Jedním z velmi diskutovaných povolebních témat je výsledek ČSSD, příčiny jejího neúspěchu. Z některých s levicí více či méně sympatizujících kruhů i od samotného Jiřího Paroubka zaznívá nařek nad „antiparoubkovskou hysterií pravicových médií“. Byť na pojmu „hysterie“ možná něco je, toto vysvětlení mizerného výsledku ČSSD zaměňuje příčiny a následky.

Je pravda, že míra nenávisti k Jiřímu Paroubkovi dosáhla poměrně nebývalých rozměrů a že antiparoubkovská obsese některých médií (např. Reflexu) i facebookových komunit se občas dostávala až do iracionální polohy. Ale to nebyla příčina volebního propadu ČSSD. Šlo jen o více či méně extrémní projevy nevole, kterou u většiny společnosti Jiří Paroubek vyvolal.

Za nejdůležitější příčinu neúspěchu ČSSD považuji Paroubkovu vcelku jednoznačnou sázku na spolupráci s KSČM (oproti „špidlovské“ středolevé strategii). Velká část odporu vůči Paroubkovi pramení právě z toho, že je mnoha lidmi vnímán jako potenciální strůjce přímého či nepřímého návratu komunistů k moci. Samozřejmě, Paroubek není první, kdo na politické scéně s komunisty kšeftoval. Ale zašel tak daleko, jako dosud nikdo. V poslední fázi své vlády v letech 2005-06 díky komunistickým hlasům opakovaně obcházel své středové koaliční partnery a v praxi tak již jednou ukázal, že mu není cizí myšlenka opírat svou vládu o KSČM. Hned po volbách 2006 začal ve své rétorice soustavně sčítat hlasy ČSSD a KSČM, když mluvil o poměru 100:100 mezi levicí a pravicí, čímž jasně řekl, že KSČM vnímá jako přirozeného partnera ČSSD na levici. Tzv. bohumínské usnesení ČSSD sice platí dodnes, ale Paroubek je svou rétorikou prakticky vymazal. A byť mluvil i o možnosti levostředové koalice po volbách 2010, neudělal prakticky nic pro to, aby o takové variantě měl s kým jednat. A také nic pro to, aby si běžný volič mohl myslet, že skutečně preferuje tuto variantu před variantami, které by posílily vliv KSČM. O precedentech na krajské úrovni nemluvě.

Paroubkova sázka na to, že ČSSD a KSČM získají dohromady přes 100 poslaneckých křesel, se ukázala jako zcela chybná. V české společnosti viditelně existuje většina lidí, pro které je vliv komunistů na vládu stále nepřijatelný. Osobně to považuji za jednu z velmi dobrých zpráv, které volby přinesly. ČSSD si myslela, že se může vrátit k moci bez toho, aniž by oslovila středové voliče, aniž by si připravila možnost povolebního spojenectví se středovými až pravostředovými subjekty. Krutě se spletla: dosáhla jen velmi křehkého vítězství a doplatila na prakticky nulový koaliční potenciál.

Přesto existoval moment, kdy se ČSSD mohla vydat cestou k oslovení politického středu: prezidentská volba 2008, kdy ČSSD vsadila na Jana Švejnara, výrazně středovou politickou figuru. Krátce se rýsovala „švejnarovská koalice“, tedy spojenectví levice (ČSSD), středu (zelení a část KDU-ČSL) i části pravice (senátoři z klubů KOD a SNK). Ale ČSSD nedokázala (a myslím, že ani nechtěla) tohoto momentu využít. Během Švejnarovy kampaně jsem byl svědkem přezíravosti Jiřího Paroubka ke středo-pravicovým spojencům a jeho neschopnosti pochopit míru nechuti, kterou u nich vyvolává, a pokusit se s tím něco dělat. Stejně arogantní postoj zastával Jiří Paroubek i během letošní kampaně, např. když vedl řeči na téma, jak lidé z TOP09 a VV „ještě rádi po volbách přijdou“. Nepřišli...

Existují dvě hlavní témata, díky kterým má řada pravicových a středových voličů zásadní problém s ODS: boj proti korupci a postoj vůči EU. ČSSD se však v těchto oblastech nedokázala vyprofilovat jako atraktivní alternativa k ODS, naopak. Její důvěryhodnost v oblasti ozdravení veřejného života se nijak zásadně neliší od ODS. A volič, pro kterého je důležité téma EU, těžko může ČSSD odpustit „zaříznutí“ našeho předsednictví. O zpochybňování prozápadního kursu naší zahraniční politiky nemluvě.

Když k tomu všemu přidáme nabubřelý a arogantní styl („Kdo z vás to má!“ či trapná sebechvála po spíše nepovedených televizních duelech s Petrem Nečasem), společnost rozeštvávající kampaň a neschopnost přesvědčit o důvěryhodnosti a přínosnosti nejrůznějších slibů, nelze se příliš divit, že volby pro něho a jeho stranu dopadly tak špatně. Naříkat nad nepřízní „pravicových médií“ je jen lacinou výmluvou.

Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz

Ředitel evropského studijního programu Sciences Po Paris v Dijonu