Čínská zeď, která dříve dělila politiku, byznys, společnost a média, se drolí, nicméně průnik podnikatelů do politiky zatím u nás ani u rakouských sousedů není dlouhodobě příliš úspěšný. Proč?
A pomůže nám kultura otevřenosti? Bude válka proti chamtivosti stejně důležitá jako válka proti terorismu?

Rakouský Team Stronach, vedený stejnojmenným osmdesátiletým miliardářem, který žije převážně v Kanadě, vstoupil do politiky nejprve razantně. V některých zemských volbách před pár lety posbíral deset procent s heslem: Pravda, transparentnost a férovost. Sliboval převrátit rakouskou politiku vzhůru nohama a horoval za vystoupení z EU. Předloni se však dostal do parlamentu jen s 5,7 procenty a nyní celé hnutí stojí před krachem.

Stronach sám se mandátu vzdal hned po dvou zasedáních parlamentu: byla to pro něj prý žvanírna – stejně jako pro pana Babiše, jak to řekl v pořadu ČT Interview 24 v srpnu roku 2014.

Lidé určitého ražení

Hnutí ANO v průzkumech dosud získává nejvyšší volební preference a jeví se jako momentálně nejsilnější subjekt na české politické scéně. Jenže podíváme-li se na monitorování preferencí z dlouhodobějšího hlediska, konkrétně z posledních čtyř měsíců (včetně února), zjistíme, že největší pokles zaznamenalo právě ono a naopak sociální demokracii preference narůstají.

Při standardním volebním modelu, který ukazuje pohled na rozložení voličských preferencí u rozhodnutých a počítá i s nejpreferovanější volbou váhajících, ANO nadále těsně poráží ČSSD – tedy alespoň dle zprávy společnosti SANEP z 16. února 2015. Avšak na druhé straně má Babišovo hnutí už největší počet váhajících voličů. ANO tedy trpí nejen celkovým poklesem voličů, ale i nárůstem množiny těch váhajících. Důvodů je víc, ale jedním z nich může nebýt fakt, že se profiluje coby strana či spíše útvar jednoho muže, jak ukázal třeba způsob nynějšího odvolání ministryně Heleny Válkové či pokus o odvolání Jiřího Zlatušky vlastními lidmi ze školského výboru poslanecké sněmovny.

Podíl na počínající voličské obezřetnosti samozřejmě nesou také předvolební sliby a hesla nikoliv vzdálená rakouskému panu Stronachovi: Nejsme jako politici, makáme či Stát budeme řídit jako firmu. S obdobnými slogany se přitom marginalizovaly Věci veřejné podnikatele Víta Bárty, které slibovaly: Vyženeme z politiky dinosaury. Ostatně sotva může být náhodou, že po ANO má nejvíce váhajících voličů produkt podnikatele Tomia Okamury zvaný Úsvit přímé demokracie.

Na příkladě rakouském – i na těch českých – lze ilustrovat příčiny voličské obezřetnosti a nestability. Podnikatelé sice čím dál víc myslí politicky, neboť jsou nuceni zvažovat odpovědnost za obec, za město, kraj či dokonce za stát, v němž podnikají, a to je přirozeně tlačí do politiky. Ale – jak zdůrazňuje německý politolog Johannes Bohnen – aby byli politizující se podnikatelé přesvědčiví, musí být jejich politický program i podnikatelské záměry zcela transparentní. Pakliže jejich politická hesla jsou vágní, triviální a nahrazují skutečné programové zásady, a ani o jejich podnikatelské strategii nic pořádného nevíme, ztrácejí rychle důvěryhodnost. Vždyť jimi založené politické subjekty záhy trpí týmiž neduhy jako ostatní strany, protože do hnutí vstoupili stejní či podobní lidé jako do ostatních partají: lidé v nadprůměrné míře toužící po moci a penězích, které by mohli „vydojit“ z veřejných financí.

Není náhodné, že při podobné komunikační strategii, jako mají tyto politické subjekty, zkrachovaly některé pokusy velkých firem přiživovat se na módních politických trendech, viz třeba americký McDonald’s, který v roce 2009 vyhlásil, že žluté M posadí na zelené pozadí. Akci doprovodil vyjádřením, že se chce přihlásit k respektu vůči životnímu prostředí. Úmysl byl jasný: krev hovězího měla překrýt barva deštných pralesů, rostliny měly nahradit maso zvířat. Jenže kampaň působila nedůvěryhodně a byla stažena. Německý energetický koncern RWE vyrukoval s reklamním trikovým filmem, v němž monstrum sází jako stromy větrné elektrárny; kreativcům však nedošlo, že monstrum zároveň produkuje zplodiny, které právě životní prostředí poškozují...

Stará pravda nerezaví

Podnikatelé už z podstaty věci jsou politickými aktéry tím, že nabízejí lidem práci či mají vliv na inovaci technologií i společenských struktur v místě svého působení. Svůj reálný politický vliv nechtěli a mnozí nadále nechtějí přiznávat, k jeho výkonu používali a používají lobbisty. ANO je příkladem konceptu, který na to jde opačně: Andrej Babiš se rozhodl politickou odpovědnost otevřeně převzít. Jeho hnutí vstoupilo do vlády, on se stal ministrem financí a vicepremiérem.

Místo transparentního politického programu ovšem česká společnost zatím vidí pouze tolik, že především dosazuje do státní správy své lidi; pod triviálními hesly o obecném zájmu pouze sleduje své cíle. A to je další důvod, proč hnutí ztrácí – byť zatím měkce a nenápadně – příznivce. Jakkoliv se totiž může zdát, že „stará politika“ přestává být funkční, nadále platí stará pravda, že nejasně definované cíle vzbuzují nedůvěru a dovolují občanům domnívat se, že vše, co takový politický subjekt činí, dělá pouze proto, aby zvýšil své příjmy bez ohledu na občany.

V politologii se začíná prosazovat termín Corporate Political Responsibility, politická odpovědnost firem. Tato odpovědnost musí být transparentní a politický aspekt veřejně formulovaný, tedy bez vytáček přiznaný a konkrétními firemními kroky neustále stvrzovaný. Kdyby se tohle povedlo a politikum se stalo součástí každé významné firmy, stoupl by i kredit politiky jako takové ve společnosti. Vlastně by se firmy přiznaly k tomu, že jsou součástí fungujícího státu, do něhož patříme všichni, kdo v dané zemi žijeme. Podnikatelé by tím přijali skutečnou politickou odpovědnost, protože každý podnikatel nakonec profituje na fungující obci, na právním státě, na bezpečnosti, na vzdělaných lidech, dobré dopravě či na kvalitní internetové dostupnosti.

Takzvaná governance má především dva úkoly: dohlížet na závazná pravidla v obci a pečovat o kolektivní hodnoty, jako je třeba vzdělání. Stát za tyto věci nese odpovědnost, avšak historickým vývojem (například s nárůstem sociálního zabezpečení) začal být přetížen. Proto by přiznání a převzetí částečné odpovědnosti za tyto hodnoty a služby ze strany podnikatelů mohlo zvýšit jejich společenskou prestiž a zefektivnit fungování státu.

Bývalé striktní oddělení politiky, podnikání a společnosti zkrátka neodpovídá dnešní žité skutečnosti. Velcí podnikatelé totiž disponují historicky bezprecendentními finančními, komunikačními a vědomostními poznatky. Jak a zda je využívají pro blaho společenství nejen ve formě filantropie, je velkým politikem dneška. Zatím takto uvědomělých firem a takto zacílených podnikatelských kroků není příliš, nicméně existují. Kupříkladu proslulá značka Adidas prosazuje vstřícnější pracovní podmínky, než jí předepisují zákony – a daří se jí. Americký Microsoft spolupracuje s vládou na odhalování botnetů, které používají hackeři k napadání počítačů. Jestliže se z podnikatelů stanou vůdčí osobnosti, které nereprezentují výhradně své finanční zájmy, nýbrž prokážou vysokou výkonnost i ve sledování veřejného zájmu, pak naše civilizace bude mít šanci přežít a může znovu nabýt inspirující sílu.

Něco ze světa sci-fi

Jenže aby se něco takového mohlo stát, zdůrazňuje již zmíněný německý politolog Johannes Bohnen, který zároveň působí ve své berlínské poradenské firmě, musí se ve společnosti prosadit kultura otevřenosti. To například znamená: když podnikatel vstoupí do politiky, musí být jeho podnikatelské záměry i politický program jeho subjektu průhledné. Jen a právě takové chování by mohlo mít blahodárný efekt; všichni hráči účastnící se veřejného a politického dění (včetně třeba profesních organizací, odborů či církví) by pod tlakem této otevřenosti byli nuceni veřejně více odkrývat své karty, přiznávat svoji barvu. Tím by se také oslabila moc lobbistického příšeří, které nečitelně manipuluje s částí veřejných financí.

A ještě něco by to přineslo: velcí podnikatelé by dali společnosti k dispozici své kompetence. V praxi by taková firma uvolnila své kapacity k tomu, aby mohla analyzovat, jak by která rámcová chystaná vládní rozhodnutí ovlivnila její byznys, aby se výsledky daly optimalizovat ku prospěchu všech zúčastněných. Takové zdůvěryhodnění politiky by zřejmě vedlo i k tomu, že by se o ni zajímalo více lidí a do veřejného prostoru by přicházelo více podnětů od občanů. Synergie probuzené společnosti s transparentními podnikateli by logicky vedla ik podpoře investigativní žurnalistiky, na které by měli politici i podnikatelé zájem a jež by zvyšovala by prestiž médií. Ta by mohla razantněji odhalovat nekalé praktiky z přítmí. Navíc by miliardáři měli na chod společnosti přímější vliv, než když lijí své peníze do nadací, které podporují vzdálené a těžko kontrolovatelné projekty.

Tato změna zní – zvláště u nás – jako čirá sci-fi či idealistický blábol. Ale pokud veřejnost nebude pozorovat dobrou vůli a reálné kroky motivované alespoň dílčím přiblížením se k načrtnutému, co se stane? Co nastane, pokud hnutí nebudou otevřeně hovořit o podnikatelských cílech svých zakladatelů a „majitelů“, pokud nebudou mít zřetelný politický program v zahraniční, hospodářské, bezpečnostní, energetické, zdravotní, důchodové, kulturní a jiných politikách, jak to vidíme dnes? Buď tedy „zmáknou“ společnost k tomu, že rezignuje na tyto hodnoty a možnosti –a správa věcí veřejných se pozvolna přesune do poměrů, které už nebudou tím, co dnes rozumíme pod označením euroamerický civilizační okruh. Anebo ty či ony politické subjekty podnikatelů pozvolna vysublimují z politického kolbiště (což samozřejmě nevylučuje, že do politické arény vstoupí jiní podnikatelé s jinými hnutími).

A je tu ještě jeden aspekt, který nelze pominout, tím spíš v textu tohoto typu, jenž vychází v deníku, který politickému podnikateli (Andreji Babišovi) patří. Pokud veřejnost ucítí a na konkrétních případech si ověří, že média, která politický podnikatel vlastní, svoji agendu přizpůsobují jeho zájmům, že prostě za něj „kopou“, bude to v důsledku znamenat politickou, potažmo pak i ekonomickou ztrátu pro daného podnikatele, protože význam i společenskou užitečnost svých médií tím marginalizuje. Synergie všech podnikatelových podniků, kam patří i média, vyvolává bumerangový efekt.

LN, 28.2.2015