S blížícím se projednáváním návrhu na změnu způsobu volby prezidenta republiky se pochopitelně rozhořela i veřejná diskuse o této změně. Hlava státu prostě v naší zemi přitahuje pozornost, a tak se v čase internetu nelze ani příliš divit, že se k její úpravě vyjadřuje kdekdo.

Názor na základní otázku - zda přímou volbu ano, či ne - jsem vyjádřil už vloni v obecnějším textu Proč prezidenta potřebujeme a nemám, co bych na něm měnil. Pořád si myslím, že Češi z mnoha důvodů vnímají svého prezidenta velmi specificky a přímá volba jejich představy naplňuje nejlépe. Jestliže náš prezident má být uznávanou společenskou autoritou, tak je jedině smysluplné, že bude vybírán prostřednictvím skutečné společenské vůle a ne kuloárových handlů politické reprezentace.

Je důležité, aby prezident měl co nejširší podporu veřejnosti. S ohledem na tento základní cíl by měl být vybírán i způsob volby. Měli bychom vybrat takový způsob, při kterém prezidenta, alespoň jako nejmenší zlo, podpoří co nejvíce občanů. Vycházím z toho, že každý volič vnímá prezidenta rozdílně podle toho, zda mu dal svůj hlas nebo nikoliv. Pokud prezidenta ve volbách podpořím svým hlasem, koukám pak na něj jinak, než pokud by je vyhrál proti mé vůli. A to i v případě, že moje podpora byla volbou „nejmenšího zla“ či nedostatkem jiných příležitostí. Pořád je to „můj“ prezident, uvedený do úřadu s mým přispěním a mou spoluzodpovědností.

Ve vládním návrhu se objevily tři způsoby volby. Tím prvním je systém jednokolový, při kterém bude prezidentem zvolen ten kandidát, který získá nejvyšší počet hlasů. Takhle se volí třeba do britského Parlamentu (respektive jeho Dolní komory). Je to typická aplikace zásady „vítěz bere vše“. Druhou možností je dvoukolový většinový systém. V něm dva nejúspěšnější kandidáti postupují do druhého kola a jeden z nich - ten, který druhé kolo vyhraje - pak logicky musí získat většinu hlasů. Tenhle systém už čeští voliči znají ze senátních voleb. Třetí možností je specifická podoba dvoukolového systému, kdy by do druhého kola nepostupovali pouze dva kandidáti, ale všichni, kteří by dosáhli určitého percentuálního zisku (mluví se o 12 - 12,5 %). Zvolen by pak byl ve druhém kole ten z nich, který by získal nejvyšší počet hlasů.

Když o nabízených možnostech uvažuji v kontextu všech specifik úřadu českého prezidenta, tak musím říct, že nejlépe se mi jeví klasický dvoukolový většinový systém. O tomto způsobu volby politologové tvrdí, že je vítězstvím kompromisu. Že v něm vítězí kandidát, který „nejméně vadí“ (nebo přinejmenším vadí méně než jeho soupeř v druhém kole). Když uvážíme, že prezident by měl být především všeobjímající autoritou, kterou bude uznávat co nejvíce lidí, tak si nedovedu představit úřad, pro který by se dvoukolový většinový systém hodil více.

Jednokolový systém by byl bezesporu levnější. Zmobilizovat volební mašinerii skutečně představuje náklady v řádech miliard a naprosto rozumím názoru některých daňových poplatníků, že pro ně hradní pán neznamená tolik, aby byli ochotni investovat do jeho výběru takovou částku. Já však mám v případě prezidenta republiky problém s nedostatečnou podporou získaného kandidáta. Opravdu - pokud bude na získání prezidentského úřadu stačit nějakých 20% hlasů, bude tím jeho legitimita ohrožena.

A pokud jde o tu specifickou podobu dvoukolového systému, tak ten mi přijde jako nejhorší možný. Je třeba pořádat dvě kola volby, a ještě z nich nemusí vyjít prezident s většinovým mandátem. Těch 50 % přece představuje určitou psychologickou hranici, zakládající o něco vyšší míru legitimity. Právě proto byla dvoukolová volba vymyšlena, takže této její modifikaci vlastně moc nerozumím. Samozřejmě, většina z odevzdaných hlasů nemusí být většinou všech voličů - to je ale problém těch, kteří zůstali doma.

Když to shrnu, vychází mi, že k tomu, aby prezident republiky byl obecně respektovanou autoritou, je nejvhodnější, aby byl volen dvoukolovým, většinovým systémem. Tento systém zajistí zvolenému prezidentovi podporu a silný mandát a pro veřejnost bude snazší se se svým prezidentem ztotožnit.