. Souhlasili s tím, kdo je viník. A že nic vlastně neudělali? Co na tom. Hlavně když slíbili.

Na Gaussově křivce reálného elektorátu vidíme těch 15 % stálých voličů KSČM od přibližně středu klesající části vlevo. Snad blíže levému konci, nikoliv ale až tam. Zcela vlevo jsou ještě extrémnější, ještě rigidnější, zkrátka revolucionáři. Frustrovaní totiž revoluci nechtějí. I přes reálsocialistický sentiment si podvědomě návrat před rok 1989 v naprosté většině věcí nepřejí. Jsou venkoncem konzervativní. A přejí si Kauflandy a Normy, přejí si autobazary plné relativně laciných hezkých západních vozů. Chtějí vietnamské večerky a dnes už kamenné obchody s laciným prádlem. Vědí, že o to všechno by přišli.

A nyní zpět k sobotnímu sjezdu KSČM. Když nepočítám kandidáta Hrůzu, muže, který sám věděl, že nemá šanci, stáli proti sobě dva kupodivu velmi rozdílní lidé. Na jedné straně pragmatik, starý parlamentní harcovník Vojtěch Filip (krycím jménem Falmer), člověk, který komunistickou stranu zakonzervoval do podoby stálého hráče bez jakékoliv zodpovědnosti za aktivní vládní činnost, jako stranu, se kterou tu a tam jednají (a úspěšně) demokraté. Na stranu, která má sice schopnost někdy halasně něco pitomého proklamovat, ale jinak nic. Protože nechce a vlastně nemá proč.

Na straně druhé pak stál Josef Skála. Dogmatik, bývalý nomenklaturní kádr KSČ (SSM a Mezinárodní organizace mládeže, což byla v reálu krycí firma sovětské KGB) a – pozor - úspěšný a movitý podnikatel. Což se dnes s kariérou v partaji nevylučuje. Skála je ovšem mnohem radikálnější a chce sympatizanty KSČM mobilizovat. Chce, aby to chtěli a jednali. Tudíž narušuje stojaté vody čeřením vln a plácáním prknem do hladiny. Ruší tím ovšem konzervativní frustrované kapříky, kteří spokojeně tloustnou a jen špulí a rytmicky otevírají tlamičku. Chce, aby vyskočili z vody a hryzali štiku do hřbetu. Nepohodlné. Podobně revoluční byla po roce 1989 KS Slovenska a od té doby se pohybuje v rozměrech statistické chyby, pokud jde o volební výsledky.

V sobotu vyhrál Filip a tím i stabilních patnáct procent pro komunistickou stranu. Můžeme tedy další čtyři roky očekávat zahnívání Rudé gardy, nicnedělání, veselé výlety do Číny a vážně nemyšlené zdravice do KLDR. A s tím také, při současné tendenci politického vývoje v Česku, i jednou třeba nějakou tichou či snad i hlasitou koalici na vládní úrovni. Což se ale zřejmě za ty čtyři roky nestane, protože jestli se komunisté něčeho nyní bojí, tak to rozhodně není kapitalismus a USA. Je to nutnost ukázat kus práce a nést zodpovědnost za činy ministerstev a vlády. Hrůza.

A tak sám za sebe říkám, že právě proto je výhra Filipa prohrou demokratů, kteří doufají v nějaký odchod komunistů z parlamentu. Tvrdím, že pokud by zvítězil Skála, mohla se KSČM radikalizovat a štípat tučné kapry levicového rybníku do ploutví. Dnešní nejlevější křídlo elektorátu by ji sice stejně nevolilo, ale stoupající extrémnost proklamovaných tezí, radikalizující se slovník a bazírování na nových výstřelech z pomyslné Aurory by odradilo konzervativní frustrované. A preference by utěšeně klesaly. Možná až k parlamentnímu nebytí.

Takže budeme čekat další čtyři roky a doufat, že někdo ve straně zvedne revoluční pochodeň. Nebojme se hbitých radikálních komunistů. Nemají a nebudou mít podporu. Stále však ostražitě sledujme, zda a kam se pomaličku hýbou ti zabetonovaní.