25.4.2024 | Svátek má Marek


POLITIKA: Komouš Havel

7.4.2011

Někdy stačí jeden jediný špatný krok, a všechno, co jste celý život budovali, rozbijete na prach

Že je Václav Havel pokrytec víme už dlouho. Mudruje o údajné ekologické krizi, kritizuje energetickou rozmařilost a po druhých požaduje skromnost, ale sám se jezdí v osmiválcovém Mercedesu R500 (Čeští Al Gorové? Pokrytci jako originál). Pavel Matocha Havla právem označil za "sobeckého Čecháčka" a "bohatého salónního levičáka". Podrobně doložil, že sice proklamativně volá po svobodě, ale její projevy napadá a zostouzí. Užívá si výhod konzumní společnosti a života v luxusním nadbytku, ale touhu ostatních lidí po stejném konzumu kritizuje (Sobecký Čecháček).

Člověk by řekl, že jde jen o bizarní rozmary starého muže, který už realitě kolem sebe příliš nerozumí. Minimálně dva poslední Havlovy "úlety" ale stojí za podrobnější analýzu. Bývalý disident se totiž chová úplně stejně jako ti, proti kterým kdysi bojoval.

"Zdá se, že může říct cokoliv a projde mu to," prohlásil nedávno Havel na adresu Václava Klause. Z téhle formulace jde člověku mráz po zádech. Havel zřejmě nepochopil, že právě možnost veřejně říct cokoli je podstatou demokracie. Nebo snad chce prezidenta cenzurovat? Bude o tom, co patří a nepatří do veřejného prostoru, rozhodovat cenzurní komise zasloužilých pravdoláskařů?

Po vzoru amerických státníků se Havel rozhodl v Praze zřídit knihovnu, která by "budoucím generacím" připomínala jeho podíl na pádu komunismu. Dalším cílem má být "dokumentace, výzkum a propagace života, díla a myšlenek někdejšího prezident". Proč ne? Sice to trochu připomíná pomníkové velikášství předlistopadových soudruhů, ale zásluhy Havla na tom, že žijeme ve svobodné společnosti, mu nikdo neupírá. Horší je, jakým způsobem svůj "pomník" prosazuje.

Miliardář Zdeněk Bakala pro Havla na pražském Loretánském náměstí za 200 milionů korun koupil dům U Drahomířina sloupu. Stejnou částku teď chce vložit do jeho rekonstrukce. S nájemníky domu se Bakala dohodl na odstupném, takže se postupně vystěhovali. Až na jednoho. Bohumil Vejtasa (61) se z domu hnout odmítá. Před čtyřiceti lety si na půdě vlastníma rukama vystavěl byt, který teď prý neopustí „ani za miliardu“. Prohlásil: „Děti, domov a vlast nejsou na prodej. Tady nejde o peníze – chci tu dožít.“

Bakalovi lidé se už nechali slyšet, že na ‚potížistu‘ teď nastoupí právníci. I s miliardářem v zádech to ale budou mít dost těžké – Vejtasa má totiž užívání bytu zajištěno tzv. věcným břemenem. Nějaká mazaná a kluzká paragrafová klička, jak ho přechytračit, se ale jistě najde. Řadový občan se vzepřel Moci a to přece nejde.

Když začátkem 90. let těžaři kvůli uhlí vystěhovávali lidi ze severočeských vesnic, Havel veřejně podpořil jejich právo na domov. A když loni v listopadu před pražským magistrátem asi tři stovky lidí protestovaly proti koalici ČSSD a ODS, Havel mezi ně přišel. O demonstrantech, kteří se snažili proniknout na jednání zastupitelstva a říct tam svůj názor, řekl: „Myslím, že je velmi dobře, že občané dávají najevo, že jim není jedno, co se v Praze děje.“

Když teď ale Vejtasa dorazil na tiskovku, na které Havel s Bakalou představovali projekt knihovny, poslali na něj ochranku, která ho vyvedla ze sálu. Co kdyby chtěl dát najevo, že mu není jedno, co se děje v domě, kde čtyřicet let žije? Co kdyby chtěl klást nepříjemné otázky? A co kdyby se hlavně snažil Havlovi připomenout, že on sám v boji za tahle základní občanská práva před listopadem skončil čtyřikrát ve vězení? Pravda a láska tím Vejtasovi uštědřila lekci o hranicích demokratické diskuse.

Představte si, že jednou půjdete kolem honosné Knihovny Václava Havla a vaše děti se vás zeptají, kdo to byl. Odpovíte jim: „Pán, co nám vybojoval svobodu. Jenže pak se snad zbláznil nebo co, a úplně otočil. Pořád měl sice plnou hubu Demokracie, Pravdy a Lásky, ale ve skutečnosti se začal chovat úplně stejně jako před ním komoušští papaláši. A vůbec, děti, raději přejdeme na druhou stranu ulice. Tady u ‚pomníku‘ je chodník plný plivanců a psích hovínek…“

(Psáno pro Maxim a Neviditelného psa)

Autor je redaktor měsíčníku Maxim