Vždyť se podívejme, jak například umí své oponenty elegantně urazit, aniž by byl hrubý a vulgární. A je celkem jedno, jestli jsou to rakouští odpůrci jádra, Vít Bárta nebo teď naposled koaliční politici. Karel Schwarzenberg je mistr v tom, jaký tón zvolit a po kterých slovech sáhnout. Jako třeba ona teď populární "paka".

Podle slovníku cizích slov je pako jihoamerická lama, tedy zvíře vyznačující se stádností a nepříliš velkou inteligencí. Mimochodem, shodou okolností je právě "lama" i ve slovníku českých teenagerů, byť v tomto případě pochází etymologicky z anglického "lamer", tedy člověk, který přesně nechápe, co dělá nebo proč to dělá. Užívá se nejčastěji v souvislosti s počítačovou či technologickou zdatností, "lamer" je třeba člověk, který udělá nějakou hloupost při používání počítače.

Z hlediska významu se však hodí i na české politiky. Jsou zkrátka "paka", případně "lamy", a kdo má cit pro jazyk, tak je mu jasné, že je to označení přesné, a přitom nikoli zlé a záštiplné. Toť ovšem jen jeden rozměr Schwarzenbergova výroku proneseného na zahraniční cestě.

Dalším rozměrem je dar ministra zahraničí vyvolat těmito v pravý čas a správným způsobem pronesenými výroky veřejnou debatu. A tak se označení "pako" dostalo do politického jazyka, to třeba když ministr Kalousek zažertoval na účet reportérů "Kdo čeká na paka, sám je pako" nebo když šéf opozice Sobotka přispěchal s výrokem, že i Schwarzenbergovi hrozí, že se z něj stane pako. I v tomto výroku si povšimněme respektu, vždyť předseda ČSSD klidně mohl říct, že Schwarzenberg jako ministr a vyjednávač za TOP 09 už pakem dávno je.

Dá se očekávat, že i v tak nesourodé a bublající kaši, jakou je český politický život, se termín "pako" určitě pár týdnů udrží. Výrok Karla Schwarzenberga má ovšem i další rozměry a tady se už dostávám na půdu, která mi je nepříjemná, protože ho mám osobně rád a považuji ho za jednu z nejdůležitějších osobností polistopadové éry. Tím spíš mi vadí, že zejména v posledních několika letech projevuje nejen cit pro jazyk, ale také pro mínění široké veřejnosti a ochotně vychází tomuto mínění vstříc. Což je vlastnost obecně známá jako populismus.

Jakkoliv je označení "paka" v zásadě laskavé, nezní ze Schwarzenbergových úst dobře. Ministr připomíná čuníka, který je o něco elegantnější než ostatní v chlívku a ve svém růžku má o něco lépe podestláno, ale stejně zní nepatřičně, když pochrochtává, že mu tam něco smrdí.

Není zas tak podstatné, že to umí udělat roztomile, takže se za to na něj smradlavější čuníci nezlobí. Čekal bych, že šlechtic (ducha i dle rodokmenu) bude uctívat jako jednu z nejcennějších vlastností loajalitu. Neplést s lokajstvím, které my v neklidném středu Evropy známe tak dobře a ke kterému jsme byli mnohokrát historickými okolnostmi donuceni. Srazit podpatky a uctivě se uklonit, a v závětří či za dveřmi bytu se uzurpátorovi tajně vysmát.

To je lokajství. Je vztahem nedobrovolným, na rozdíl od loajality, která je dobrovolná. Spočívá v projevu úcty či aspoň tolerance vůči tomu, s kým jsme nebo s kým jsme byli na jedné lodi. Ze srdce nesnáším, když někdo s někým nebo někde prožije dlouhé roky a když vztah pomine (může to být manželství i zaměstnanecký poměr), pak teprve všem odhalí "pravdu". To obvykle ukáže, že v daném vztahu nebyl rovnocenným a loajálním partnerem, nýbrž jen lokajem.

Předpokládal bych od Karla Schwarzenberga určitou loajalitu k vysoké české politice. Ne proto, že by byla pěkná či kultivovaná, ale protože je to tahle politika, která jemu osobně umožňuje dělat práci, o kterou usiloval, která ho baví a kterou snad dělá dobře. Zdá se mi nepatřičné, že získává laciné body od svých příznivců tím, že své koaliční partnery nazývá paky. Chápu, že je samotné to asi neuráží, ostatně na poměry české politiky je to spíš pochvala. Ale já mám zkrátka na Schwarzenberga jiné nároky než na ostatní.

Pokud se chce vysoké politice vysmívat (a já si myslím, že by mu to šlo dobře), může současnou vládu opustit. Jenže jak se už ukázalo před lety v kauze Jiřího Čunka, ministr Schwarzenberg na svém úřadu lpí pravděpodobně mnohem víc, než jsme si mysleli a než si je i on sám ochoten přiznat. Což je smutné zjištění, ne-li dokonce pěkná pakárna.

LN, 7.6.2011