Mirek Toplánek sprdl lidovce na tři doby. Učinil tak přímo na jejich sjezdu, který staroslavnou KDU-ČSL nasměroval nikam. Řekl, že pokud nechtějí dodržovat koaliční dohody, z velké míry postavené především na volebním programu KDU-ČSL a jeho průniku s volebním programem ODS, ať koalici opustí. Nejspíš tím, alespoň na chvíli, omezil kverulační nálady, které začaly zmítat koaličním partnerem jako každé nové jaro puberťákem. Jedna věc je okopávat kotníky a zvyšovat cenu každé opakovaně zpochybněné dohody, jiná věc je zodpovídat se za to a nést důsledky v podobě návratu na křižovatku koalice s Paroubkem a Filipem. Té křižovatky, které přivedla současné lidovecké bafuňáře do jejich funkcí.

Topolánkova pozice je do značné míry podobná situaci, ve které byl před jedenácti lety Václav Klaus. I Topolánek šéfuje koalici, která ve sněmovně stojí na hlasech vyloučených poslanců ČSSD, i on je rukojmím stého prvního hlasu Melčáka, Hovorky nebo Zubové. V roli Josefa Luxe proti němu stojí Jiří Čunek. Zatímco Václavu Klausovi mydlil schody místopředseda Josef Zieleniec, Topolánkovi snaživě míchá bubliny v kbelíku místopředseda Pavel Bém. Zatímco až do posledních dnů vlády zachovávala třetí koaliční strana ODA programovou konzistenci a určitou noblesu, zelení předvádějí další kolo své permanentní stranické rvačky, bez ohledu na koaliční angažmá. Na stranu druhou, president Klaus je vůči premiérovi a předsedovi ODS dostatečně loajální – na rozdíl od prezidenta Havla.

Současně však lze najít i rozdíly, které výrazně ulehčují Topolánkovu situaci. ODS je nepochybně v lepší kondici, než byla v roce 1997. Tehdy nesla vládní a reformní zodpovědnost druhé volební období, jako nástupce OF dokonce již od roku 1990. Byly za ní velké reformní kroky v neprobádaném prostoru, rozdělení státu i první kolo úplně zbytečného sporu o charakter demokracie s lidmi kolem Václava Havla. ODS se cítila stranou vítězů, její think-tank splynul s ministerskými aparáty a v uvažování Václava Klause zanikl rozdíl mezi ODS jako nejsilnější vládní stranou a vládnoucí koalicí. Současně s tím zanikl obraz ODS jako politické strany s vlastním názorem.

Václav Klaus dovolil Josefu Luxovi dělat v podstatě bez zábran politiku opozice v koalici a dosahovat jednoduchých vítězství tím, že lidovecké návrhy prosazovala ve sněmovně koalice tvořená lidovci – a opozicí. Pokud se Václav Klaus pokusil této situaci předejít tím, že již na vládě respektoval lidovecká ultimata, ještě to neznamenalo, že ve sněmovně nedojde k „názorovému posunu KDU-ČSL“ a další hořké lekci na téma, kdo je v parlamentu pánem. Jiří Čunek má dnes snahu tento jednoduchý Luxův algoritmus opakovat. Spolu s tím se pokouší omezit vliv Kalouskova křídla a posadit sebe sama do role vůdce stranické levice. Topolánek ví, že přistoupit na reprízu téhle taškařice by byl jeho konec.

Za osm let v opozici nabrala ODS reformní étos. Vyhrocená předvolební kampaň doslova vyluxovala zázemí malých volebních sdružení, s jedinou výjimkou zatvrzelého voličstva opakovaně nového politického stylu. Jen díky tomu, že se nedokázali domluvit SNK-ED se zelenými na společné kandidátce, přišla dnešní koalice o převahu nejméně šesti hlasů. Jak příliš se to podobá zásluze Kremličkových důchodců o volební výsledek ČSSD v roce 1998!

V roce 1997 byla KDU vnímána jako perspektivní strana, které k úspěchu stačilo málo. Vykročit z tradičního konfesního ghetta a postupně přebrat voliče vyčerpané ODS. V roce 2008 je ta samá partaj unavena neúspěšnými pokusy rozšířit svoje zázemí, její vnitřní situace je determinována stále hlubšími spory a její voličské jádro má biologické hodiny na dvanácté. Josef Lux byl chytrým a respektovaným politikem dovnitř i ven strany. Jiří Čunek působí jako popleta, který se shodou okolností ocitl tam, kde je a uvnitř strany se mu o zvládnutí jednotlivých frakcí nemůže ani zdát. Na rozdíl od Mirka Topolánka opakovaně předvedl, že není ochoten zvedat sázky v politické hře a není mu dán dar včas ustupovat z neudržitelných pozic. Stěží může získávat sympatizanty. Za svoji dlouhou řeč plnou zbožných přání, ale nabízející pouze vyřizování účtů s Miroslavem Kalouskem, sklidil potlesk. Připomněla zašlou slávu „vyvažovatelů“ Šrámka nebo Luxe. Stačilo pár ostrých vět Mirka Topolánka – a sjezd se z příjemného snění vrátil do reality.

Mirek Topolánek učinil nesmírně mnoho pro to, aby se stal předsedou vlády, a chce být silným a úspěšným premiérem. Dokáže si představit leccos, zřejmě i stav, kdy hodnota úřadu sešněrovaného vydírajícím trpaslíkem pro něj ztratí smysl a vrátí jej na začátek. V tom je výhoda jeho uvažování. Protože dokáže spočítat případné zisky a ztráty, zkouší odhadnout meze, na kterých kverulanty zastaví. Nebrání lidoveckému rozbíjení koalice zevnitř. To nemůže, na to prostě nemá sílu. Jeho taktika spočívá v tom, že na podrazáctví ukáže dřív, než přinese úspěch a s jídlem poroste chuť.