Když se začnou na veřejnosti objevovat titulky jako „Splétá už Ježíš nový bičík na kupčíky?“, „Jidášové v drápech Vlka“, „Beránek boží versus zlaté tele“ nebo „Arcibiskupský mariáš“, zdá se, že není něco v pořádku. Proč na sebe diskuse o majetkovém vyrovnání státu a církví připoutala takovou pozornost? Naše veřejnost patrně miluje bouře ve skleničkách vody, poněvadž sklenička je malá a je dobře vidět, co se děje uvnitř. Rovněž tak naše veřejnost ráda šetří korunky, aby jí bokem nebo za zády utíkaly statisíce. Využije ráda příležitost si zakřičet, byť by to byl pokřik pro nic za nic.

Veřejnost je přitom poučena – myslím – dostatečně. Je jí jasné, že blokovaný církevní majetek byl oceněn na 134 miliardy korun, přičemž nemovitosti v hodnotě 51 miliard budou předány naturálně a teprve zbylé 83 miliardy se budou vyplácet postupně v průběhu 60 let pevnou roční splátkou 4,3 miliardy. Zároveň s tím, jak bude přibývat splácená náhrada, bude se v průběhu 20 let snižovat současný příspěvek na provoz církví z 1,3 miliardy na nulu. Veřejnost ví, že tento dosud vyplácený příspěvek není nějaký dar, který by stát ve své velkodušnosti vyplácel církvím z lásky, ale že je to náhrada stanovená zákonem č. 218/1949 za jejich zestátněný hospodářský majetek. Zároveň veřejnost oceňuje, že by to bylo řešení „jednou provždy“ a – nepřehlédněte! – s dosud blokovanými pozemky by mohl stát disponovat okamžitě, zatímco náhradu bude vyplácet šest desetiletí. Zkuste si sami vzít hypotéku na 60 let! Kde kdo vám poví, že tak dlouhá lhůta je riskantní pro každého věřitele žijícího ve státě, který nejméně každých 20 let mění svou formu a politický režim a kde hospodářská a právní situace je o poznání labilnější, než dejme tomu v Británii, Švýcarsku, Skandinávii či za oceánem v USA. Pro církve by bylo mnohem výhodnější, kdyby splátkový kalendář nebyl tak dlouhý!

Přesto se velké části veřejnosti představa takového vyrovnání nelíbí. Námitky jsou jednak zásadní, jednak dílčí. Zasadní námitka zní: proč vlastně něco vracet? Odpověď je jednoduchá: když se naturální restituce dočkala Česká obec sokolská, Federace židovských obcí a dokonce i ČSSD, je možno principiálně urovnat i hospodářské vztahy s církvemi – zákon o půdě nadto s restitucí mlčky počítá, když blokuje nakládání s církevními pozemky. Vím, že nároky předchozích nabyvatelů byly mnohem nižší, ale posuzovat to z hlediska „tobě jsem vzal málo, tak ti něco vrátím, ale tobě jsem vzal víc, tak si trhni nohou“, to by bylo hodně lotrandovské. Naskýtá se také otázka, co je to „víc“. Státní rozpočet na rok 2008 předpokládá výdaje ve výši 1 107 miliard, 83 miliardy představují tedy 7,5 % ročních výdajů. Letošní náklady na provoz církví se rovnají takřka dokonale nákladům na provoz poslanecké sněmovny či statistického úřadu, příspěvkům ministerstva zahraničí mezinárodním organisacím, výdajům na policejní školství či dvojnásobku státní dotace pražskému Národnímu divadlu. Nebo jinak řečeno: odhad hrubého domácího produktu na současný rok činí 3 843 miliardy korun, z toho tedy představuje 134 miliardy pouhá tři a půl procenta. Rozpočteno na šedesát let to představuje dokonce jen šest setin procenta HDP ročně za předpokladu, že se nezmění. Je to mnoho? V běžnému člověku srozumitelných relacích by to bylo s jistým zjednodušením asi takto: váš hrubý příjem je stokoruna denně, máte však uhradit škodu tři ká pade. Spustíte nářek, že tolik nemáte, nahradit nechcete nejprve nic, pak se domluvíte, že budete raději splácet dva měsíce po patnácti haléřích denně, ale zase vás žere, že se odíráte, poněvadž tak zaplatíte celou desetikorunu. Není to snad pimprlové divadlo?

Existuje ovšem i důvod k odmítnutí vyrovnání, tím je v lidové tradici Bílá hora a její neustálé odčiňování. Dokonce i známý Erazim Kohák v jinak pěkné knize Průvodce po demokracii uvádí dvě výjimky z výslovně podporovaného přirozeného práva na vlastnictví: toto právo se nevztahuje na jihoamerické latifundie zakoupené za výnosy drogových obchodů a na pobělohorské konfiskace. Dnešní odčiňovatelé však zapomínají na dvě věci: za prvé, že to byli sami povstalci, kdo jako první zabavil majetek svých politických odpůrců, takže se na nich jen potvrdila zásada „čím kdo zachází, tím také schází“; za druhé opomíjejí, že si český stát vybral pokutu za zbabělost česko-německých protestantských stavů již dvakrát, při pozemkové reformě v letech 1919 – 1935 a potom při její „revisi“ v letech 1946 – 1947 prováděné v naprostém rozporu s platným modem vivendi mezi Československem a Svatým stolcem. Výslovným úkolem reformy bylo pomstít bělohorskou porážku, a tak se tedy reformovalo. Jen do roku 1930 ztratilo například pražské arcibiskupství 37 % z velkostatkové půdy o celkové výměře 231 km2, zdejší metropolitní kapitula 30 % ze 110 km2, biskupství královéhradecké 16 % z 26 km2 a biskupství litoměřické také 16 % z 14 km2. Na Moravě pak arcibiskupství olomoucké přišlo o 11 % z 466 km2, tamní metropolitní kapitula o 12 % z 95 km2a biskupství brněnské o 5 % z 4,5 km2. Nízké procento odebraných pozemků na Moravě bylo zapřičiněno vysokým podílem lesní půdy, o kterou ani stát příliš nestál (nepocházela ostatně z chýrných pobělohorských konfiskací, nýbrž ji církevní ústavy vlastnily již od dob kolonisace ve 13. století). Tímto výčtem nicméně nejsou následky agrární reformy vystiženy, poněvadž zdaleka nešlo jen o zábor velkostatků s výměrou nad 150, respektive 250 hektarů. I ty nejdrobnější pozemky byly odebrány především farním obročím a kostelním záduším na základě zákona č. 318/1919 o nuceném výkupu dlouhodobých nájmů: kdo měl v nájmu pozemek, mohl si jej levně odkoupit za předválečné ceny podle zásady, že půda patří tomu, kdo na ní pracuje. Samozřejmě by do podrobného výčtu patřily i pozemky řeholních řádů, ostatních kapitul, charitativních ústavů, náboženského fondu, nadací a podobně, ale já jsem zde chtěl podat jenom malou ukázku.

Všechny tyto majetkové přesuny způsobily, že k 25. 2. 1948, který je zatím pro narovnání nepřekročitelnou hranicí, byla v církevním držení pouhá část původních rozloh. Ale to nebrání některým lidem, aby brali báchorečně zveličené pověsti o pobělohorských konfiskátech vážně a tuto kartu nevytahovali při každé příležitosti. Kolikrát by měla být ještě Bílá hora odčiňována? Snad donekonečna? A proč by měly za ni pykat i české protestantské církve, kterých se zákon o náhradách také týká? Potrestáte i židovské obce? I jejich federace se připojila k dohodě ostatních církví.

Druhým důvodem k odmítnutí je hlásaná zásada, že „církev má být chudá“. To je sice hezký morální apel, ale naprosto nepoužitelný pro jednání státu. Stát tu není od toho, aby rozhodoval, kdo má být chudý a kdo bohatý. Stát může majetek třeba vyvlastnit, ale jen z důvodu vážného státního zájmu, ne proto, že by podle názoru úředníků měla protistrana zůstat chudá. To jen komunistický režim si osoboval právo rozhodnout, že chudí mají být všichni – tedy, skoro všichni… Jak se zdá, hodně lidem se praktikovaný „rovnostářský“ přístup zamlouval a dodnes zamlouvá, což je trochu varující, ale rozhodně ne překvapivé v zemi, kde byla komunistická strana už ve 20. letech minulého století třetí nejsilnější po sovětské a německé.

Teď probereme námitky dílčí. První z nich je nesprávný výpočet výše náhrady za oněch zabavených 1.800 km2 lesní půdy, 720 km2 zemědělské půdy, 35 km2 vodních ploch a nějaké ty budovy. Řády se z tohoto množství hlásí o přímou restituci 600 km2 lesů a 200 km2 zemědělské půdy. Průměrná náhrada za metr čtvereční nevrácené zemědělské půdy vychází podle výpočtu poslance V. Tlustého na 45 korun, u lesní pak za 28 korun. Znovu se ptám, je to mnoho? Vždyť hlavním argumentem Svazu měst a obcí, jenž vyrovnání plnou vahou podporuje, je omezení možnosti rozvoje řady jeho členů. Obce doufají, že do jejich vlastnictví bude někdejší církevní půda po vyrovnání převedena, a zjevně ji nehodlají využívat jako pastviny či pole, ale jako stavební pozemky. Je ta necelá padesátikoruna za metr skutečně tržní cenou, jak tvrdí odpůrci? Kdo si někdy stavební parcelu kupoval, tomu by nepřišla jistě přehnaná. A nakonec, proč se proti odhadované ceně ozývá právě sociální demokracie, když pro potřeby její vlády byla roku 1998 hodnota církevního majetku odhadnuta na 104 miliardy korun? A kam se ceny pozemků posunuly za 10 let?

Druhou dílčí námitkou je Tlustého tvrzení, že by přijetím současného návrhu byly zpětně znevýhodněny fysické osoby, restituující podle zákona o půdě č. 229/1991 a navrhuje provést vyrovnání podle tohoto zákona tzv. výčtovým systémem, kdy by byla jmenovitě uvedena každá z přibližně sto tisíce položek, kterých by se mělo vyrovnání týkat. S takovou by ale bylo nutno vydat všechny pozemky a rozšířit okruh subjektů povinných majetek vydat i na obce, kraje a soukromé právnické osoby, například družstva. Byl by snad postup podle linie Tlustého frakce ODS(b) rychlejší či levnější? Jistě nikoli, navíc by hrozilo nebezpečí nepříjemných omylů, s nimiž měly problémy i výčtové zákony z let 1990 a 1991. Tlustého postup je jen ukázka zdržovací taktiky a také důkaz, že jeho vstup do KSČ na sklonku 80. let nebyl nevinným mladickým poblouzněním.

Zkusme se ale na chvíli podívat na otázku majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi trochu jinak. Představme si, jaká alternativa existuje k předloženému návrhu na majetkové vyrovnání v budoucnosti historicky dohledné.

První alternativou je pokračování dosavadního stavu. Nadále bude vyplácen ze státního rozpočtu příspěvek na provoz který se podle odhadu ministerstva kultury může za 60 let vyšplhat až k 600 miliardám korun, nadále bude jedna strana vyčítat, že tu druhou živí, a ta druhá zase se bude bránit, že zabavený majetek poskytuje státu mnohem vyšší výnos, než se jí v příspěvku vrací. Stejná hádanice byla mezi Čechy a Slováky, oba národy byly přesvědčeny, že ve společném státě jeden na ten druhý doplácí. Udělali jsme tedy šmik a už patnáct let hospodaří každý na svém jak umí, bez hádek, závisti a rekriminací. Nebylo by rozumnější udělat totéž i ve vztahu s církvemi?

Neskrývám, že pro některé zástupce církví by byla pokračující závislost na státu mnohem pohodlnější, než být hozen do hluboké vody samostatnosti. Osobně by mi to také nevadilo, poněvadž mám na praktické ekonomické schopnosti dnešních církevních představitelů názor poněkud skeptický. Také vím, že po první světové válce se u nás tak podstatně změnily hospodářské podmínky, že byl pozemkový majetek nadále zdrojem spíše starostí, než zisků – proto také o naturální restituci katolická církev příliš vážně neusilovala a dávala přednost spíše náhradě.

Ale současný stav se neslučuje s častým voláním veřejnosti po „odluce“ církve od státu. Volající bych chtěl v prvé řadě upozornit na to, že u nás byla tato odluka prakticky provedena již zákonem č. 308/1991 o svobodě náboženské víry a jedinou překážkou jejímu dokončení je právě majetkové vyrovnání (to ostatně předpokládá i § 29 citovaného zákona o půdě). Pokud jsem teď zklamal někoho, kdo si odluku představoval úplně jinak, je mi líto. Dnešní modely kooperace států s církvemi se opravdu liší od železné zásady odluky sovětské či mexické, totiž kněze postřílet a kostely vypálit. A tak, navzdory jistým pochybnostem, je i pro mne dokončení odluky státu a církve prioritou. Nemohu však pominout, že mezi zastánci odluky vidím řadu těch, kteří přitom proti vyrovnání protestují. Zdánlivě je mezi oběma postoji rozpor – ale jen zdánlivě.

Této skupině totiž vyšla vstříc ČSSD a její návrh představuje alternativu druhou. Není to nic menšího, než praktické vyvlastnění: naturální restituce omezena jen na budovy klášterů a pozemky pod těmito budovami, ostatní pozemky zestátněny, zemědělská půda podle potřeby převáděna na obce, náhrada za zabavený majetek pak bude „přizpůsobena finančním možnostem státu“, nebude navíc vydána církvím, nýbrž z ní bude zřízen nový náboženský fond (a pak by jej mohl zase nějaký nový Pavel Dostál zrušit, jak se o to pokusil nebožtík roku 2002 u stávající josefinské Náboženské matice, že?). Nepochybuji o tom, že by se dlouhé řadě odpůrců tento konfiskační návrh zamlouval nejvíce, mnozí by jej označili ještě za maximalistický. Ale to nepůjde tak snadno. Před posledními volbami ještě stojedenáctková koalice ČSSD + KSČ protlačila sněmovnou, co se jí zachtělo, ale teď si bude muset přinejmenším počkat do dalších voleb.

Následující otázku si odpůrci návrhu patrně nekladou vůbec: co by se stalo s vyvlastněným majetkem dál? Disponoval by s ním přirozeně pozemkový fond. Ale jak by s ním disponoval? Kdo zapomněl na aféru Uhříněves, asi nejznámější tohoto typu, kdy bylo před třemi lety z fondu vyvedeno sto hektarů pozemků v hodnotě jedné a půl až dvou miliard korun za patronace tehdejšího socdem ministra P. Zgarby? Toho stála spekulace místo, ale pozemky už kamarádíčkům nikdo nevezme. Tento případ není ojedinělý, udává se, že až 80 % restitučních nároků, které měl pozemkový fond vyřizovat, skoupili na něj nabalení spekulanti. Je-li tomu skutečně tak, potom to při poměrně rozsáhlé restituci představuje statisíce a statisíce hektarů. Podobný osud by nepochybně čekal i postátněný majetek církevní. (Nemá snad specialista na zemědělství poslanec Tlustý za sebou také takovou spřátelenou partičku, jako měl ministr Zgarba?) Ale to by zřejmě nikomu z těch, kteří s vyrovnáním nesouhlasí, nevadilo. Raději to necháme rozkrást. Také z toho sice nebudeme nic mít, ale to je fuk. Proč? Poněvadž pro průměrného Čecháčka je i ten podvodník tak trochu našinec, sice šidí, ale umí, vyzná se v tlačenici a má prima ostré lokty, jeden z nás, zatímco církve jsou jednoduše cizí a fuj! Čecháček také mnohem raději vydá 90 miliard hned a na dřevo za olympiádu, aby si mohl radostí zaskákat na domácí půdě, ale vrátit kradené, to se mu příčí.

Nakonec se ještě zastavím u jednoho aspektu diskuse, a tou je účast sdělovacích prostředků, které si dávají do vínku přívlastek „seriosní“ či „veřejnoprávní“. To je věc, která nutně musí zarazit každého svobodného člověka. V úvodu jsem citoval některé titulky z Neviditelného psa – jejich autoři však nejsou vázáni žádnými hranicemi ani etickými kodexy, jednoduše píší, co jim zrovna napadne, když je svrbí pero v dlani. Dosud hodně rudé Právo také neberu v potaz. Když ale Česká televise ústy svých redaktorů varuje před tím, že církve získají ohromnou ekonomickou a politickou moc (se setinami procenta HDP, chachacha… zeptejte se ČEZu, O2 nebo Sazky, jak se to správně dělá!) a za vydřené peníze bude Vlk nakupovat ovečky, je to již na pováženou. Když v časopise E15, hospodářské příloze MFD, napíše D. Klimeš „je jisté, že zpod kazatelen zmizí naštvaní zemědělští restituenti, kteří za stádo koní dostali rozbitý traktor, i majitelé domů, prosící nájemníky o stovku na opravu stoupaček“, není mi to příliš srozumitelné. Zdržovaly snad církve restituce? Byly to ony, kdo zplundroval sedlákům jejich usedlosti? A jak církve omezují práva majitelů domů? Co na to říci? A poslední příklad z malého klasobraní: když bývalý vedoucí redaktor Respektu P. Holub vypíchne na aktualne.cz, že cena za smír s církvemi je 300 miliard korun a jak se tedy teď povede církvím dobře, je to také hezká ukázka předpojatosti. Nebo jeho slova, že církve se dohodly se státem a vůbec se neohlížely na názor občanů. To je tvrzení opravdu úžasné. Cožpak členové církví nejsou občané? Zase tady budeme po devadesáti a šedesáti letech někoho vylučovat z národního či občanského společenství?

Podobný snižující přístup je sice menšinový, ale ne až tak výjimečný. A když se ještě k tomu znovu prohrabe staré jiráskovsko-nejedlovské haraburdí, je úspěch zaručen. Takto se kultivuje diskuse? Ne, tak se jen zbytečně vnáší nenávist mezi lidi. Solidnější by bylo opatřit si skutečné údaje, nešermovat stále Bílou horou, nestrašit návratem inkvisice a místo toho si raději spočítat, co bude i pro stát výhodnější, protože ten se k podpoře církví kdysi zavázal a teď je nemůže jen tak lehce oholit a kopnout do zádi – to už se dnes nenosí. A z dlouhodobého hlediska se při náhradě jedná jen o pár drobných a tyto dočasné výdaje mohou státu přinést dlouhodobý zisk. Jenže – ceterum autem censeo – něco zjišťovat by znamenalo pro naše „hlídací psy demokracie“ práci navíc, oni si budou raději hrát na psy štěkací nebo honící: štěkat na měsíc a honit se za sensacemi.

A poslední věc mi přijde už úplně směšná: kolik lidí má nejednou starost o čistotu předávaného poselství církve! Jako by bylo poselství víry předáváno jen v kostelích a sborech? Jako by k němu nepatřilo i působení ve světě, působení charitativní, školské, kulturní… A nic z toho se dosud bez přispění hmotných dober neobejde, nežijeme ze vzduchu! A kolik se u nás vždy najednou vynoří znalců Bible, kteří v tu ránu přesně vědí, jak se má křesťan chovat, jak nemá sloužit zároveň Bohu i mamonu, jak by měl žít jako lilie polní a ptactvo nebeské, jak by neměl tlačit velblouda skrz ucho jehly a podobně. To si vždy vzpomenu na Jidáše, který stejně tak pokrytecky namítal, že Marie neměla Ježíšovy nohy mazat drahým nardovým olejem. On, Jidáš, by ho raději prodal a výtěžek rozdal chudým – pokud by ty peníze ovšem dříve neukradl. Těmto kazatelům a karatelům, katům a Katonům věnuji také jeden citát z Matouše: „Běda vám, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost.“ A těm novinářům, kteří v rozporu se svým posláním záměrně rozsévají nesvár, těm vzkazuji, že obílená žumpa páchne stejně, jako ta nenatřená.