28.3.2024 | Svátek má Soňa


POLITIKA: Kdo je kdo pro květnové volby

8.3.2010

Volby jsou sice až za tři měsíce, ale už nyní lze vcelku dobře odhadovat síly hlavních aktérů. Zkusme si udělat stručnou anamnézu dvou dominantních stran, ČSSD a ODS, a odhadnout, co je jejich hlavní slabinou pro květnové volby.

ČSSD má pozici snazší. V minulých čtyřech letech byla v opozici a může snadno ODS připomínat její chyby z dob, kdy vládla. Socialisté ale mohou stejně lehce vyprávět o své síle, s níž vyhráli senátní a krajské volby na podzim 2008 a z níž také odvodili i munici pro svržení vlády na jaře 2009. Obojí je a není pravda. Krajské a senátní volby Paroubkovi především prohrála nejednotná a na každém kroku chyby dělající ODS. A stejně tak pád vlády nebyl až tak úplně prací schopných socialistů, jako dílem rozkladu v ODS, vypuzením Tlustého a jeho nejbližších lidí mimo ODS, s nimiž se pak pohodlně svezla nespokojená zelená poslankyně, a vláda byla K.O.

Socialistům určitě také dnes nepomůže triumfální, leč poněkud jednotvárně hamburgerová kampaň, kterou předvádí předseda Paroubek na billboardech, jimž se s příslovečným českým sarkasmem začalo říkat "fronta na maso". Tvář předsedy strany je na nich zobrazena na pozadí jakéhosi zástupu, který asi mnohým připomněl slavné Stalinovo sousoší nad Prahou, jemuž se tehdy říkalo právě tak. ČSSD svou billboardovou přítomnost přehnala. Projíždíte-li kterýmkoli českým městem, máte dojem, že na vás Jiří Paroubek shlíží opravdu z každého kouta. Nikoli náhodou se říká: čeho je moc, toho je příliš. Nicméně Paroubkova strana bude nepochybně sázet na dva hlavní argumenty: Jednak od roku 2006 nebyla u moci, takže všechny dopady politických turbulencí i aktuální hospodářské krize snadno přičte rivalské ODS. A za druhé - socialisté budou připomínat svůj volební triumf z podzimu 2008. Z Lidového domu bude znít tato mantra: volební důvody z roku 2008 nepominuly, ba naopak, prohloubily se.

ODS to má ještě složitější. Vládla - v bizarní koalici s lidovci a zelenými - v letech 2006-2009. U moci ji drželi dva přeběhlíci a sama nakonec byla od moci vypuzena silou jiných přeběhlíků. Opět připomeňme hezké české přísloví: kdo s čím zachází, s tím také schází. To se v případě Topolánkovy vlády naplnilo beze zbytku. Vláda sama toho za ty necelé tři roky existence příliš nedokázala. Lidé ale mají v živé paměti především vnitrokoaliční půtky, kauzu vicepremiéra Čunka, pošťuchování s presidentem Klausem a hlavně totální rozklad samotné ODS.

Její rozpůlení na část ovládanou předsedou Mirkem Topolánkem a část stojící na tradicích Klausovy éry vyvrcholilo na kongresu v prosinci 2008. Tehdy proběhl poslední pokus vrátit ODS její původní tvář a myšlenky. Šlo o pokus postavit protipól proti Topolánkově praxi řízení strany jako eseróčka, rozkračování se všemi směry, jak právě vanou politické proudy a kde číhá domnělý prospěch, obětování veškerého politického programu krátkodobému mocenskému pragmatismu. Proti tomu stál návrat k původním hodnotám konzervatismu a pravicového liberalismu, k nedělitelné jednotě svobody jedince a odpovědnosti za svůj vlastní osud. Jenomže mluvčím této emancipační snahy byl Pavel Bém, jehož vyjednávací ani rétorický výkon nepřesvědčil dostatečné množství delegátů kongresu. Topolánek zvítězil vlastně docela snadno. Bylo to však vítězství Pyrrhovo. Silové přečíslení a upevnění moci ve straně přineslo umlčení a ponížení řady dosavadních reptalů, jejich odložení na stranické smetiště. Již dříve se Topolánek na svém piedestalu opevnil věrnými souputníky - příkladem budiž výměna kverulujícího Vlastimila Tlustého v čele poslaneckého klubu za loajálního Petra Tluchoře, či pokrevní spjatost se zájmově velmi příbuzným Ivanem Langerem. Vytěsněním názorové opozice ale ODS nezískala ani na pevnosti a semknutosti sama v sobě, ani na dobré pověsti navenek. Stala se zkostnatělou strukturou, která zakazuje diskusi a nepřipouští kádrové změny. Připomeňme, že je to pouze ODS, kdo má ve stranických stanovách ustanovení, že člen ODS nesmí nejméně dva roky po svém vstupu kandidovat například právě do Sněmovny. Tím se docílí jedině toho, že i ten nejtalentovanější adept politické kariéry se ODS na míle vyhne, což je zřejmě přesně to, co vedení ODS chce - zabetonovat se navždy ve svých funkcích. Myslet si ovšem, že to je přesně to, co volič ocení, je bláhovost.

Konec konců i loňský kongres a letošní tzv. ideová konference ODS ukázaly, že se strana v ničem nepoučila a pokud někam postoupila, tak jedině směrem dolů, k uzavřenosti, strachu členů promluvit otevřeně, aby je nestihla klatba, k pasivní rezistenci - a izolaci od vnějšího světa. Z ODS se stala sekta, a co hůř, stala se jí dobrovolně.

Tato stručná přehlídka možností, perspektiv, ale i chyb a handicapů dvou favoritů napovídá, že letošní volby mohou vzít v zásadě dvojí vývoj. Buď voliči mechanicky, podobně jako v několikerých volbách předchozích, rozvrhnou své hlasy rovnoměrně mezi ČSSD a ODS (obě strany mívají souhrnně mezi 60-70%), nebo vypustí na volební dráhu i nové koně - zprava TOP 09, zleva zemanovce, nečitelné Věci veřejné, starou známou Janu Bobošíkovou, kdo ví. Je ale zřejmé, že stav naší politické scény si po dvaceti letech svobodného vývoje opět říká o čerstvý vzduch.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6