Doufejme, že Miloš Zeman udrží Miroslava Šloufa co nejdále za Jelením příkopem

Kdo by snad od nejdéle sloužícího vrcholného českého politika očekával, že ve svém závěrečném prezidentském projevu nabídne smířlivé či sebekritické ohlédnutí za uplynulými léty, nezná Václava Klause. Tím spíše, že i samotný odchod z Hradu si Klaus bezesporu představoval jinak než se senátním "dárkem" na krku. Žádost o testování u Ústavního soudu, zda náhodou není velezrádcem, se s důstojností prezidentského úřadu neslučuje ani trochu.

Budiž řečeno jasně, že autor komentáře je přesvědčen o tom, že Václav Klaus jako prezident projevil pozoruhodnou snahu interpretovat prezidentské kompetence tak široce, jak jen to šlo. A někdy dokonce i tak, jak to nejspíše ani nešlo. To je jistě nepokorné, ale za velezradu to označit nelze. Druhého prezidenta České republiky jednou oznámkuje historie, ale cenu za umělecký dojem zejména za poslední měsíce vládnutí zcela jistě nedostane. Způsob, jakým se vymezoval oproti svému zesnulému předchůdci, je možno slušně řečeno označit za nevkusný. Na amnestii, či přesněji na její aboliční část, se pak ze všeho nejlépe hodí Fouchého věta "Bylo to horší než zločin, byla to chyba". Ta koncovka se fakt nepovedla.

Netřeba pochybovat o tom, že Václav Klaus z českého veřejného prostoru neodchází a vynaloží sobě vlastní energii, aby jej nadále ovlivňoval. Je to trochu paradox, ale o tom, nakolik významná bude jeho role a koneckonců i výsledný zápis v české kolektivní paměti, bude možná víc než on sám rozhodovat jeho nástupce Miloš Zeman.

Na rozdíl od Klause i Václava Havla zvítězil v přímých prezidentských volbách a dostal přesvědčivý mandát. Do hlavy mu nikdo nevidí, nicméně pokud bude jen trochu chtít, dokáže se velmi dobře zhostit prezidentování ve vlastním osobitém stylu. Nesrovnatelně rozšafnějším a pro jeho voliče velmi srozumitelným, který ještě nezbytně nemusí odpuzovat ty, kteří ho nevolili. A to přestože jich bylo víc než dost a nemají ho rádi už kvůli způsobu vedení prezidentské kampaně ve stylu "účel světí prostředky", který v podstatě neznal suterén.

Miloš Zeman totiž při své inteligenci dobře ví, že podobným způsobem nemůže v úřadě fungovat. Pakliže se chce dobře zapsat a nevyvolávat nostalgii pro svých předchůdcích, musí předvádět téměř monarchistickou benevolentní důstojnost. Dosažitelným a velmi žádoucím cílem je, aby ho i ti, které v kampani až odpuzoval, respektovali. "You have to earn it," jak říkají Angličané. I respekt je třeba si odpracovat.

Z hlediska hospodářské politiky je zcela zřetelně nejvýznamnější Zemanovou pravomocí jmenování pěti členů bankovní rady, tedy většiny, již v prvním funkčním období. Novopečený prezident zřejmě o mandátu České národní banky a smyslu její práce dosud příliš nedumal, jinak by sotva mohl hovořit o potřebě "názorové pestrosti" v radě.

Ta totiž nízkou inflaci a stabilitu finančního sektoru ani náhodou nezajistí. Zeman ovšem není blázen, aby v zemi konzervativních střádalů jmenoval do bankovní rady lidi, kteří sice umějí odečítat ze rtů, ale o monetární ekonomii vůbec nic nevědí.

Hned v počátečních týdnech Miloš Zeman projde dvěma testy, jež naznačí, jak novou roli bude schopen zvládat. Prvním bude personální obsazení Kanceláře prezidenta. Kým se obklopí, s kým bude trávit většinu pracovní doby, na tom ve skutečnosti docela výrazně záleží. Extrémně dobrým indikátorem Zemanova zdravého úsudku by bylo, pokud by známá "transakční esa" formátu Miroslava Šloufa udržel co nejdále za Jelením příkopem. A také by se mohl hned ze začátku velmi snadno blýsknout tím, že by si nepořídil svého Hájka.

Druhý test je politický. Nakolik Miloš Zeman odolá pokušení sladce se pomstít a "rozrýt" sociální demokracii, která má našlápnuto k vítězství v parlamentních volbách v příštím roce? Ze všeho nejméně totiž ČSSD potřebuje z Hradu orchestrovaný rozkol mezi "zemanovci v ČSSD" a těmi, kteří se postarali o jeho potupnou prohru v prezidentské volbě před deseti lety.

Uvidíme, jestli Miloš Zeman udělá díky svému působení na Hradě z Klausovy dekády nevýznamnou epizodu. Anebo jestli ještě budeme na nesčetné chyby Václava Klause nostalgicky vzpomínat.

Týdeník EURO 11/2013, 11.3.2013