Nejsou to státníci, ale hráči. Těmito slovy odsoudil rakouský žurnalista bulharské politiky, kteří dovedli svou zemi do politické krize a samotnou krizovou situaci chtějí využít jako vhodné prostředí pro kampaň v parlamentních volbách.

V Česku zatím nejsou parlamentní volby v dohledu, proto se hrají zase jiné hry. Nejdramatičtější z nich se jmenuje "hledání viníků solárního boomu". Veřejnosti není jasné, proč se viníci hledají právě teď a komu má jejich nalezení sloužit. Přesto souboj mnoha soupeřů vzbuzuje slušné emoce.

Všechno začalo zdánlivě jako běžné výpady odpůrců zelené politiky vůči solárním elektrárnám, tedy jednomu z obnovitelných zdrojů, který jde nejsnáze zpochybnit.

Typickým představitelem zmíněné kritiky se stal ministr životního prostředí Tomáš Chalupa, který oznámil, že za přemrštěnou podporu solárních elektráren zaplatíme v příštích dvaceti letech bilion korun. Ekonom Pavel Kohout přirovnal tyto náklady, ze kterých je značná část zbytečných, k nákladům za bankovní krizi před patnácti lety.

Tyto výroky jde ještě vysvětlit relativně snadno. Cena elektřiny je vysoko a měla by se ještě zvýšit. Za viníka bývá označována podpora obnovitelných zdrojů, i když třeba v případě domácností se podílí na ceně elektřiny pouze deseti procenty. Domácnosti s nízkou spotřebou musí mnohem více zlobit cena za distribuci, která tvoří 40 procent ceny.

Ovšem jsou tu ještě průmyslové podniky a také domácnosti, které spotřebují víc elektřiny, třeba za topení a za teplou vodu. Nikde v Evropě nejsou tak velké rozdíly v tarifech mezi spotřebiteli právě vinou distribuce. Když domácnosti nebo podniky víc spotřebují, platí za elektřinu o hodně nižší tarif. U příplatku za obnovitelné zdroje je problém v tom, že o stejný podíl zvyšuje cenu elektřiny malým i velkým domácnostem, malým i velkým podnikům. Proto si stěžují zvláště podniky s velkou spotřebou a žádají za elektřinu slevy. To se dá pochopit, i když tím náklady za obnovitelné zdroje pro celek společnosti dál vyrostou.

Také se dá pochopit, že si na sluneční energii stěžují ministři, kteří teď jsou pod tlakem průmyslových kapitánů a nemají žádné rezervy, ze kterých by podnikům slevy na elektřině uhradili. Mají tedy před sebou nepopulární rozhodnutí a hledají pro ně viníka. Nemluvě o tom, že koncem roku končí platnost daňových zákonů, které snižují zisk majitelů elektráren. Bude třeba prosadit nové a v takovém případě se mediální příprava může hodit.

Méně pochopitelný už je policejní či kriminální rozměr problému. Objevila ho předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, která podala trestní oznámení na ty, kdo předražení cen sluneční energie způsobili. Využila k tomu audit, který si už loni nechala vypracovat od společnosti BDO. Tato zpráva konstatuje, že předchozí vedení úřadu nepřesně počítalo výkupní ceny solární elektřiny a způsobilo tím, že se výkupní ceny v kritických letech 2009 a 2010 stanovily příliš vysoko.

Přesto není příliš jasné, proč předsedkyně podala trestní oznámení téměř rok po dokončení auditu. Samotný audit také konstatuje pouze čtyři nepřesnosti, které přitom ve svém souhrnu výkupní ceny spíše snížily. V každém případě byl nalezen další viník, tedy Energetický regulační úřad v období předsedy Josefa Fiřta. Případné nedostatky na energetickém úřadě teď půjde svést na předchozí vedení.

Postup předsedkyně Vitáskové nepochybně uvítali politici, kteří svým váháním v roce 2009 solární boom způsobili. Tradičně se totiž za vysoké výkupní cenu sluneční energie kritizují tehdejší poslanci a ministři, kteří během celého roku 2009 nestihli upravit zákon na podporu obnovitelných zdrojů. Tím zachovali vysoké ceny a fakticky nezabránili solárnímu boomu v roce 2010, i když mu zabránit mohli.

Obvinění ředitele energetického úřadu Fiřta je z pohledu odpovědných politiků nečekanou pomocí, protože právě tento ředitel politiky v roce 2009 nutil, ať výkupní ceny sníží, bohužel marně.

Ovšem případu se kromě policie s nadšením chopila média, která okamžitě začala zjišťovat, kdo na solárních elektrárnách nejvíc vydělal a jaké měl kontakty nejen na zaměstnance energetického úřadu, ale také na politiky. Připomněli přitom, že naprostá většina podniků provozujících sluneční elektrárny má akcie na doručitele. Hra na objevení skrytých majitelů se tedy mohla rozjet a média bude ještě nějakou dobu zaměstnávat.

V této chvíli už není poznat, komu může pomoci odhalení těch, kteří si zapojením elektráren před dvěma až třemi lety zajistili vysoké zisky. Rozpoutal někdo štvanici na utajené vlastníky elektráren za nějakým skrytým, třeba politickým účelem, anebo se běžný manévr v politické debatě o cenách energie vymkl kontrole a najednou hrozí dokonce jejím tradičním účastníkům?

V této chvíli se zdá, že se hledání viníků solárního boomu opravdu vymklo a že tedy nikomu konkrétnímu neslouží. Pochopitelně může jít jen o dílčí vykolejení v procesu, který nakonec občanům jasně vysvětlí, kdo vlastně může za to, že se jim zase zdražuje elektřina. Bulharský případ ovšem připomíná, že se občané s formálním označením viníků, kteří navíc ani skutečnými viníky nejsou, nemusí spokojit.

Přesto zatím nejde o nic víc než o politickou hru, která má zlepšit pozici některých na úkor druhých. Plán, jak zajistit lepší kontrolu nad cenami elektřiny, nikdo nepředložil. Také v Česku se najdou spíše hráči než státníci.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6