Jiří Paroubek se i po volbách chová jako papaláš, který není zvyklý ohlížet se na realitu. Vznikající koalici sdělil, že “pánové zažijí politický neúspěch“ a svému elitnímu policistovi vzkázal, že „pan Kubice bude rád, když dostane u soudu podmínku“. Král velkohubých tedy ještě nesestoupil shůry. Ve skutečnosti hraje o politické bytí a nebytí. Poté, co se mu před volbami podařilo zformovat „všelidovou frontu“ proti jeho vládě s komunisty, a v důsledku tak ztratit 11 mandátů ve srovnání s mimochodným Špidlou, nemá socialistům – a zejména komunistům – co nabídnout. Rudá loajalita vůči buldozeru se neosvědčila a končí.

Vládu ODS s KDU/ČSL a zelenými bude muset opozice nějak tolerovat. Protože kdyby tak neučinila, musí zároveň říci, co bude dál. Vláda Paroubka s „Marťany“ není možná. Je jich totiž málo a jeden případný přetažený zelený by situaci nezachránil. Druhou variantou je pro socialisty velká koalice. Ta by však byla možná pouze bez Paroubka. A varianta třetí? Předčasné volby. Ale kdo ze socialistických poslanců by na ně kývl? Sedmdesát tisíc krát dvanáct krát čtyři je 3 360 000 – tuto důchodovou matematiku zvládne při pohledu na svou výplatní pásku každý z nich. Takže?

Pozice ODS, přes opakované stesky řady úctyhodných lidí nad údajným politickým patem 100:100, je velice dobrá: Posuďte sami:

Za prvé, bylo-li lze parlamentní politickou pozici ODS – ČSSD ohodnotit před volbami poměrem 1:10, pak nyní je to zhruba 7:3. S rudou hlasovací mašinou je konec.

Za druhé, ODS má v Poslanecké sněmovně 82 poslanců, čehož v Česku ještě nikdy žádná strana nedosáhla. Připočteme-li k tomu takřka polovinu ze všech senátorů, třináct ze čtrnácti hejtmanů, stovky starostů v menších i velkých městech a pravicového prezidenta republiky, pak je to síla, která musí něco změnit!

Za třetí, v podstatě nemůže nastat situace, že by ODS byla vymanévrována z vlády. ODS je nejsilnější strana a je v Česku nepsanou tradicí, že vítěz voleb sestavuje vládu. Tak tomu bylo i v roce 1996, kdy ODS vyhrála, ale koalice měla pouze 99 hlasů. Zeman to respektoval. Stejně tomu bylo i v roce 1998, kdy vyhrála ČSSD, ale rovněž neměla většinu. Také Václav Klaus to respektoval. Tak tomu má být i teď.

Za čtvrté, zcela opomíjenou skutečností je, že ODS si nyní může partnery vybírat libovolně. Kdyby rodící se koalice měla 101 nebo dokonce 105 mandátů, bylo by to vlastně horší a vybírat by si nemohla. Takto je ODS nevydíratelná. Koaliční partneři budou moci uplatňovat pouze takový vliv, na jaký dostali hlasy od voličů. Nebude-li lze se zelenými rozumně vládnout, pak by legitimním řešením byla velká koalice a změna volebního systému. V tomto smyslu tedy skutečně platí, že pro ODS je 100 více než 101.

A konečně za páté, z toho vyplývá, že ODS není ten, kdo se musí nejvíce starat, aby koaliční vláda našla v parlamentu dost hlasů. Je totiž především bytostným zájmem KDU-ČSL a zelených, aby se tak stalo. Oni si vybírat nemohou, žádnou jinou koalici nesloží.

Pochopitelně, vznik vlády budou ještě provázet komplikace. Paroubek, který si myslí, že má poslání shůry, jistě nechce skončit jako soukromá osoba. Tedy tak jako (ve volbách dokonce úspěšnější) Schröder. Může proto tlačit na dosavadního předsedu sněmovny, aby organizoval různé obstrukce. Například si lze představit, že Lubomír Zaorálek bude soustavně přerušovat ustavující schůzi, která tak může trvat celé týdny. Aby předsedou sněmovny byl zvolen právě Paroubek. Ten se pak může sám pověřit sestavením vlády ve třetím kole.

Domnívám se však, že Zaorálek je realistický. Krom toho: Paroubka by zdecimovaní komunisté opravdu chtěli? Připouštím, že možná za svého předsedu, to ale momentálně není na pořadu dne. Kdyby se ustavující schůze sněmovny přece jen táhla po celé prázdniny – přičemž by stále vládl Paroubek („každý den k zametání je dobrý“) – pak by ODS nezbylo, než vyjednávat i s komunisty a podpořit například jejich zástupce za místopředsedu sněmovny. Pak by Paroubkova vláda konečně musela podat demisi. Bylo by to nepříjemné, ale možné řešení.

Jiří Paroubek prožívá mečiarovské stadium vývoje. Jeho koaliční potenciál se blíží nule. Jestliže ho dnes někdo vůbec ještě potřebuje, jsou to lidovci a zelení. Těm totiž svou nesnesitelností dává jistotu vládní účasti (s ODS) a stability volebního systému.

A toho jsme právě svědky.

(Širší verze textu vychází v pondělním vydání měsíčníku 51 PRO)

ekonom