Vystoupení předsedy Ústavního soudu ČR Pavla Rychetského a rádoby budoucího uchvatitele funkce prezidenta republiky Jana Fischera v Otázkách Václava Moravce dne 12. února 2012 odhalilo roušku, zastírající některé možná nechtěné důsledky přechodu k přímé volbě prezidenta republiky. Vedlejším produktem pořadu bylo upozornění na charakteristické prvky myšlení moderátora i arogantního "dobyvatele Hradu".

Pavel Rychetský správně poukázal na nedostatky legislativního řešení ústavní změny. Zákonodárci promeškali vhodnou příležitost k novelizaci vymezení kompetencí prezidenta republiky a k současnému přijetí prováděcího zákona. Domnívám se, že ani Pavel Rychetský, jehož ctím jako moudrého, čestného muže a skvělého právníka, nedohlédl důsledků změny.

Na rozdíl od něho chápu, že se zákonodárci nepustili do vyjednávání o změnách kompetencí prezidenta republiky, protože rozpory mezi parlamentními stranami by znemožnily dosažení shody a pohřbily by základní myšlenku zavedení přímé volby.

V tom je ale skryto čertovo kopýtko: praxe soužití přímo zvoleného prezidenta s parlamentem a vládou zvýrazní nutnost dořešit vše, co se pro tuto chvíli odložilo. Zákonodárci později poznají, že připuštěním principu přímé volby prezidenta vstoupili na zledovatělou šikmou plochou, po které budou v budoucnosti klouzat někam, kam původně vůbec nechtěli, mnozí do studny politického zapomnění.

Právě schválená ústavní změna je jen prvním krokem, který si vynutí další, a každý další legislativní krůček bude příležitostí k posunu povahy státu od konstituční monarchie přes neefektivní fiktivní partajokracii (ve skutečnosti oligarchii finančního kapitálu) ke zjednodušení organizační a řídící struktury státní správy a posílení prvků přímé demokracie.

Masová podpora myšlenky přímé volby prezidenta není výrazem obdivu lidových mas k politickým pletichářům, vedoucím pod pláštíkem zastupitelské demokracie zemi od maléru k maléru, ale naopak vyjádřením jejich emancipace a vůle podílet se přímo na moci. Zbídačování nejširších vrstev národa se promítne do sílícího tlaku veřejného mínění na další ústavněprávní změny a postupně si vynutí podstatnou změnu uspořádání státní správy.

"Otázky" z 12. února 2012 současně upozornily na skutečnost, že lidové masy se mohou dočkat zklamání v nadějích, jež do přímé volby prezidenta vkládají. Je velmi pravděpodobné, že přímo zvolený prezident nebude zárukou uspokojení jejich potřeb a ochráncem ubohých, ale záštitou moci velkého kapitálu. Ke zvolení prezidentem nebudou tolik potřebné mravní a intelektuální kvality kandidáta, jako spousta peněz a podpora nadstranických loutkovodičů partajních aparátů a hlídacích podvraťáků demokracie. Václav Moravec nás poučil, jak to bude: vpustil na obrazovku Jana Fischera, uchazeče o zvolení, představitele velkého finančního kapitálu, a poskytl mu tím náskok v oblbování veřejnosti před ostatními. Byl to krok k podpoře kolující fámy, že Jan Fischer je předurčen ke zvolení právě svým zázemím a zdánlivou nestranickostí či dokonce nadstranickostí, takže ti ostatní nemají šanci. Václav Moravec mohl samozřejmě najít jinou významnou osobnost, která by byla způsobilá vyjádřit se k přímé volbě prezidenta stejně kompetenteně jako Jan Fischer, aniž by si hřála svou polívčičku. Ale účelově poskytl prostor prezidentskému kandidátovi, jemuž tím vyjádřil podporu veřejnoprávní televize.

Čarování finančního kapitálu s pomocí politikářů a médií ovšem může pokazit stále silnější internetová komunita, která může vynést do popředí svého kandidáta bez velkých nákladů a souhlasu stranických sekretariátů. Je to výhoda i nevýhoda svobodného prostředí internetu. Na jedné straně může vyrazit loutkovodičům politické scény z ruky zbraně, na druhé straně může přivést na Hrad Járu Cimrmana.

"Otázky" také ukázaly, že samozřejmostí má být zvolení muže. Vyslovování slov "muž" a "prezident" ve spojení v průvodním slově Václava Moravce je příznačné. Ani jednou nezaznělo, že by Hrad mohla dobýt žena a jaké by měla mít vlastnosti.

Myslím si naopak, že doba nazrála tak, že "když změnu, tak ženu". Nejde jen o to, že obsazení nejvyššího úřadu ženou by bylo milým osvěžením po nepřetržité řadě mužů, kteří ve větší nebo menší míře dávali průchod potřebě pochlubit se svými "svaly", až se stali únavnými. Domnívám se, že žena v úřadě prezidenta by mohla zastavit pokračující hrubnutí naší politické scény, která se stále více stává až nechutnou.

Václav Moravec tradičně v "Otázkách" naznačuje, o čem se v naší politice bude mluvit. Zásadně neupozorňuje na nepohodlné náměty, o nichž se ve slušné společnosti nanejvýš šeptá. Jedním z nich je otázka volitelnosti Václava Klause v přímé volbě. Omezení volitelnosti prezidentem na dva po sobě jdoucí mandáty jej činí jediným občanem České republiky zbaveným ústavního práva ucházet se o zvolení přímou volbou. Ústavní právníci mi patrně dají za pravdu, že rozšíření tohoto omezení na změněný systém volby prezidenta není zcela nesporně ústavně konformní. Volba prezidenta politických pletichářů není totéž co volba prezidenta všeho lidu.

Domnívám se dokonce, že obsazení úřadu prvního prezidenta, zvoleného v přímé volbě, právě Václavem Klausem by snížilo riziko zmatků, plynoucích z novosti vztahů mezi takto zvolenou hlavou státu a ostatními složkami státu. Jeho první mandát bude jakýmsi "zkušebním provozem". Uvážlivost, státnická zkušenost Václava Klause a nakonec i jeho nechuť k této změně by byly pojistkou proti rozkolísání chodu státní správy v důsledku "uvedení do provozu" hlavy státu v novém, nezvyklém pojetí. V prospěch mé myšlenky svědčí i skutečnost, že Václav Klaus je intelektově stále v plné formě a je studnicí zkušeností. Jeho odchod z úřadu bude za těchto okolností "plýtváním lidským materiálem". Ostatně prolomení hranice dvou mandátů by odpovídalo naší tradici ponechání oblíbeného prezidenta v úřadě i po jejím dosažení: stalo se v případě TGM i Václava Havla.

Netuším ovšem, zda by Václav Klaus měl chuť vstoupit do pranice, která svou nemilosrdností bude velmi blízká klání gladiátorů. Nesáhne-li po této možnosti, pak bude pro mne platit zásada "když ne Klaus, pak změnu, a když změnu, tak ženu".