1.6.2016 | Svátek má Laura






POLITIKA: Jsou absolventi MGIMO nenahraditelní?

5.9.2014

Podíl absolventů Moskevského vládního institutu mezinárodních vztahů (MGIMO) na československé a později české (i slovenské) diplomacii byl jednou z velmi ožehavých otázek od samého počátku rekonstrukce Ministerstva zahraničních věcí po pádu komunistického režimu. Informace o tom, že se v souvislosti s novým zákonem o státní službě začalo uvažovat o neuznávání diplomu z tohoto světoznámého diplomatického učiliště, byla v této debatě velice příjemným zpestřením, ale od začátku se nejspíš nemohlo jednat o víc než škodolibý vtípek předkladatele takového návrhu, který nemohl dopadnout jinak, než jak dopadl, tedy smetením takové možnosti z jednacího stolu.

Je nutno na úvod tohoto příspěvku k výše uvedené diskuzi zopakovat, že absolventi MGIMO jsou nepochybně velice kvalitně připravení na výkon zahraniční služby a patří mezi nejlépe profesionálně vybavené české diplomaty. Stejně tak je pravda, že před rokem 1989 prakticky neexistovala jiná cesta ke vzdělání adekvátnímu pro práci v zahraniční službě, než právě MGIMO. Tím ale výčet pozitiv, spojených se studiem MGIMO a následným uplatněním absolventů v diplomacii demokraticky fungujícího státu bohužel prakticky končí. Proti tomu ovšem stojí nikoli nepodstatné otázky, především pak tyto:

Jaké základní hodnoty mohl vyznávat ten, kdo dobrovolně nastoupil do vysoké školy v komunistickém Sovětském svazu, tedy v zemi, která po dlouhá léta okupovala naši vlast, aby se tam vyučil jak sloužit komunistické diplomacii a často také její rozvědce?

Jaké musel k přijetí na studiu vysoké školy v SSSR mít „kádrové předpoklady“, tedy především proklamovaný a potvrzovaný vztah k socialistickému zřízení a vládě komunistické moci?

A do třetice: co se asi tak všechno naučili studenti sovětských politických škol (je nutno na tomto místě doplnit, že se nejedná zdaleka jen o absolventy MGIMO, ale také řady dalších sovětských universit počínaje Kyjevským institutem mezinárodních vztahů přes třeba novinářskou fakultu a konče matematikou, astronomií nebo mineralogií – ano, studenti všech těchto oborů ze sovětských /tedy nejen ruských/ komunistických vysokých škol působili a mnozí dodnes působí v české diplomacii).

Je nasnadě, že výše položené otázky spolu souvisí. Na studia do Sovětského svazu mohl odjet jen takový student, který krom svých intelektuálních kvalit jasně a velmi silně prokazoval svoji oddanost věci socialismu, dělnické třídě a vedoucí úloze KSČ a byl připraven pro svoji kariéru znovu a znovu tento svůj vztah prokazovat nejen slovy, ale i skutky. Navíc musel pocházet z „nezávadového“ prostředí, tedy ani v jeho rodině či mezi jeho přáteli se nemohl vyskytovat někdo, kdo by nebyl dost konformní a loajální ke komunistickému režimu. Emigrant v rodině byl například prakticky jistou stopkou v cestě na MGIMO. Tedy se u zájemců o studium v SSSR jednalo o mladé lidi, u nichž byl velký předpoklad, že se nikdy ani nesetkali s něčím či s někým, kdo by oslabil jejich víru v komunistickou světlou budoucnost.

Zde si dovolím malou vsuvku – na tom, co bylo výše uvedeno, nic nemůže změnit ani fakt, že řada z českých studentů sovětských universit ve skutečnosti na nějaký marxismus a dělnickou třídu zvysoka kašlala. Naopak to jen dokumentuje jejich ryzí pragmatismus a ochotu přimknout se ke komukoli, kdo zrovna drží moc a je schopen zajistit kariéru a dobré bydlo do budoucna, a to bez ohledu na zásady, principy či sdílené hodnoty. Tedy jinými slovy do Sovětského svazu odcházeli studovat čeští studenti sice nadaní, ale buď fanatičtí vyznavači komunismu, anebo naopak bezskrupulózní kariéristé, kterým nic nebylo vzdáleno tolik jako nějaký ideál, morálka či elementární lidská slušnost. A takový „lidský materiál“ dostala k neomezenému zpracování všudypřítomná KGB a její všemožné skryté i otevřené pobočky a odnože působící na sovětských vysokých školách, jejichž společným cílem a smyslem bylo (a je) vychovávat do budoucna profesionály, ochotné kdykoli a kohokoli zradit, zlikvidovat, prodat nebo udat ve prospěch konečného cíle, jímž je větší moc Ruska a konečná porážka nepřítele, který sídlí na západ od ruských hranic. Co všechno se v rámci takového vzdělání mohli naši studenti v sovětských školách naučit, si netroufám ani odhadnout, neměl jsem nikdy možnost ani zájem si ozkoušet takové studium na vlastní kůži, nesplniv žádnou z výše uvedených podmínek.

Není tedy zajisté žádného divu, že po pádu komunistické moci v roce 1989 byl Černín a celá diplomatická služba absolventy sovětských škol opravdu velice důsledně zaplevelena. První polistopadové vlády a ministři zahraničních věcí tak stáli před podobným problémem jako mistři vnitra, spravedlnosti či obrany, tedy zda, resp. jak moc začít svoje resorty čistit od potenciálního i faktického nebezpečí, že lidé pracující pro pražskou vládu budou ve skutečnosti alespoň část své kapacity věnovat i nadále práci pro Moskvu, k níž byli cílevědomě vyškoleni a kterou si svého času sami a dobrovolně vybrali (na rozdíl od spolupráce s StB opravdu nikdo nikoho nenutil ani vydíráním, ani bitím, ani jiným přesvědčovacím prostředkem ke studiu v SSSR). Na druhé straně pak stála otázka profesionální kapacity a výkonnosti jednotlivých ústředních orgánů ve chvíli, kdy by byli skutečně důsledně propuštěni všichni ti, u nichž takové riziko pro bezpečnost mladého státu kvůli jejich kvalifikaci ze SSSR hrozilo, a byli nahrazeni jen nadšenými amatéry bez zkušeností.

Výsledkem tohoto schizmatu bylo pak samozřejmě hledání kompromisů, někdy i jakýchsi barterových obchodů ve stylu: „Vím, že jsi nebyl z těch nejhorších hajzlů tady na úřadě, a mám nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Tak já tě tu nechám a ty mi zato budeš profesionálně a zcela loajálně sloužit.“ Umíte si představit, že by někdo s výše popsaným morálním kreditem ze sovětské školy na takovou dohodu nepřistoupil? A umíte si představit, že to v té chvíli myslel docela doopravdy, protože mu je přece celkem jedno, komu právě slouží, protože je přece „profesionál“?

Ve zhruba stejné situaci bylo tedy i Ministerstvo zahraničních věcí a díky tomu se v nové situaci učili vedle sebe žít a spolupracovat profíci z MGIMO a dalších podobných institucí a nadšení pravdoláskaři z řad bývalých protikomunistických disidentů společně s politickými nomináty jednotlivých politických stran, v počátcích především z ODS později pak i za ČSSD a další strany. A ve stejné chvíli začíná fungovat a dodnes funguje tiché společenství absolventů sovětských škol, které odděluje zvenku jen málo zřetelný příkop od těch, kteří do diplomacie přišli prakticky doslova „z ulice“, vybaveni tak nanejvýš dobrou znalostí některého cizího jazyka a slušným vychováním, ale zcela nedotčení zkušenostmi ze skutečné diplomacie a zahraniční služby.

V souvislosti s vnitropolitickým vývojem se tahle téměř zednářská vzájemně podpůrná skupina „mgimáků“ dostávala v diplomatické hierarchii výše anebo zase padala do nižších pater, ale pořád existovala a šikovně využívala chyb, které dělali jejich profesionálně nevybavení kolegové. A ti zase, vedeni jak nedůvěrou a obavou z bezpečnostních rizik, které jejich sovětsky vychovaní kolegové reálně představovali, tak i pochopitelnou snahou se ochránit před tím, že je „mgimáci“ prostě díky svým schopnostem a kvalifikaci přeskočí, nepominuli žádnou příležitost „sovětčíky“ trochu odsunout, když to náhodou zrovna šlo. Někdy to byly kroky možná trochu paranoické, někdy možná zcela oprávněné, ale v každém případě je rozdělení černínské posádky na „mgimáky“ a „nemgimáky“ dodnes jedním z určujících prvků personální politiky v české diplomacii. (Pro zjednodušení sem dnes nepleťme vliv a osud pracovníků bývalého Ministerstva zahraničního obchodu, které se dlouhá léta víc než exportem a importem zabývalo špionáží a zpravodajskou činností a bylo prolezlé agenty natolik, že nejjednodušší personální řešení bylo celé ministerstvo zrušit, přičemž boj takto odstavených pracovníků o návrat na ta příjemná místa v zahraničí neustal dodnes. To je trochu jiná kapitola, schovaná dnes pod výraz „ekonomická diplomacie“.)

Absolventy sovětských učilišť tedy dodnes můžeme nalézt na řadě významných nebo méně významných pozic v české diplomacii i v řadě jiných vládních resortů a rozhodně nelze vyloučit, že i nadále představují jakousi pátou kolonu či spící buňky agentur pro posílení a rozvíjení vlivu Ruska ve světě. Neřekl snad sám současný ruský prezident, že „nic takového jako bývalý kágébák neexistuje“? Doba, kdy lidi s tímto poněkud rozporuplným a nebezpečným vzděláním nebylo kým nahradit, dnes už pominula díky nástupu mladých diplomatů, kteří už stihli absolvovat celé svoje vzdělání mimo vliv ruských výzvědných služeb, ať už doma nebo na universitách v jiných zemích světa na západ od našich hranic. Síla a moc souručenství těch, kteří byli profesionálně vyškoleni ve špičkových sovětských školách, však zjevně v České republice stále platí, a proto nemohl pokus o eliminaci jejich vlivu na českou státní byrokracii projít. Přesto je dobře, že díky tomuto pokusu se alespoň toto téma začalo opět diskutovat. Třeba to jednou vyjde…

Konzervativní listy

Libor Král


Diskuse


D. Maňhal
16:26
5.9.2014

J. Plzák
18:25
5.9.2014

M. Stuchlik
23:24
5.9.2014

V. Vaclavik
16:09
5.9.2014

Š. Hašek
22:27
5.9.2014

V. Vaclavik
16:05
6.9.2014

V. Pavelek
14:06
5.9.2014

R. Tesařík
14:45
5.9.2014

J. Vintr
11:01
5.9.2014

M. Stuchlik
23:28
5.9.2014

B. Hamáček
8:04
5.9.2014

D. Kazil
7:57
5.9.2014

J. Slanina
9:44
5.9.2014

J. Mrázek
6:56
5.9.2014

B. Hamáček
7:52
5.9.2014

J. Podešva
9:12
5.9.2014

J. Slanina
9:46
5.9.2014

F. Žůrek
1:02
5.9.2014

F. Matousek
10:03
5.9.2014

J. Jurax
15:52
5.9.2014

počet příspěvků: 27, poslední 6.9.2014 04:05









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.