Hlava státu. Co je hlava státu? Není to muška jenom zlatá, ale podle Ústavy České republiky je to osoba (živý a svéprávný člověk, občan tohoto státu), která zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, je vrchním velitelem ozbrojených sil, přijímá vedoucí zastupitelských misí, pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu, jmenuje a povyšuje generály, propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, jmenuje soudce a má právo udělovat amnestii. Tolik ve stručnosti výtah z článku 63 Ústavy ČR.

Na základě jednoduchého rozboru těchto základních ústavních práv a povinností prezidenta republiky můžeme dospět k závěru, že dobrá polovina z tohoto výčtu se týká působení hlavy státu navenek a u ostatních by se tento směr působení dal při dobré vůli vysledovat také, protože Česká republika je součástí a jedním z aktérů mezinárodní politiky. Můžeme tedy říci, že prezident České republiky dostal od Ústavy České republiky do vínku jako nejdůležitější funkci a poslání zastupovat stát navenek? Myslím, že ano.

První český prezident Václav Havel tento prezidentský úděl beze zbytku naplnil. Díky jeho působení v zahraničí si řada evropských politiků uvědomila, že by i tak malý stát jako je Česko a tak malý národ mohly hrát významnou roli na evropském politickém kolbišti a řada zámořských, zejména amerických politiků si díky jeho vystupování a aktivitám uvědomila, že Česko leží skutečně uprostřed Evropy a že Praha není předměstím Varšavy.

Když jsem v lednu tohoto roku četl naprosto negativní ohlas na svůj článek My Češi a kníže Schwarzenberg, začal jsem si myslet, že asi patřím k nějaké menšině zvláštně uvažujících lidí, kterým tento pán na funkci ministra zahraničí vyhovuje (zkrátka že jsem totálně na hlavu). Nepotvrdilo se to. Dnešní hodnocení práce Karla Schwarzenberga, jeho vystupování v zahraničí a hodnocení výrazu jeho národní loajality ve funkci šéfa naší diplomacie je ze strany vox populi nejméně o třídu pozitivnější. Troufám si dokonce říci, že o žádném předchozím ministru zahraničí se nedalo tak jednoznačně konstatovat, že skutečně, účinně a transparentně hájí národní zájmy.

Shoduji se s názorem jedné historické osobnosti, že hlas lidu a veřejné mínění vůbec je věc velmi vrtkavá. A tak na jedné straně je mezi našimi spoluobčany stále ještě dost velká skupina, která, patrně díky působení literárního díla pana Haška, bude vždy vidět v císařipánu, knížetipánu nebo v nějaké hraběcí personě především degenerované pitomce, kteří se nedokáží bez cizí pomoci ani najíst. S těmi degenerovanými potomky starých šlechtických rodů je ale velká potíž. Oni se totiž na truc panu Haškovi jako degenerovaní vůbec nechovají. Vezmu-li ty hodně známé, mající konkrétní vztah k zemím Koruny české, pak kupř. Otto Habsburský ovládá kromě své rodné němčiny ještě dalších devět jazyků (včetně češtiny), v mládí absolvoval prestižní vysokou školu a má za sebou nejméně 15 světově uznávaných vědeckých prací, hlava Lichtensteinského rodu (a současně i státu) je jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších evropských podnikatelů a Karel Schwarzenberg absolvoval dva vysokoškolské obory (z toho jeden v oblasti práva), je více než dostatečně jazykově vybaven, předsedal Helsinskému výboru pro lidská práva a v rámci Evropy vykazuje velmi aktivní přednáškovou činnost. Dalo by se jistě pokračovat dál na rod Kinských, Lobkowitzů, Šternberků a dalších.

Druhá skupina našich lidí, která se naštěstí dál a dál rozšiřuje, vidí a hodnotí především to, jaké postoje zaujímá Karel Schwarzenberg k otázkám Temelína, k sudetoněmeckým otázkám a nárokům, k otázkám evropské integrace, k suverenitě České republiky v otázkách rozhodování o formách obrany a k dalším profilujícím problémům. Pozitivně hodnotí, jak je schopen rychle a bezprostředně reagovat na prohlášení evropských státních činitelů (viz okamžitá reakce na poslední prohlášení rakouského ministra obrany, pana Norberta Darabose, který označil plány na výstavbu radarové základny v Česku za provokaci a vyvolávání starých duchů), a také pozitivně hodnotí, do jaké míry jsou jeho vystoupení a reakce jasné a jednoznačné.

On si totiž nemusí přehnanou diplomatickou servilitou budovat v Evropě a ve světě kontakty, on je má. On si nemusí politickými intrikami a zákulisními boji budovat zadní vrátka pro případ pádu na ústa, on i po ztrátě postu vysokého státního úředníka nadále zůstane velmi bohatým knížetem ze Schwarzenbergu, který se po odchodu z vysoké politiky nebude muset doprošovat o nějaký post externího poradce, advokátního koncipienta nebo dokonce asistenta poslance jako jeden z jeho předchůdců. A on to ví, a může si tak dovolit být charakterní a loajální a může si také dovolit jeden z naprosto nedostatkových a luxusních projevů naší vrcholové politiky, totiž morálku.

Vracím se zpět k otázce v názvu článku: Kníže, nebo prezident? Odpověď je jasná. Kníže nekníže, nechť je českým prezidentem člověk, který zná Evropu a kterého zná Evropa, který prokázal, že ví, o čem je sebevědomá diplomacie v zájmu českého národa, a kterého bude Evropa a celý svět respektovat. Tyto parametry Karel Schwarzenberg splňuje.

Jediný problém, který v kandidatuře Karla Schwarzenberga na úřad prezidenta České republiky osobně vidím, je situace, když tuto kandidaturu odmítne.

Vím, že diskuze k tomuto článku bude asi bouřlivá a protichůdná a já se opět dozvím několik nových a neotřelých označení své identity, ale chtěl bych svůj článek uzavřít zcela jednoznačně. Karel Schwarzenberg na Pražský hrad?

Ano, Karel Schwarzenberg na Pražský hrad.