Když máte zemi, která má za sebou století plné válek, drancování, okupací, špatného hospodaření a totality, jak by měl vypadat její politický systém?

Neříkejte prosím, že nejlepší by byla osvícená diktatura. Osvícení diktátoři nejsou a nebudou. Zapomeňte. Hovoříme o demokratickém systému. Ale jak by měl vypadat typ demokracie, který by byl maximálně odolný vůči zneužití bývalými komunisty, populisty (ať už to slovo znamená cokoli), figurkami nedávno zbohatlých velkopodnikatelů a grázly všeho druhu?

Jak ukazují zkušenosti prakticky ze všech zemí, které měly první novodobé svobodné volby teprve koncem 80. let nebo později, výběr "správných" politiků je problém. Předvolební rétorika se může změnit ve velmi ošklivou realitu po volbách. Bezúhonní lidé s křišťálovou pověstí a čistým lustračním osvědčením se mohou hodně zkazit, jsou-li vystaveni pokušení v podobě moci a peněz. Co teď?

Ukrajinská demonstrace na Parliament Square, London, foto Pavel Kohout

Podívejme se na problém poněkud obecněji. Co je úkolem demokratického politického systému?

/a/ Zabezpečit střídání moci. I kdyby se tak mělo dít třeba losováním, je nutno zajistit, aby žádná strana ani jedinec neměli podíl na moci "předplacen" až do penze či do smrti. Dlouhá vláda jednoho panovníka svědčí Británii, ovšem tamní panovník ve skutečnosti nevládne. V republikách není dobré nechávat kohokoli dlouho u moci. Kdokoli se může zkazit.

/b/ Maximalizovat míru adresné osobní odpovědnosti. V tomto bodě neexistuje náhrada za přímé volby, ať už jsou prováděny většinovým systémem (jako v Británii nebo v USA) nebo poměrným místem s otevřenou kandidátkou s maximálním důrazem na kroužkování (jako ve Švýcarsku nebo ve Švédsku). Většinový systém je ovšem přímočařejší: zvolený poslanec ví, že má přímý mandát ve svém obvodu. Cítí loajalitu vůči voličům a nikoli vůči stranickému výboru, který jej dosadil na volitelné místo kandidátní listiny. Ví, že bez strany se může v krajním případě obejít, ale bez voličů nikoli.

/c/ Poskytnout opravný mechanismus pro případ selhání. Do hlavy nikomu nevidíte a do hlavy čerstvě zvoleného poslance (nebo jiného politika) už vůbec ne. Může se stát, že zklame do té míry, že čekat na další volební období může připadat voličům příliš dlouhé. Pak je namístě referendum o odvolání.

Zde je třeba se trochu zastavit. Jakmile se řekne "odvolatelnost politiků", skoro každý český politolog se otřese hrůzou a začne vykřikovat z učebnic naučené fráze o populismu. Chcete snad nepřetržitě někoho odvolávat a znova volit? Ne, jistěže nechceme. Odvolatelnost politiků by měla fungovat jen jako záchranná brzda, která se používá jen v extrémních případech. Má být spíše Damoklovým mečem než rutinní procedurou. Však se také v jurisdikcích, kde je zavedena, používá relativně střídmě. (Jde zejména o odvolatelnost amerických politiků na státní nebo municipální úrovni.)

Nyní si vezměme ukrajinské nepokoje. Ukrajinci možná opravdu nechtějí prezidenta Janukovyče do té míry, že nejsou ochotni počkat na příští volební termín, který má být v únoru 2015. Pokud je Janukovyč vskutku tak otřesně zlý, že nelze počkat rok a pak jej řádně vyprovodit z funkce, nabízí se referendum o odvolání. Proces by mohl proběhnout klidně a nebylo by třeba organizovat občanské milice, házet zápalné láhve a ničit pověst země v zahraničí.

Problém je, že ukrajinská ústava nezná referendum o odvolání. To sice neexistuje ani v tzv. tradičních západních demokraciích, ale to není principiální argument. Principiální argument je, že referendum o odvolání (placené samozřejmě z prostředků žadatelů, nikoli státu) by mohlo odpovědět na otázku, zda uspořádat předčasné volby anebo počkat do řádného termínu. A na pouliční chaos by nebylo místo.

Dobrý a stabilní politický systém má počítat s tím, že lidé nejsou dokonalí a že nejlepším prostředkem proti pokušení je osobní odpovědnost, tedy přímé volby a možnost předčasného odvolání z funkce.

Totéž, co bylo řečeno o Ukrajině, platí bohužel i pro Česko. Zdejší politické poměry jsou sice poněkud méně drsné, korupce není tak otřesná, moc oligarchů není tak absolutní, ale systémově je česká politika Ukrajině do značné míry podobná. Ale nezoufejme a nemrskejme sami sebe bičem (my Češi jsme zaostalí Východoevropané atd.), ony vychvalované "tradiční západní demokracie" mají zhusta stejné problémy. Bývají jen lépe ukryté a mají spíše chronický než akutní ráz.

Jedním z nejčastěji citovaných výroků Winstona Churchilla je ten, že demokracie je velmi špatný systém vlády, ale bohužel neznáme nic lepšího. Dobrá, ale od Churchillových dob Evropa zažila řadu různých forem a systémů demokratického vládnutí. U některých se ukázalo, že za mnoho nestojí, jiné obstály mnohem lépe. Nestálo by za určité úsilí srovnat kvalitu fungování mnoha různých variant a vyvodit závěry?

Samozřejmě, tuto práci by museli dělat lidé se systémovým myšlením. Papouškování starých učebnic není příliš produktivní.

Nová ústava.cz