Pokud si někdo myslel, že Kalouskovo extempore s Jiřím Paroubkem a komunisty vyléčilo na dlouhou dobu lidovou stranu z pošilhávání po spojenectví s českými stalinisty, události posledních dnů ho musely vyvést z omylu. Stačilo hlasování o důvěře pro vládu Mirka Topolánka a následné otevření údajných nových možností, a někteří lidovci opět začali mít cukání.

Chování Miroslava Kalouska při hlasování o důvěře vládě a následné signály vypuštěné Liborem Ambrozkem a Cyrilem Svobodou o něčem závažném vypovídají. Nepochybně šlo o vědomé signály, poněvadž Ambrozek i Svoboda jsou zkušenými politiky, kteří moc dobře vědí, co a proč říkají.

O rozkolu v KDU-ČSL ostatně svědčí i ostrá reakce úřadujícího předsedy Jana Kasala, který si od poslanců vyžádal písemný závazek, že nijak nepodpoří vládu opřenou o spolupráci s komunisty. Nepodepíšeš-li, zahyneš, pohrozil Kasal svým poslancům. Kolik z lidovecké třináctky ale podepsalo jen proto, aby nezahynuli nyní?

O co lidovcům typu Cyrila Svobody jde? Cožpak nevědí, že klíčovým atributem polistopadové politiky KDU-ČSL je antikomunismus, a to antikomunismus jako hořká životní zkušenost většiny členů, který se - k nemilému překvapení lidoveckého vedení - projevil v reakci členské základny na Kalouskův podivný srpnový pokus o zvrat aliancí? Pokud kdokoli uvažuje o vládě postavené na spolupráci s komunisty, musí kalkulovat i s hlasem poslance KSČM Josefa Vondrušky, dozorce z komunistického koncentračního tábora Minkovice, jehož brutální praktiky v nedávných dnech dostatečně dokumentovaly jeho oběti, bývalí političtí vězni. Namísto toho, aby poslanci všech demokratických stran jednomyslně donutili tohoto jedince k odchodu z parlamentu (například ostentativním bojkotem), v sekretariátu jedné údajně demokratické strany se na spolupráci s komunisty přímo sází, v sekretariátu druhé se o ní alespoň potajmu uvažuje. Přitom Vondruška není exces, ale pravidlo. Pravidlo, neboť ostatní komunističtí poslanci sice před rokem 1989 nepracovali jako dozorci, většina z nich ale lituje, že už Josef Vondruška nepracuje tam, kde pracoval. Stačí si prolistovat pár výtisků Haló novin, aby člověk tuto smutnou pravdu o našich komunistech pochopil. Nic nezapomněli, nic se nenaučili, lze na jejich adresu konstatovat společně s jejich učitelem Marxem. Pro ostatní parlamentní strany by z toho měl plynout jednoduchý závěr: cestou z patu může být buď velká koalice ODS a ČSSD, anebo předčasné volby. Žádná jiná varianta - kromě duhové koalice všech nekomunistických stran - není bez spolupráce s KSČM ani matematicky možná. Jenže obou zmíněných variant se lidovci bojí. Velká koalice by je zatlačila do opozice, předčasné volby by je mohly vykázat před brány parlamentu. Mimochodem, Miroslav Kalousek má v tomto ohledu takřka jistotu - v jižních Čechách „brala“ KDU jen jeden mandát - ten jeho.

No a co má být, měl by na to reagovat každý normální občan. Demokratické strany se přece střídají u vlády a v opozici, a přízeň voličů si je nutno vybojovat dlouhodobým veřejným působením a pak v regulérní předvolební agitaci, ne na ni trpně spoléhat jako na konstantu a předem si brousit zuby na ministerské posty. Vždyť snad existují jisté normy a zásady, jež jsou nepřekročitelné. Umřou ti lidovci hlady, zůstanou-li čtyři roky v opozici? Zdá se, že někteří funkcionáři KDU-ČSL si opravdu myslí, že by hlady umřeli. Pro ně totiž „nemít hlad“ znamená sedět na ministerstvu nebo tak nějak někde, lebedit si tam a přerozdělovat zdroje. Bez toho jsou lidovci jako ryby na suchu. Říkají si křesťanští demokraté. Ve volbách se definovali jako klidná síla, jako ODS plus ČSSD děleno dvěma. Apelovali hlavně na rozum, jejich předvolební noviny se jmenovaly Kliďas a rádoby vtipně parodovaly bulvární deník. Kromě toho mi přišly do schránky i nějaké lidovecké recepty. Ne na bolesti státu a ekonomiky, ale na jídlo. Kasal s vařečkou, Magdalena Dobromila Kalousek. Nevím, třeba jsou lidovecké pokrmy chutné, jen nechápu, co je na prezentaci KDU-ČSL posledních let křesťanského. A mělo by asi být, mají-li lidovci slovo „křesťanský“ v názvu. To dá přece (klidný) rozum. „Být při tom,“ zněla hlavní maxima zakladatele strany Jana Šrámka. Hlavním odkazem Josefa Luxe se stala snaha zamést většinu křesťanských témat, zejména hodnotový spor s konzumní a sekularizovanou společností, pod středový koberec rozvážnosti, umírněnosti a vyvažování. Lidovci se zkrátka za své křesťanství trochu stydí. Bojí se, že jim odradí jiné než tradiční voliče, před nimiž se stačí občas ukázat v kostele, aby hlasy zůstaly doma. Současně se ale někteří z nich vůbec nestydí uvažovat o spolupráci s KSČM. Co si pak ale o lidovcích myslet? Co asi. Že jim jde jen o koryta a že politika je i kvůli nim pěkné svinstvo. Pěkné vysvědčení pro křesťanskou stranu. Ale školní rok sotva začal čili pořád existuje šance na reparát.

LN, 10.10.2006

Autor je politolog