25.4.2024 | Svátek má Marek


POLITIKA: Kdo za to může

24.10.2008

aneb Ukázat viníka za každou cenu

Je spousta hodnot a ty, zcela v souladu s rozmanitostí světa a lidských společenství, jsou různě vnímány v ohledu na životní důležitost. Je to tak dobře. Představa jejich nějakého povinně respektovaného žebříčku je představou žití v diktátu, nikoli ve svobodě, která je kýžená snad všemi, stejně jako spravedlnost. A i tyto dvě, věřím že všem lidém potřebné a všemi (relativně) lidmi chtěné hodnoty jsou vnímány různě. Já chápu svobodu jak právo na vlastní rozhodování a její prostor jako takový, v němž mé počínání není na škodu druhým a v němž rozhodování druhých není proti mé vůli. Je zřejmé, že tento prostor není konstantní ve vztahu k času a k okolnostem. Jakékoli kompetence, které jsou ve svobodě dány, mají být spojeny s odpovědnostmi. Odpovědnost za dílo nesou ti, kdo ho za dané kompetence vykonali, a pro hodnocení toho vyvstává potřeba spravedlnosti, kterou chápu jako pevnou a trvalou vůli dát každému, co mu podle práva náleží.

Aby lidé s různým vnímáním světa a hodnot jeho věcí mohli pospolu žít, vytvářejí si ve svých společenstvích dvoje normy. Jedny jsou závazné, právní, jejichž dodržování je vymahatelné a porušování trestné, druhé volné, společenské, kterých dodržování vymahatelné není a jen se má za neslušné jich nedbat. K vytváření těch prvních slouží každé společnosti její stát, který ve svobodném prostoru vzniká na principu nejlepším z nejhorších, tedy demokracie, v níž je dán volbou lidí lidmi. Jedním ze základních úkolů státu je předepisovat, co je jako správné a užitečné spojeno se zákony. Stát k tomu má zákonodárnou moc.

Právě skončily jedny volby. Kdo chtěl, vybíral z kandidátů, kdo nechtěl, nemusel. Sečteno, podtrženo, jedni byli vybráni - vyhráli, druzí tedy museli prohrát. Sláva vítězům, čest poraženým, jedni i druzí mají nadále hrát významnou roli na postech státních – v daném případě na postech samospráv, které jsou sočástí státosprávního uspořádání. Kompetence a odpovědnosti zůstávají na jedněch i druhých podle postavení, které volbami získali. Správný politik přijme roli, do které byl zvolen, jako projev respektu k vůli lidí a správný volič to přijme s ním. Nevoličům je to jedno.

Co se ale stalo: vítězové zaplavují poražené skandováním tsunami tsunami, poražení volají armageddon. Vítězové chtějí volby samosprávné mít za parlamentní, poražení starají se, kdo za to může. A tu je, o čem chci napsat, jak našli viníka - Topolánka, Julínka a Cikrta. Přijde mi směšné, když hejtman - lídr volební kandidátky, odmítající přispění centra v předvolební kampani - má za příčinu svého neúspěchu ministra zdravotnictví.

Přijde mi nespravedlivé, když jiná koaliční strana má za příčinu svého volebníhu fiaska ministra vlády jiné strany. Přijde mi nepatřičné, když následkem neúspěchu ve volbách do samosprávy má být odvolání ministra zdravotnictví – snad jako okázalý projev jakési sebereflexe. Okázalý, tedy falešný a samoúčelný, jakési položení vyhledané oběti na odiv voličům, kteří by tak měli získat pocit, že obětující jdou do sebe.

Píšu nepatřičné, ale míním chucpe. Opravdové chucpe, jak ho vnímají ti, kteří to mají ve svém mateřském slovníku. Protože kdo formoval státní zdravotní politiku do zákonných norem? Jeden ministr? Kdo všechno zvednul ruku pro návrh?

A zkusme to vzít opačně: kdyby v parlamentních volbách neuspěla nějaká strana, žádala by snad výměnu svých lidí a lidí z koalice na postech samosprávných? Jakože by třeba hejtmani mohli za to, že ministr zdravotnictví nedostal dost hlasů?

Já sám nemám pokusy o reformu za zdařilé. Jednak proto, že vlastně k žádným ještě nedošlo, jednak proto, že nejsou připraveny tak, aby mohly být dány zákonodárci ke schválení, jednak proto, že jsou provázeny zoufale špatnou osvětou a arogancí v ministerstvem vyjádřených postojích. Nepíšu tu ale o reformě samotné, leč o dění povolebním. O politicích, kteří neunesli porážku a dupou po ní nožkama jak nezletilec, který ještě ani nemá volební právo. A myslím si, že střídání stráží není nic zlého ani neobvyklého, ba naopak.

Nemám rád petržel, ba ani ji nekupuji a nejím, ale nevymýšlím si na ni. Kdežto politici ano. Shazují vinu za své vlastní počínání na jednoho, dva ze svých řad, aby zakryli vlastní odpovědnost a obhájili své nevydařené účinkování tak, aby v něm mohli pokračovat. A ačkoli se mi pranic nelíbí „hákový“ slogan, cítím v něm aspoň trochu vůle po čestném soupeření a odhodlání poprat se s problémem vlastními silami, ukázat voličům odhodlání a snahu těmito vlastními silami prosazovat věci, které jsou brány za správné.

Fandím nyní pánům Topolánkovi a Julínkovi, protože cítím nespravedlivost, která se k nim obrací. V zájmu kultivace politiky mám za správné, aby oba pokračovali ve své práci, a nejen v zájmu o státní zdravotní politiku budu nadále upozorňovat na věci, které se mi v ní nelíbí.

A dobře si zapamatuji ty, kteří se spolčují k hledání viníků, aby je prodali za svou obhajobu, namísto aby projevili to, čemu Řekové říkali politikon – totiž vrozený smysl pro obec a národ, kterým je nadána lidská přirozenost.

Autor je lékař