Odchodem Bohuslava Sobotky vzniká nová politická realita. Změna poměrů nastala jako vždycky. V průběhu let docházelo k řadě dílčích posunů, které se najednou představily jako změna kvality.

Bohuslav Sobotka byl nedobrovolným protagonistou těchto změn. Začaly někdy po volbách v roce 2013, kdy se dostal pod tlak prezidenta Miloše Zemana, a proto mu nezbylo než do vlády pozvat hnutí ANO oligarchy Andreje Babiše.

Možná předpokládal, že využije miliardáře v podřízené vládní roli, ten se znemožní v exponované ministerské funkci a Sobotka jako úspěšný premiér v následujících volbách obhájí svůj post. Zeman bude definitivně poražen či odkázán do mezí svého jen reprezentativního úřadu.

Dnes je jasné, že to nevyšlo ani nevyjde. Babiš využil vládní pozice k ovládnutí značné části státní správy a posílení popularity. Konečný countdown dvou rivalů ve vládě skončil vyhazovem miliardáře z ministerstva financí a rezignací Sobotky na místo šéfa strany.

Jak si mohl Sobotka myslet, že obstojí proti dvěma tak silným soupeřům, jakými byli Zeman a Babiš? Tento výklad se podobá pravdě, dokonce popisuje známé skutečnosti, přesto je naprosto zavádějící. Sobotka se skutečně přepočítal, ovšem nikoli v tom ohledu, že neměl bojovat s oběma mocnými muži najednou.

Polistopadová historie přinesla jednu zkušenost, že žádný politik nevydrží být premiérem po dvě období. Dílčí výjimkou byl pouze Václav Klaus, ovšem i ten už byl po roce 1996 jen na pár měsíců přechodným řešením z nouze. Premiérská funkce v obnovené české demokracii obvykle svého nositele zlikviduje, na tom se dosud nikomu nepodařilo nic změnit. Jak si tedy mohl Sobotka myslet, že jeho se to netýká?

Proto není relevantní ani obraz Zemana a Babiše jako geniálních, robustních nebo démonických politiků, kteří převálcují každého na cestě k takřka absolutní moci, jakou má třeba Viktor Orbán v Maďarsku. Samozřejmě, Babišovi novináři raději přirovnávají svého šéfa k francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi. Není to přesné.

Babiš ani Zeman v posledních letech nic nedokázali. Zaujali v Česku osvědčenou roli kibiců, kteří s autoritou nejstarších hospodských štamgastů sdělovali národu nezpochybnitelné pravdy, přitom část národa bere jejich řeči vážně a dokonce věří tvrzení, že kdyby to oni dostali do ruky, tak by všichni viděli. I taková je česká demokracie.

Přesto nejde ze Sobotkovy rezignace na funkci předsedy strany, natož z průzkumů o popularitě hnutí ANO cokoli jednoznačného odvozovat. Miloš Zeman není silnou politickou postavou, o čemž svědčí, že po svém premiérském období byl ještě víc vyčerpán než dnes Sobotka.

A na otázku, co vlastně Babiš dokázal jako ministr financí a vicepremiér, se kromě marketingových floskulí dá těžko něco odpovědět. Pokud by jeden či druhý měl místo Sobotky řídit zemi, zřejmě by už zdejší politika ztratila jakýkoli směr.

Potřebujeme kompetentního, možná by se dalo říci silného, a zároveň demokraticky smýšlejícího politika. Mnozí sdílejí názor, že to Zeman a Babiš nemyslí dobře s demokracií, v každém případě je jen mýtus, že by jistě něco významného dokázali, kdyby přímo či nepřímo převzali premiérskou funkci.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus