Vyslovení nedůvěry vládě v úterý 24.3.2009 je vrcholným důkazem pokleslosti české politické kultury. Svými účinky předčí všechny její dřívější výrony, jakými bylo „Sarajevo“, uveřejnění Kubiceho zprávy či vleklé ochoření politického prostředí následky kauzy Čunek-Vesecká. Má a bude mít různé nechtěné důsledky, jež zatím nehýbou úvahami postižených politiků, vševědoucích komentátorů ani učených politologů. Některé z nich se zcela jistě nebudou líbit ani hybatelům úterní nepřístojnosti a jejich souputníkům.

Jedním z nich je svržení Václava Klause z vrcholu pomyslného žebříčku nositelů hanlivého označení „zemský škůdce“, na který jej stálým vymýšlením nových a nových „důkazů“ o škodlivosti jeho politických názorů a vystupování vysadili za pomoci bulvárních novinářů všelijací mentální pidižvíci z řad opozičních i koaličních politiků. Do úterka jsme měli fiktivního škůdce Václava Klause, nyní máme skutečného: Jiřího N. Paroubka. Na rozdíl od pana prezidenta, který byl na vrcholu pořadí škůdců osamělý, jeho nezpochybnitelný nástupce je prvním v dlouhém pořadí neodpovědných. Zatímco „důkazy“ o údajném škůdcovství Václava Klause měly převážně povahu bájí z říše Temna a jejich podkladem byla hlavně zbožná přání a bludy jeho nenávistníků, zásluhy předsedy socialistů - scénáristy, režiséra i předního účinkujícího úterní truchlohry – jsou zřejmé. Na svržení vlády právě v tomto období nelze totiž najít nic prospěšného pro stát z hlediska jeho okamžitých potřeb, ale poškozování českých národních zájmů, na které dosud měl mít monopol Václav Klaus, je tentokrát skutečné a dobře viditelné. Ani z hlediska perspektiv našeho dalšího politického vývoje porážka vlády nepřinese nic dobrého: nejspíš poraženou vládu Mirka Topolánka nahradí jiná, která v nejlepším případě nebude výrazně horší.

Ale přece může prospěch vyvstat: šokovaným voličům by otevřené opovrhování pána Lidového domu a jeho souputníků prospěchem země a nadřazování jejich partajních zájmů a osobních animosit nad blaho státu mělo otevřít oči a přivést je k vystřízlivění z oranžového opojení. Je to jeden z možných nechtěných účinků úterní proradnosti: Paroubkův úspěch z 24. března může být jednou doceněn jako první krok k volební porážce ČSSD a jeho odchodu z vedení strany.

Motivy syčáckého kousku jsou totiž průhledné. Poškození prestiže Mirka Topolánka a jeho týmu na mezinárodním i domácím poli přišlo jako na objednávku právě ve chvíli, kdy se jeho neokázalá profesionalita při jednáních v orgánech Evropské unie začala zhodnocovat dotahováním voličských preferencí ODS na úroveň ČSSD. Socialisté se cítili ohroženi a volili nejpodlejší způsob obrany, jaký si mohli vymyslet. Jistě svou roli sehrála i uražená ješitnost socialistického Napoleona, který nemůže zapomenout Mirku Topolánkovi, že mu zhatil sen o setrvání ve Strakově akademii bez ohledu na prohrané volby. Připravit vítězného odpůrce o čest uvítat v Praze Baracka Obamu by bylo hezkou náplastí na bolístku, pokud by se podařilo taškařici dotáhnout až do úplné dokonalosti, ale pouhé oslabení premiérova postavení jistě chutná Jiřímu N. Paroubkovi sladce jako med. Také rozhodování některých nezařazených poslanců a „rebelů“ uvnitř ODS, kteří pomohli socialistům porazit strany, jež jim otevřely cestu k získání mandátů, mohlo mít kromě oficiálních, věcných důvodů, také ryze soukromé motivy, např. nestrávené pocity urážky ať již kvůli hrubosti Martina Bursíka nebo kvůli opomenutí ctižádostivce Vlastimila Tlustého při sestavování druhé Topolánkovy vlády.

Ostatně oficiální důvod k útoku na postavení vlády byl zjevně zástupný. Jednání mezi Markem Dalíkem a Daliborem Bártkem o zastavení mediální štvanice proti poslanci Petrovi Wolfovi by bylo skandální pouze v případě, že by premiérův přítel při něm nabízel úplatek nebo jinou protihodnotu. To až dosud nikdo netvrdí. A pronásledování poslance Wolfa by slušný člověk neměl schvalovat, protože media si jím přisvojují rozhodování o vině, které přísluší pouze soudu. Dalibor Bártek nakládá s Petrem Wolfem, jako by byl předem odsouzen. Z laciné senzacechtivosti stříká bahno na něho, a nedbá, že špiní i jeho rodinu.

Spolehlivost Bártkova úsudku při vyhodnocování poznatků o obviněních není ničím ověřena: v případě „justiční mafie“ vyprodukoval „kachnu“ a není záruka, že již „nekrmí“ další. Případy Věry Jourové nebo Zdeňka Doležela by měly politiky varovat před přílišnou důvěřivostí k rádoby investigativcům. Vyjednávání mezi Markem Dalíkem a Daliborem Bártkem nelze považovat ani za zásah proti svobodě slova: nedošlo na použití ani hrozbu použitím mocenských opatření proti nemravnému reportérovi. Pro lepší pochopitelnost: otevřeného zásahu proti svobodě projevu ústavního činitele se dopustil Lubomír Zaorálek vypnutím mikrofonu ministrovi vnitra Ivanu Langrovi při jeho odpovědi na vystoupení dvojobročného poslance Davida Ratha.

Nechtěným důsledkem svržení vlády je obnažení nezpůsobilosti koaličních politiků k sebereflexi. Slyšíme od nich hněvivá slova na adresu opozice a svých poslanců, kteří ve chvíli nejtěžší zběhli od praporu, dovídáme se o tahání za nitky panem prezidentem. Ale nic o tom, že by se snad vedoucí představitelé koalice během vládního působení dopustili pochybení, jimiž si připravovali svou zkázu. Například aféry Jiřího Čunka, Renaty Vesecké & spol. či Petra Wolfa vůbec nemusely narůst do současných rozměrů, kdyby koalice ve chvíli jejich vzniku důsledně dbala zásad politické etiky a původců pohoršení se aspoň dočasně zbavila.

Dříve nepředvídané jsou zásadní změny priorit myšlení politiků, novinářů a samozřejmě i jimi matených občanů. Beznadějně vyprodány jsou křišťálové koule a národ se vrhl na předvídání vývoje, který nastane po přijetí demise vlády panem prezidentem. Vše ostatní jakoby zmizelo ze světa, dokonce ani analýzy kořenů současné krize nejsou v popředí zájmu.

Až do 23. se média zajímala o nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou, v té době nepochybně ohroženou četnými požadavky na její odvolání, a sílil také tlak na odvolání ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, pokud se nezasadí o ukončení jejího působení ve funkci. Přesto zájem o aféru Čunek-Vesecká od 24. zhasl jako sfouknutý plamen svíce. Ministr spravedlnosti i vláda budou mít jiné starosti než nápravu poměrů ve státním zastupitelství, takže aféra asi vyšumí do zapomnění a možná se k ní někdy vrátí až nová vláda po předčasných volbách. Lze si ostatně těžko představit, jak zelení ministři odcházejí z vlády v demisi kvůli neochotě Jiřího Pospíšila odvolat z úřadu „hlavní justiční mafiánku“.

Důkazem síly jednostranného usměrnění myšlení je skutečnost, že se dosud nenašel žádný paranoidní investigativec, kterého by napadlo, že si pád vlády „zařídili“ Renata Vesecká s Jiřím Pospíšilem, neb bližší jim je vlastní košile než Topolánkův kabát (mohl-li si dle „veřejněpavlačového mínění“ místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera „zařídit“ předání svého kárného řízení z Vrchního soudu v Olomouci k Vrchnímu soudu v Praze…).

Je téměř jisté, že zůstanou nenaplněné legislativní záměry vlády. Pochybuji, že se v dané situaci ministr spravedlnosti soustředí na prosazení slíbené novely trestního zákona, kterou by se hranice trestní odpovědnosti a sexuální nedotknutelnosti vrátila na 15 let. Autorský kolektiv, připravující rekodifikaci trestního řádu, jistě nebude spěchat, protože příznivá doba pro předložení nového zákona přijde až za dlouhou dobu po volbách.

Zkrácení období do příštích parlamentních voleb výrazně sníží naději na úspěch nových politických stran, jež vstoupily na „politický trh“ představením kandidátek pro evropské volby a měly v úmyslu pokusit se o proniknutí do parlamentu aspoň s malým počtem mandátů. Pro přípravu na předčasné parlamentní volby nebudou mít lidské zdroje, peníze, ani čas. Pro společnost je to větší ztráta, než si většina z nás uvědomuje: státu by vrcholně prospěla konkurence novodobé národní frontě parlamentních stran nováčky nezatíženými korupcí a jinými mravními poklesky, zvláště těch, kteří se na kandidátkách nechlubí zprofanovanými tvářemi „recyklovaných“ politiků.

Obávám se, že výčet nechtěných důsledků pádu vlády není úplný a dokonce ani uzavřený. Další nám může předvést pan prezident, bude-li při ustavení nové vlády postupovat sice ústavně, ale jinak, než od něho s naprostou samozřejmostí očekává Mirek Topolánek. Ústava přece prezidenta nezavazuje, aby dal potřetí příležitost politikovi jen proto, že je náhodou předsedou vlády, která kdysi těsně vyhrála volby. Jmenuje-li jiného představitele ODS než Mirka Topolánka nebo kohokoli mimo ODS, bude to sice černý nevděk vůči strůjci jeho zvolení prezidentem, nikoli však neústavní postup a dokonce ani ne svědectví o selhávání zdravého selského rozumu. Přece jen: sázet na koně, který po skvělých začátcích své kariéry začal kulhat a padat na překážkách, není moudré.

Mirek Topolánek by pak v případě prezidentovy nepřízně nečekaně dostal příležitost, aby ukázal, zda se může svému velkému předchůdci rovnat i ve schopnosti po porážce znova vstát a dosáhnout vyšších cílů než před ní. Pro takový případ mu držím palce.