aneb Kdo na čím provázku skáče

Tak nevím, jestli si pan Lei Yu (kdyby někdo neuměl čínsky: léi-yû = nečas) s tím dalajlámismem a s těmi Pussy Riot tak trochu nenaběhl. Jsem sice, jak se říkávalo, příslušník zrádné emigrace a českých voleb se mohu účastnit jen duchem, modrému ptáčnictvu bych po těch jeho kotrmelcích ale hlas nedal, i kdyby mě zlatem platilo. I ledakdo jiný, jak tak zjišťuji; lze mít za to, že volitelnost páně Nečasovy partaje po těch výlevech ducha o nějaké to procentíko klesla, třebaže je česká veřejnost vcelku přizpůsobivá a spolkne ledacos. Proč to ten pán dělá? Že kvůli volbám… ale prosímvás. Stejně je projede i bez dalajlámismu a aspoň by neodešel do dějin s pověstí pokrytce a chameleona. Že si chce užít pocitu vládce aspoň do těch projetých… krajské a senátní jsou coby pár lístků z kalendáře utrhl, parlamentní sice až někdy v přespříštím roce, ale stejně: stojí mu to za to? Nebylo by moudřejší rozpustit koalici, mající své lepší dny za sebou, a mezidobí využít k očistě strany, jejíž jméno věru nevoní růžemi? Sám tvrdí, že předvedl svůj dvojitý kotrmelec v zájmu českého exportu, ale ani tomu se mi nechce moc věřit. Jak se ukázalo, domácí exportéři o ten druh pomoci nestojí a německý příklad ukazuje, že je velmi dobře možné jak úspěšně exportovat, tak i omazávat oběma postkomunistickým obrům jejich svérázné pojetí lidských práv o nos. Záhada?

Kdoví. Zdá se, že na sebe pan Lei Yu něco prozradil tím dalajlámismem. Jest takový velmož v zemích českých, jenž nade vše miluje koncovku –ismus; kdyby na to přišlo, snad by dokázal obohatit jazyk český i ponožkismem a podvlékačkismem. Ač již před časem zneuznán opustil stranu modrého ptáka, dodnes na ni působí vlivem až démonickým; i dalo by se spokojit s vysvětlením, že uhranul – nechám už té čínštiny – i pana Nečase, jenž zbaven vlastní vůle se dopustil výroků notně poškodivších jeho pověst když ne jako úspěšného politika, aspoň jako slušného člověka. Jsme na stopě?

Možná tak napůl. Máme v rukou jedno vlákno záhady, jímž je osoba hradního pána. To druhé… je dostatečně známa příchylnost páně Klausova k velkému bratru na Východě. Kde se vzala, je nejisté; snad výchovou v duchu staročeského rusofilství, snad načichlostí z dob normalizace, nelze však zcela vyloučit ani něco jiného. Opustím na chvíli půdu Republiky české a budu nahlížet pod pokličku mé adoptivní vlasti za časů ani ne příliš minulých. Co teď napíši, jsou pouze mé – ostatně nejen mé - dohady; jsouť provázky profesionálně spletené, jež nerozmotáš k úplné jistotě tak snadno. Nicméně, jakési konečky z toho klubka čouhají, i zkusím za ně vzít.

Prožil jsem v tehdy ještě Západním Německu léta osmdesátá, kdy všechno jen říjelo uvolňováním napětí. Veškeré státnictvo putovalo do Moskvy jako k Matičce boží vambeřické, napětí uvolňovalo, uvolňovalo, až by je bývalo málem kompletně uvolnilo, nebýt toho, že se rudá říše ještě včas rozsypala. Vyšly pak najevo… ne, najevo toho vyšlo maličko, ale leccos se dalo při jisté zkušenosti uhodnout. Uvolňovali někteří pánové napětí tak horlivě, že se přitom do kágébáckých sítí zamotali, jeden že mu lehkou dámu do postele nastrčili a jak s ní dováděl, nafilmovali, a teď služ a neškubej se, nebo… Jiný pro prachy, ještě jiný z pitomosti, že v komunismus, naději lidstva věřil, zadarmo osla dělal. Buď jak buď, na třicet tisíc agentů KGB tehdy napočítal jen v samotném Německu náčelník spolkové policie (pan kancléř Kohl ho za to vzápětí parádně seřval), rozlezlých až do nejvyšších míst, vládních nevyjímaje. Jakou paseku tam nadělali, do jaké míry ochromili vůli Západu k obraně, dezinformovali mládež a veřejnost vůbec, že se jako na provázku vodit dala, nelze přesně určit, a moskevské archivy mlčí. Lze jen předpokládat, že do značné. Kdyby býval byl východní obr jen ze čtvrtiny tak zdatný hospodářsky a vojensky jako v oboru dezinformací, mohl si sebrat celý demokratický Západ jako zralou švestku.

Nu, ukončeme toto extempore a vraťme se k přítomnosti. Ne že by se vůbec nic nezměnilo. Nesedí již v bělokamenném Kremlu soudruh Brežněv, nýbrž gospodar Putin, demokrat křišťálový, jak ho nazval exkancléř pan Gerhard Schröder, ostatně také jeden takový provázek, za nějž je zajímavo vzít. Kdo všechno vlastně tenkrát v celé Evropě na kremelském provázku skákal, a kdoví, ještě skáče? Rovněž to se změnilo, že v jisté budově na náměstí Lubjanka již nesídlí výzvědná a dezinformační služba KGB, kdepak, služba FBS tam sídlí a všelicos křišťálově demokratického provozuje. Snad abychom nechali šprťouchlat: až na ta tři písmenka zůstalo všechno, jak bylo. Obrovská, nesrovnatelně výkonná výzvědná a dezinformační mašinerie, proti níž je holá žabařina všechno, čím v tom ohledu disponuje Západ. Nejvybranější mozky. Nejmodernější technika, i kdyby na vodku nebylo. Rozsáhlé archivy, v nichž je na každého něco, aby se v příhodnou chvíli dalo povědět – teď služ a neškubej se, nebo… Co se vůbec nezměnilo, je imperiální myšlení kremelských vládců. Nestrávili a hned tak nestráví ani rozpad sovětské říše na všelijaké Ukrajiny, Gruzie a jiné takové, ani vybočení českých, polských i jiných neposedů z mocenské sféry Ruska. Právě tak se nevzdali a nevzdají působení na společnost Západu, která postrádajíc našich zkušeností je náchylná skákat na všelijaké špeky; a můžeme jen hádat, co z patálií současného světa se děje v režii ruských tajných služeb nebo přinejmenším za jejich převelikého zájmu.

Avšak zpátky na domácí půdu. Kdo by pokládal obavy naznačené předchozím odstavcem za přepjaté, lze mu doporučit k úvaze výňatek z analyzy bývalého náčelníka vojenské zpravodajské služby, pana Andora Šándora. Cituji: … diplomatitčtí pracovníci ruské ambasády v Bubenči jsou ve velké míře příslušníky SVR (civiliní rozvědka) či GRU (vojenská rozvědka)… nemělo by nás překvapovat, že Rusové vidí své zájmy v naší zemi, sledují je, snaží se ovlivňovat ve svůj prospěch… otázka našeho ukotvení v Alianci, integrační procesy EU, energetická a surovinová bezpečnost… S tím srovnejme podstatně starší svědectví přeběhlíka z KGB Alexeje Mjagkova: Moskva nerada vidí společné akce (tehdy ještě) Evropského hospodářského souručenství… dala by přednost nejednotné a tedy i slabé Evropě… Takže co, naši milí euroskeptikové? Vím, že si teď u velké části svého čtenářstva neposloužím, ale neskáčete také na něčím provázku? Kritiky různých bruselských nedomyšleností a přehnaností je plná Evropa; nikde jsem se však nesetkal s tak zaťatým, zrovna nepřátelským vztahem k evropské jednotě jako v Česku, nikde jsem neslyšel řečí o zločineckém spolku, který by nás chtěl zbavit naší identity a pak vysát… neděláte i vy někomu zadarmo osla? Vzpomínám si na ty tance kolem radarové základny, co měla stát, ale nestojí v Brdech. Odmítaly ji, lze-li věřit odhadům, dvě třetiny české veřejnosti; odkudsi vypučely občanské iniciativy, zjevně dobře při penězích, protestovaly, demonstrovaly, překážely… už tehdy se mluvilo o ruských prstech v té aféře. Byly holt moc hlasité, ty iniciativy, takže si jich ledakdo nedůvěřivý všiml. Kolik takových účelných spolčenectví je ale rozprostřeno po všech sférách veřejného života, ledaže nenápadnějších? I dnes, a zejména dnes? Těžko říci. Snad jen že mnohonásobek toho, co je viditelné či duchem tušitelné. Třicet tisíc agentů v čerstvě sjednoceném Německu… kolik jich může být tady a teď? Při desetině obyvatel… tři tisíce? Jen na mě nechoďte, prosím s nedokazatelnou teorií spiknutí; musely by to být velmi pitomé tajné služby, aby si daly něco dokázat. Lidé, bděte, řekl jeden takový… už si nevzpomenu kdo.

Jelikož jsem se v úvodu této úvahy otřel o Čínu, pokusím se nahlédnout i do tohoto, řekněme hned že vedlejšího tématu. Ležíme drobet daleko od hranic Říše středu a přímý imperiální zálusk je nepravděpodobný. Nepřímý… to už přijde na to. Nelze si nepovšimnout rusko-čínského souzvuku duší v případu Sýrie, Íránu a mnoha dalších; nevyvozoval bych z toho ještě společný plán na ovládnutí planety, jen jakýsi společný zájem. V čínském případě spíš hospodářský, v ruském mocensko-hegemoniální, snaha o udržení v závislosti je však táž. Proveď úslužný přemet před Pekingem, a jako bys jej před Moskvou udělal. A naopak. Přičemž úslužné přemety jsou jen povrchem toho, co se opravdu peče, víme-li něco o obyčejích dezinformátorů. Co s tím? Co proti zaplétání do mocenských her může udělat neprivilegovaný občánek? Co, aby ne-li on sám, jeho potomci celí překvapení nekoukali, že už se nenalézají v Evropské unii, co jí nemůže přijít na jméno pan Klaus, ani v hrdé nezávislosti, která od nikoho nic nepotřebuje a ve všem si sama vystačí, kteroužto straku na vrbě si možná ne bez cizího přičinnění maluje mnohý vlastenec český, nýbrž v železném stisku slovanského dubiska, teď už… těžko vědět. Snad než se zpuchřelé dubisko zhroutí samotíží jako jeho brežněvsko-gorbačovský předchůdce, což může nějaký čásek trvat.

Pročež: dávejme si pozor, kdo z pánů a dam ve vyšších patrech politiky se zjihlým porozuměním k matičce Moskvě vzhlíží, a buďme podezíraví spíš více než méně. Čeká zemi českou celá serie všelijakých voleb; nehleďme tedy, jak vtipně či zase přemoudře kdo zahovoří, nýbrž komu ruská karta z rukávu čouhá. Obzvláštní pozornosti zasluhují odchovanci Prognostického ústavu, o němž se podnes neví, jaká kaše se v něm doopravdy vařila; dceřiný vztah k stejnojmennému ústavu v Moskvě se zdá napovídat mnohé. I dal bych si náramný pozor, než bych zasunul do urny lístek s takovým jménem. Na druhé straně není od věci sledovat s dávkou zdravé nedůvěry lidové protesty a nesouhlasy jako například teď kolem toho břidličného plynu. Nepochybuji, že jde těm dobrým lidem opravdu o životní prostředí a nic jiného, což však nevylučuje, že slupli čísi užitečnou malinu. Totéž platí o dálnicích, co je léta letoucí ne a ne dostavět; třeba je v tom opravdu starost o broučky a o kytičky, třeba také…

Povíte mi možná, že jsem paranoidní; ale, víte, zažil jsem si protestů a demonstrací v Německu let osmdesátých, proti úložištím jaderných odpadů, proti rozšíření frankfurtského letiště, proti sčítání lidu, proti americkým raketám (sovětské mírovým holubičkám ovšem nevadily) i jiných rumrejchů nezřídka i krvavých požehnaně, a vždy v úmyslu oslabit západní hospodářství, rozvrátit demokratickou společnost, vždy z nich vyčuhoval dráp KGB. Rád bych doufal, že je tomu dnes jinak, ale nějak mi to doufání nechce jít od srdce.

Hannover, 28. září 2012