Před 25 lety v Berlíně padla moc komunismu, ale nové české elity nechtějí patřit mezi vítěze

Kdyby před 25 lety nepadla berlínská zeď, u nás by nepadl tak snadno komunismus. To je jasné jako facka a už proto nás pád zdi zajímá. Není to novinka. Jestli letošek nějakou přinesl, tak zpochybnění toho, kam nás ta událost nasměrovala – zpochybnění havlovské dimenze české zahraniční politiky i spojenectví s Amerikou. Právě to spoluurčuje atmosféru výročí.

Atmosféra člověka nutká zopakovat to, co by mělo být banálně známé. Pád berlínské zdi udělal symbolickou tečku za studenou válkou. Popřel tezi, že svět zůstane rozdělen na dva neměnné tábory až do soudného dne. Dal jasný signál, že studenou válku vyhrál Západ. Důkazem není fakt, že Amerika uzbrojila Sovětský svaz, ale skutečnost, že proraženou zdí procházeli lidé z východu na západ. Či to snad bylo obráceně?

Pád berlínské zdi byl určující pro další běh světa. Byl životní satisfakcí pro dvě generace lidí ve východní polovině Evropy i důkazem, že Gorbačov skutečně odvrhl Brežněvovu doktrínu omezené suverenity. Proto byl pád zdi předzvěstí „sametové revoluce“ o týden později. Suma sumárum znamenal neformální kapitulaci Moskvy ve studené válce.

Čtvrtstoletí poté u nás ale posilují svou roli elity, které důsledky pádu berlínské zdi přehodnocují. Lidé jako náměstek ministra zahraničí Petr Drulák či filozof Václav Bělohradský de facto tvrdí, že Západ vedený Amerikou se svým vítězstvím naložil špatně a Praha se svým „lidskoprávním atlantismem“ mu byla neblahým pomocníkem. Místo aby rozvíjela nové vztahy k Západu i Východu od bodu nula, snažila se zúročit zkušenost z nevolnictví v ruském komunismu. Teď to prý napraví „humanismem“ – úctou k historičnosti politických kultur. Takový kus cesty jsme za těch 25 let urazili.

Už ne na rozkaz Moskvy

Důležitá otázka zní takto: patříme k vítězům studené války? Na první poslech zní divně. Vždyť jako stát patřilo Československo mezi poražené. Bylo členem Varšavské smlouvy. O Československou lidovou armádu se opírala Moskva. A ještě před třiceti lety se dalo na vojenské katedře Univerzity Karlovy slyšet: „Soudruzi, s vámi se ještě do Paříže podívám.“

Ale jako společnost patříme mezi vítěze a měli bychom se k tomu hrdě hlásit. Stejně jako se hlásíme mezi vítěze první i druhé světové války, ačkoliv na jejich začátku žili Češi v útvarech, které pak patřily mezi poražené.

Nejzásadnější položkou vítězství je fakt, že jako stát jsme se dostali z područí Moskvy a poprvé od roku 1918 jsme si mohli svobodně vybrat spojence. Když k nim české vlády zahrnuly Ameriku, jasně se k vítězům studené války hlásily. Až teď lidé jako Drulák a Bělohradský začínají říkat, že to bylo špatně. V tom je největší posun za 25 let.

Podle těchto elit Západ šanci roku 1989 propásl. Místo aby vyjednával „o principech multilaterální správy světa“ se všemi, naslouchal postkomunistickým zemím a podlehl jejich „oportunistickému a zaslepenému atlantismu“ (Bělohradský). Úhrnem vidíme zhruba takový obrázek: po pádu berlínské zdi Západ za naší – rozuměj Havlovy – pomoci promarnil šanci na lepší, férovější a bezpečnější uspořádání Evropy a světa. Na takové, které by respektovalo historičnost politických kultur a ve kterém by měl stejné slovo Washington, Moskva, Peking i další hráči. A nyní chce česká zahraniční politika tuto chybu napravit.

Je to silná výzva ke změně – i k tomu, abychom se už nehlásili k vítězům studené války. Studená válka přinesla vítězství Západu, ale nepřinesla kapitulaci Moskvy ani žádnou mírovou konferenci, takže její důsledky umožňují širokou škálu interpretací. Ti, jejichž krédem je odpor k hegemonii USA, plédují pro změnu. Ale ti, kteří brali rozum i životní zkušenosti v éře Brežněvovy doktríny, prostě odmítají dávat na stejné misky vah ambice i sféry vlivu Washingtonu i Moskvy.

Jistě, sféry vlivu byly, jsou a budou. Ale právě pád berlínské zdi umožnil, aby si státy vybíraly své bezpečnostní deštníky podle svobodné volby, ne podle toho, co rozkáže Moskva. V tom spočívá symbolika 9. listopadu 1989.

Americká arogance? Teď německá

Hegemonie jako taková není sprosté slovo. Lidé, kteří se děsí americké hegemonie i mesianismu a doufají, že vytěsněním USA se Evropa nepříjemné hegemonie zbaví, rádi zapomínají, že po pádu berlínské zdi se novým hegemonem – alespoň v eurozóně – už stalo Německo.

Čteme-li to, co o stále sebevědomějším Německu píše třeba ekonom Wolfgang Münchau, máme pocit, že se Bělohradský naváží do USA: přesvědčení o správnosti vlastních receptů, symbol arogance, mentální opevnění – jenže ta slova nemíří na šíření americké síly, ale na šíření německého diktátu úspor a škrtů i tam, kde mají své vlastní představy.

V Evropě dost dobře nemůže nebýt hegemon. Přesněji, jakmile není, někdo to místo (ekologové by řekli niku) rychle zaplní. Odmítáme-li Ameriku jako důležitého spojence a vítěze studené války, de facto naznačujeme Moskvě, že se tu místo hegemona uvolňuje. Tak to chodí po pádu berlínské zdi. Už proto není jedno, jestli se hlásíme mezi vítěze studené války.

LN, 8.11.2014