19.6.2018 | Svátek má Leoš


POLITIKA: Jedna hezká ústavní tradice v ohrožení

19.6.2010

Byl začátek června roku 1996, čeští hokejisté stejně jako letos oslavovali titul mistrů světa a v České republice se konaly volby, ve kterých ODS Václava Klause obhajovala pozici nejsilnější vládní strany se sebevědomým sloganem „Dokázali jsme, že to dokážeme“. Konečný výsledek však tehdy Newsweek charakterizoval slovy „voliči naplácali nafoukanému premiantovi reforem“. ODS sice vyhrála, ovšem společně se svými dosavadními koaličními partnery získala v parlamentu pouze 99 mandátů. Naopak zazářila sociální demokracie, která pod vedením Miloše Zemana ovládla levou část politického spektra a stala se jen těsně druhou nejsilnější stranou. Kromě nich se do sněmovny dostali už jen komunisté a republikáni pod vedením Miroslava Sládka, který se hned na první schůzi nového parlamentu uvedl slovy „Cikáni by měli být trestně odpovědní od narození, protože už to je jejich největší zločin!“. Bylo jasné, že tyto dvě strany nepodpoří žádnou vládu, nabízely se tedy pouze dvě možnosti - vedle odmítané koalice obou velkých stran už jen menšinová vláda dosavadní koalice, tolerovaná sociálními demokraty.

Bylo jasné, že sociální demokraté mají hodně silnou vyjednávací pozici, takže si pro toleranci vlády mohou dát řadu podmínek. Nejvýznamnější z nich byl bezesporu požadavek, aby se předseda ČSSD stal předsedou Poslanecké sněmovny. Vládní strany s tím ochotně souhlasily, snad se jim zdálo, že nejsilnější opoziční strana na to má i jisté morální právo. Primárně to však byla zcela nepokrytá protislužba za to, že sociální demokraté při hlasování o důvěře vládě odejdou ze sálu a tím sníží potřebné kvorum.

Jakkoliv už za předsednictví Miloše Zemana mnozí občanští demokraté skřípali zuby, tento zvyk se celkem ujal. Všechny vlády, kromě té Špidlovy, přenechaly místo na sněmovním empiru nejsilnější opoziční straně. Na druhou stranu je však pravda, že to nebylo tak úplně dobrovolně, ale prakticky vždy v důsledku nutnosti činit opozici ústupky - předsednické křeslo bylo pouhým předmětem výměnných obchodů.

Až letos vznikla po parlamentních volbách taková většina, kterou po minulých zkušenostech s našim volebním systémem neočekával snad nikdo. Velmi brzo po zveřejnění volebních výsledků mě napadla otázka, jak to teď bude s tradicí opozičního předsedy Sněmovny a prohlášení představitelů vládní koalice vzbuzovala naději. Karel Schwarzenberg hned po volbách prohlásil, že funkce předsedy sněmovny by měla být přenechána sociálním demokratům. I slova Petra Nečase, že vlády ODS vždy přenechávaly tuto funkci opozici (jakkoliv byla nepřesná), zjevně naznačovala vůli ctít tuto tradici. Jenže pak najednou předsedové vládních stran na společné tiskovce oznámili, že se kloní k názoru, že koalice by se tohoto postu vzdávat neměla.

Zíral jsem na tu skupinku za mikrofonem jak praštěný pavlačí a nechápu to, upřímně řečeno, dodnes. Pokud K9 láká absolutní klid na práci, měla by se velmi rychle vzpamatovat. Byly to právě takovéhle silácko-absolutistické móresy, co přivodilo krach Paroubkovy ČSSD. Naše vláda je pořád ještě podle Ústavy odpovědná Poslanecké sněmovně, která řadu kontrolních funkcí vykonává prostřednictvím osoby svého předsedy. A pokud by nejvyšší legislativec pouze devótně přikyvoval ministrům, už z principu by svou kontrolní funkci neplnil.

Mimo kontroly vlády je Poslanecká sněmovna i zákonodárným sborem. A zákony přijímá na principu většinového hlasování. I z tohoto pohledu by mi přišlo velmi vhodné, aby v čele tohoto sboru stál zástupce nejsilnějšího poslaneckého klubu. Tohle je podle mě jedna ze základních demokratických zvyklostí - a mimoto prachobyčejná slušnost.

Já vím, že tvůrci vládní koalice asi mají obavy, že sociální demokracie se z poslední lekce nepoučí a po orientálním způsobu pochopí velkorysost pravicové koalice jako její slabost a možnosti vyplývající z výkonu této funkce jako vítané nástroje politického boje. Lidsky zcela chápu i jejich nechuť k navrženému Lubomíru Zaorálkovi, který tomuto nebezpečí dává velmi reálné obrysy. Jestliže voliči odmítnutá Paroubkova politika představovala zrůdný mix průzkumového populismu, silácké arogance a fanatické nesmiřitelnosti k oponentům, tak hlavním protagonistou toho posledního byl právě stínový ministr zahraničí. Také si ještě všichni pamatujeme, co donedávna předváděl ve funkci místopředsedy Sněmovny - zatímco nešťastný Miloslav Vlček ani po čtyřech letech nepronikl do všech tajů jednacího řádu, Zaorálek ho v roli předsedajícího pružně zneužíval v prospěch své strany. A když ani to nestačilo, prostě vypnul řečníkovi mikrofon.

Upřímně si však myslím, že jejich obavy jsou zbytečné. Jakkoliv dnes už víme, že předseda sněmovny není pouhým pasivním konferenciérem poslaneckých rozprav (jak si podle slov Miloše Zemana mysleli pravicoví poslanci, když mu tuto funkci přenechávali), ve skutečnosti toho sám o sobě zase tolik dělat nemůže - obzvlášť pokud má pouhých 82 poslanců proti 118. To se i ty obstrukce dělají hodně těžko.

Je možné, aby uznávaná demokratická zvyklost vzešla z výše popsaného handlu? Ale jděte, vždyť i legendární britský parlamentarismus už od Magna charty vznikal z podobně nedůstojných půtek. Poté ale musí přijít následující krok, který potvrdí, že tato zvyklost platí univerzálně, a nejen za specifických okolností, při kterých vznikla. Politici si musí říct, že tento institut je natolik prospěšný, že stojí za zachování, i když jeho primární důvody už pominuly. Výkon funkce předsedy Poslanecké sněmovny zástupcem opozice podle mého názoru prospěšný je. Teď máme šanci tuto tradici potvrdit tím, že vláda přenechá tuto funkci ČSSD, i když ji k tomu mimo lidské slušnosti a zájmu na rozvoji politické kultury v této zemi nic nenutí. A fakt, že opoziční ČSSD je zároveň nejsilnější sněmovní stranou, by jí měl toto rozhodování ulehčit.

Pokud ale vládní koalice nyní protlačí svého kandidáta na předsedu sněmovny (a pokud bude chtít, nikdo jí v tom nezabrání), skončí hezká tradice prakticky zajišťující kontrolu vlády parlamentem a funkce předsedy sněmovny se jednou pro vždy stane předmětem politického handlu.

Zatím po žádných volbách jsem neměl tak optimistický pocit jako letos. Skutečně jsem věřil, že dvě nové strany ve spojení s radikálně se měnící ODS dokáží překonat marasmus poslední dekády a posunout naší politiku mnohem civilizovanějším směrem. Tleskal jsem, když nejsilnější vládní strana poprvé v naší historii připustila, že se vzdá klíčové funkce ministra vnitra. Teď však začínám pochybovat.



Diskuse


F. Vízek
20:23
20.6.2010

D. Polanský
16:44
20.6.2010

J. Effenberk
16:57
20.6.2010

L. Kubeš
18:39
19.6.2010

L. Kubeš
18:35
19.6.2010

J. Petrovický
9:41
19.6.2010

S. Maršálek
11:12
19.6.2010

K. Janyška
9:12
19.6.2010

P. Čech
8:36
19.6.2010

J. Štrobl
9:25
19.6.2010

J. Štrobl
10:41
19.6.2010

J. Štrobl
12:08
19.6.2010

J. Štrobl
13:14
19.6.2010

J. Štrobl
13:46
19.6.2010

S. Maršálek
11:14
19.6.2010

O. Malstoka
7:47
19.6.2010

P. Čech
8:42
19.6.2010

P. Kalina
6:51
19.6.2010

S. Maršálek
11:21
19.6.2010

J. Bakulová
3:39
19.6.2010

V. Bok
9:32
19.6.2010

J. Čanda
2:04
19.6.2010

P. Čech
9:28
19.6.2010

J. Novak
23:45
20.6.2010

počet příspěvků: 28, poslední 20.6.2010 11:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.