Schválení státního rozpočtu na rok 2010 poslaneckou sněmovnou se neobešlo bez urážek a invektiv. V nich opět nejvíce zářil hejtman Středočeského kraje a „sběratel starožitností“ Rath. Nicméně, po schválení rozpočtu defilovala na obrazovce ČT24 plejáda poslanců se svými závěrečnými stanovisky. A zcela bezkonkurenčním baronem Prášilem se stala dvojka socialistů Paroubek-Sobotka.

Ten první se zaměřil na „politickou“ obhajobu změn, které ČSSD prosadila ve druhém čtení. ČSSD usoudila, že schválením drobtů na posílení platů státních zaměstnanců (Paroubek je vyjmenoval téměř všechny s tím, že jsou „potenciální voliči ČSSD“), posílením rozpočtu na sociální služby své portfolio voličů upevní ve víře v zázračnou moc Paroubkova slova. Sobotka pak vystoupil s tvrzením, že tyto vyšší výdaje „nezvýší deficit státního rozpočtu“. Největší část peněž nutných pro zvýšené výdaje ČSSD vzala z rozpočtu fondu dopravní infrastruktury, část ubrala z mandatorních výdajů státu na platbu veřejného dluhu, z důchodového zabezpečení. Tímto vlastně rozpočtovým podvodem bylo dosaženo kýženého cíle, tj. výše deficitu byla formálně zachována na 162,7 mld. Kč. Ve skutečnosti ale v případě, že peníze z těchto kapitol dojdou před koncem roku 2010, bude si muset vláda na tyto výdaje opět půjčit. Většina reality znalých komentátorů tak rozpočet označila za ještě více „skrytě deficitní“. V zásadě bychom mohli totiž díky tomuto triku každý státní rozpočet schválit jako vyrovnaný s tím, že se „podseknou“ mandatorní výdaje dané zákonem a v průběhu roku potom rozpočtovými opatřeními dosáhnout „kýženého“ deficitu.

K tomuto tématu se poté vyslovili i dva politologové, Kubáček a Jelínek. Jelínek, spřízněný s ČSSD, chválil moudrost Paroubka a jeho „tah“ na volební branku. Kubáček, který zdaleka nemá tak pevnou vazbu na pravici jako jeho kolega na levici, byl mnohem realističtější. Označil „vítězství“ ČSSD a společenských skupin jakoby „profitujících“ z hlasování poslanecké sněmovny za vítězství v jedné bitvě. Poté, co bude - vzhledem k našemu závazku přijmout někdy kolem roku 2015 euro - nutné snížit deficit státního rozpočtu maximálně na 3% HDP, tyto skupiny, dnes „triumfující“, za tento skrytý deficit draze zaplatí. Dodávám, že s těmito dnes „profitujícími“ skupinami však na tuto politiku doplatíme úplně všichni, neboť nutnost splácet dnešní dluhy nás či naše potomky nemine. V této souvislosti byly zmiňovány alarmující příklady států před bankrotem (nejen pobaltské republiky, ale už i Řecko, Itálie, Irsko atd.).

Shodou okolností se tento týden konal v Praze sjezd Evropské socialistické strany. Někteří delegáti z jiných států EU údajně neskrývali svůj obdiv k tomu, jak úspěšně si čeští socialisté vedou v našem politickém kolbišti. Navíc někteří hosté sjezdu, jako americký ekonom Sachs, podporovali teze o nutnosti zvýšené regulace ekonomiky. Jiní dokonce hovořili o nutnosti zlikvidovat „finanční kapitalismus“, který podle nich zavinil současnou světovou hospodářskou recesi. Evropští socialisté tak evidentně plavou na vlně odporu vůči kapitalismu, který byl sociologickými průzkumy zjištěn téměř ve všech státech EU. Lékem se má stát „nová společnost“ bez „negativních jevů“. Bohužel, jsem již dost starý na to, abych si podobné věty nepamatoval z úst našich bolševiků. Vždy bylo podle někdejších vůdců, Gotttwaldem počínaje a Husákem konče, nutné bojovat proti „negativním“ jevům a podporovat jen ty „pozitivní“ skutečnosti. Evropští socialisté převzetím terminologie někdejších bolševiků ukazují, jak nebezpečnou se tato dnes druhá nejsilnější evropská politická frakce stala. Je zřejmé, že evropská levice evidentně ztratila víru ve schopnosti jedince postarat se sama o sebe. Je to o to horší, že tuto víru nemají ani leckteré tak zvané pravicové strany, které se svou terminologií i přístupem k současné světové recesi chovají téměř navlas stejně jako socialisté. Iracionální víra ve schopnosti státu bohužel došla již i do USA, kde současná administrativa dělá vše pro to, aby se ekonomika USA začala co nejvíce podobat té evropské.

O tom, že se kapitalismu nejvíce daří pod politickou hegemonií komunistů, se přesvědčujeme dnes a denně na příkladu Číny. Lidé tam pracují 12 hodin denně, bez sobot, nedělí, bez sociálního a zdravotního pojištění, za situace uměle nadhodnocené domácí měny. Čína je dnes věřitelem prakticky celého světa. Nevolám vůbec po tom, abychom kopírovali výdobytky čínského kapitalismu. Jednoznačně se však na příkladu Číny dá ukázat, že nedodržování civilizačních norem Západu je obrovskou konkurenční výhodou. Více regulace na Západě ještě tuto čínskou výhodu zmnohonásobí. Nezávidím potom vůbec našim potomkům, kteří budou mít za soupeře dnešní třetí svět vedený Čínou a Indií. Příkazem doby by tedy měla být snaha o eliminaci těchto jednostranných výhod: Větší regulací u nás ji však sotva dosáhneme. Jediným řešením je kategorický požadavek, aby Čína a další rozvojové státy, zejména Indie, nemohly na naše trhy dovážet zboží vyrobené technologiemi, které byly z důvodů přísných ekologických norem vyhnány od nás na Východ. Takovou politiku bych dokázal pochopit a podpořit. Vždyť jsou to právě západní ekologové, kteří tak rádi představují Zemi jako uzavřený komplex. Právě z tohoto pohledu je úplně jedno, zda se miliony tun škodlivin vyrobí a vypustí do ovzduší v USA, Evropě nebo v Číně. A právě na neochotě rozvojových zemí jako Čína či Indie zkrachuje každá iniciativa, která by je nutila dodržovat naše „vyspělé“ standardy. To je vidět již po prvních dnech kodaňského summitu.

Vraťme se ale zpátky domů. Stále ještě věřím a doufám, že se nakonec najde o něco více těch, kteří více věří sobě než státu, a že výsledek jarních voleb do PS nedá šanci pokračovat levici realizovat své další vládnutí na dluh. Měli bychom se vlády neodpovědnosti a dluhů obávat.