V souvislosti s rozhodnutím ÚS o zrušení mimořádných voleb do poslanecké sněmovny, převládá v jisté části veřejnosti nepříliš lichotivé mínění o našich politicích. Politikům je všemožně spíláno do budižkničemů, ohýbačů ústavy až po debily. Jak se na svém webu chlubí jeden „bývalý debil“ Macek, jistá přítelkyně KVS to dle Macka shrnula lapidárně: „Tak nám Ústavní soud zabránil, abychom si svobodně znova zvolili úplně stejné debily, jako jsme si zvolili minule.“ Jako fór možná dobré, ale je to vážně zralé na takové odsudky?

Miroslav Macek by ostatně mohl vyprávět. A nemyslím si, že by se právě on nějak dramatickým způsobem vymykal těm typům politiků, které máme v aktivní službě dnes. Móda házet všechny politiky do jednoho pytle je však pro dnešní úvahy velmi typickým jevem.

Vrátíme-li se o více než deset let v čase zpátky, vrcholil v té době spor mezi Klausem a Zemanem. Tento zásadní střet názorů byl tak, jako dnes spor politiky reprezentované Topolánkem a Paroubkem, doprovázen nelichotivými komentáři. Podobně jako Čunek ve vládě Topolánka vařil svou vlastní polívčičku tehdejší předseda KDU-ČSL Lux. Zkazky o tom, v jaké že pohodě proběhlo jednání tehdejší Klausovy vlády, a poté se uskutečnila tisková konference Josefa Luxe, který popřel to, co na vládě slíbil, jsou dnes již legendou. Dobu před více než deseti lety navíc rámovaly výroky republikána Miroslava Sládka (vzpomene si na tuto osobu dnes někdo?), který vyhrožoval vládě utopením ve Vltavě. Chtě, nechtě, musím vzít naše současné politiky přeci jenom trochu na milost.

To, co se oproti letům devadesátým v české politice změnilo, je přerůstání politických sporů koncepcí do roviny osobní nenávisti. Tehdy, po volbách v roce 1998, našly nakonec ČSSD a ODS (Zeman a Klaus) řešení podobné patové situace jako po volbách 2006 v tak zvané opoziční smlouvě. Jak je možné s odstupem času vidět, bylo to řešení mnohem lepší a možná i „noblesnější“ než to, s čím Paroubek vyrukoval po volbách 2006. Několik měsíců blokoval ustavení sněmovny, tím bránil vzniku nové vlády a nakonec jeho neuvěřitelně sobecké ego vedlo k pádu české vlády uprostřed předsednictví Radě Evropy. K takovému konci by rozhodně Klaus se Zemanem nikdy nedospěli a v tom byly jejich politické metody přeci jenom o několik řádů výš, než vidíme dnes.

Přesto jsem dalek toho, abych se vezl na laciné vlně obecné kritiky všech našich politiků. Stále jsou mezi nimi podstatné rozdíly a ty byly patrné právě v minulém týdnu. Zatímco pravice vzala výrok ÚS na vědomí s tím, že ho respektuje, zejména Paroubek se neustále vůči soudnímu výroku vymezoval. Vzpomeňme ale, že to samé dělal i v případě, kdy se ČSSD obrátila na ÚS ve věci zrušení poplatků ve zdravotnictví. Vždy, když se to ČSSD a Paroubkovi zvlášť nehodilo do krámu, výrok ÚS byl „špatný“.

Závěrem bych chtěl české veřejnosti připomenout, že čeští politici jsou obrazem našeho národa. Pokud je budeme šmahem házet do jednoho pytle a zatracovat, zatracujeme tím de facto sami sebe. Stále totiž platí, že každý národ má takovou vládu a takové politiky, jaké si zaslouží.

Autor je člen ODS