Samozřejmě, že prapůvodem všeho politického marastu, ve kterém se dlouhá léta plácáme, je čtyřicetiletí komunistické vlády, ovšem devadesátá léta k očistě mnoho nepomohla. Naopak.

Legální, státem posvěcené rozkrádání drtivé většiny majetku státu nazvané privatizace šlo na ruku bývalým komunistům, estébákům, politikům, vekslákům… těm, kteří věděli, jak to chodí. Obyčejný člověk, dřív než se stačil v nově nastavených podmínkách zorientovat, ostrouhal mrkvičku.

A strouhání mrkve je asi tak to jediné, co od nás naši politikové očekávají. Strouhat, mlčet a držet.

To, co kdysi začalo mrtvými sponzory ODS a pokračovalo tzv. Sarajevským atentátem či strýčkem Standy Grosse, dnes vyústilo v blamáž kolem VV, přičemž jako by hledání pravdy nebylo tak nějak podstatné ani pro jednu ze zúčastněných stran.

Ať si říká kdo chce, co chce, za celým tím humbukem cítím už dobře povědomý smrádek z ODS, tedy strany, která v sobě soustředila podnikatelskou „smetánku“, v jejímž zájmu konstruuje svoji politiku. Orwelovsky pojatá pseudodemokracie, ve které jsou si všichni rovni, ale ti z ODS jsou si rovnější, se nenápadně rozlezla, jako rakovina. Aby s ODS ostatní strany udržely krok, musely přijmout podobný styl politikaření, jaký je vlastní právě ODS.

To, co začali Klaus se Zemanem, dovedli k dokonalosti Topolánek s Paroubkem: z politiky se stalo show, cirkus, divadlo, které dobře vynáší, ale svému původnímu účelu je na hony vzdáleno. Původním účelem je služba veřejnosti a vlasti – pro připomenutí.

Pro naše politiky, napříč celým spektrem, od socanů, přes lidovce až k ODS, není přirozené bojovat za pravdu, za blaho národa, za prospěch země. Jde o to sehrát na lidi co nejdokonalejší představení: ještě v maskérně spolu vesele švitoří, tykají si, srdečně se baví, zvou se na oběd, aby za minutku, před kamerami, dštili síru, plivali po sobě předem dohodnutými plivanci a zdvořile si vykali. Je třeba udržet lidi ve zdání, že nějaká politika u nás přece ještě existuje, že nějaký názorový střet pořád ještě hýbe věcmi dopředu… a mezitím, než to lidi přestane nadobro bavit, rozkradou to, co ještě zbývá…

Tak teď tady máme aféru ministra Bárty. Tak si tak přemýšlím, kdo by mohl mít zájem na tom, aby padl… Zajímavé na tom je, že Bárta je, zdá se, oblíbenec prezidenta, tím pádem by snad ODS proti němu nemusela mít nic tak zásadního, aby organizovala mediální štvanici; tím spíš, že sama už měla podobných afér bezpočet, její voličská základna se povážlivě tenčí a to poslední, co potřebuje, jsou další předčasné volby, resp. svržení vlády, ve které mají premiérské křeslo.

Ale ODS na sebe nabalila tolik špíny, že možná už není schopna rozpoznat, co je sebedestruktivní a co ještě ne.

Někdejší ministr Langer zanechal policii sice vybavenou novým vozovým parkem, ale de fakto v rozkladu. Kdo dnes ještě věří policii a soudům? Heslo Pomáhat a chránit se stalo samo sobě nechtěnou parodií. Politikové se naučili obratně manipulovat veřejným míněním, protože umějí využívat slabin sdělovacích prostředků. Naši novináři zpravidla totiž umějí jen papouškovat to které vyjádření či prohlášení, aniž by si dali špetku práce s ověřením faktů. A tak proti sobě často stojí dva diametrálně odlišné názory, které jsou ponechány jen tak, ve vzduchoprázdnu, bez jasného závěru. Jako by to, co si lidé myslí, bylo důležitější, než skutečnost, realita, pravda.

Prvotním cílem politiků je pracovat ve svůj vlastní prospěch, ve prospěch svých firem, své rodiny, svých známých… pokud se něco provalí, je nutné rychle klínem vyrazit klín, odvést pozornost, zmást… Masarykovi následníci metamorfovali jeho nejznámnější heslo na dnešní : Nebát se a nakrást.

To, že kradou, ví v této zemi každý. To, že se zřejmě nebojí, vyplývá z toho, jak moc kradou. To, jak moc krást chtějí, lze zase snadno odvodit z toho, jak vehementně se drží u koryt (viz. pražský magistrát). Celý stranický aparát pak jakoby neměl na práci nic jiného než umést cestičky a zamést stopy.

Nemám žádné jiné informace, než z médií; jsem tedy do značné míry odkázán na vlastní zkušenost a intuici. Ty mi říkají, že není radno věřit některým konkrétním pánům… v prvé řadě vůbec, ale vůbec nevěřím Íčku Langerovi; myslím si, že stále kuje pikle… stejně tak pan Tluchoř – stačí se oběma podívat do očí, na jejich grimasy, mimiku, řeč těla a máte jasno. Podobně to mám s někdejším ministrem Drobilem, ale třeba i se Sobotkou, Haškem, Tvrdíkem, Kalouskem…

Nevěřím slečně poslankyni Kočí a nevěřím ani Škárkovi. Podle mě jde jen o další akci „pánů z ODS“, kteří se už i pro vlastní stranu stávají přítěží, protože trpělivost Čechů není nekonečná, stejně jako není nekonečná ani naše blbost, i když se to tak mnohdy nemusí jevit.

Lidi už začínají chápat, že se s nimi hraje nefér hra, a mají toho plné zuby. Signálů o tom už je celá řada… teď už se jen čeká na to, až se ucho utrhne.

Žijeme v zemi, která ze své vlastní podstaty nemá daleko k pověstnému ráji na zemi. Mohli bychom být mnohem spokojenější, šťastnější, vyrovnanější, sebevědomější, bohatší… ale to by v cestě nesměli stát ti, které jsme si zvolili (anebo nezvolili, ale oni se přesto u koryt udrželi).

Nejsem voličem VV, tu stranu stále vnímám jako v zárodku, občas mám pocit, že jsou to političtí amatéři. Ale věřím Bártovi jeho záměr odvést pro stát kus dobré práce… v tomto smyslu jsem ochoten připustit, že leckdy účel světí prostředky, nicméně pokud se prokáže, že ministr korumpoval, svůj omyl bez mrknutí oka, i když s těžkým srdcem, přiznám. Potom už bych ale skutečně jen těžko k nějakému politikovi pojal důvěru.

V co však věřím absolutně, jsou lidi. Obyčejní lidé a především mladí lidé, kteří nečtou noviny, nesledují zprávy a o to míň jsou zatíženi pochybnými pseudointepretacemi událostí a jevů na naší politické scéně. Věřím v nás.

Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.