Žádný český předseda vlády neměl tolik štěstí jako Petr Nečas, aby za jeho vládou stála parlamentní většina 118 poslanců. A žádný jiný nepromarnil tak lehkomyslně šanci vstoupit do krátkých dějin státu jako úspěšný reformátor tím, že arogantním jednáním vůči koaličnímu partnerovi přivedl koalici k rozpadu. Co se mu nepovedlo při tahanicích kolem výměny policejního prezidenta, dokoná v pondělí, pokud mu v tom nezabrání pan prezident.

Počátkem týdne si v Hydeparku povzdechl moudrý člověk, předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský, že se obává, že se náš politický vývoj odvíjí směrem k „berlusconisaci“ státu. Skutečnost, že stačilo pouhých pět dní od uveřejnění úvodníku Erika Taberyho v Respektu z 4. dubna 2011 na to, aby padl jeden z nejvýkonnějších ministrů Nečasovy vlády a vládní koalice se dostala na okraj zániku, potvrzuje oprávněnost Rychetského obav, ba spíše ukazuje, že se česká politika vzdaluje od demokracie ještě více, až směrem k fašismu (neplést, prosím, s nacismem!). Pučisticko-mafiánské metody likvidace politických protivníků z arzenálů zpravodajských služeb, jejichž náznaky se objevily i v dřívějších skandálech, zaměřených k oslabení Nečasovy vlády, byly v případě útoku na stranu Věci veřejné použity zcela otevřeně. V kombinaci se stádním pudem politiků a novinářů se dehonestační provokace staly ničivou silou nejvyšší účinnosti. Může být ovšem i hůře: krev ještě neteče, ale co není, může být.

Důkazem poklesu kvality české demokracie je jednotný postoj mediální fronty k útoku na stranu Věci veřejné. Všichni hlídací podvraťáci demokracie štěkají v jednom směru bez ohledu na různost zaměstnavatelů a politického zabarvení titulů. Všichni se předhánějí v tom, kdo více a rychleji přispěje k ostouzení ostrakizované strany. Nenašel se žádný komentátor, který by čtenářům řekl, že všecko je jinak. Záhadou je mechanismus uplatnění sjednocujího vlivu, když viditelné řídící orgány zmizely s pádem komunistické diktatury.

Kauza Jaroslava Škarky a Kristýny Kočí potvrdila neúnosnou křehkost nesourodé vládní koalice. Na její zničení stačilo neuvěřitelně málo: zcela nevěrohodné výstupy dvou mravně pokleslých provokatérů, jež by lidé se zdravým selským rozumem vůbec nemohli vzít na vědomí. Jaroslav Škarka opakovaně měnil výpověď o přijímání peněz od Víta Bárty. Jednou je dostával, pak zase ne a opět ano, a nakonec v on-line rozhovoru pro server Aktuálně.cz ze dne 8. dubna 2011 se vyjádřil, že padesátitisícové platby vnímal jako příspěvek na vydání, související s jeho stranickou funkcí. Po přijetí dalších 170 tisíc korun, které ovšem mohl odmítnout, podal na Víta Bártu trestní oznámení, aniž by mu před tím dříve přijaté „nečisté“ peníze vrátil. Kristýna Kočí, která by se ve svém postpubertálním věku a stupni rozumové zralosti nikdy nevyšplhala do výšin postavení předsedkyně poslaneckého klubu, kdyby ji náhoda nepřivedla do blízkosti Víta Bárty, neodmítla poskytnutý půlmilion, ale hned jej připravila pro použití proti němu a také podala trestní oznámení. Oba provokatéři jednali cíleně, promyšleně a ve shodě. Pochybuji, že tento kousek vymysleli sami. Udali Víta Bártu, přestože ve straně patřili k jeho nejbližším spolupracovníkům, Jaroslav Škarka dokonce k dlouholetým přátelům.

Proměnlivost výpovědí a nepochopitelnost náhlého obratu v jejich dosud loajálním chování k Vítu Bártovi činí jejich svědectví nevěrohodným. Přesto dospělí lidé, kteří z titulu svých ústavních funkcí mají vůči voličům povinnost chovat se odpovědně, a hlídací podvraťáci demokracie, kteří mají vůči veřejnosti mravní povinnost poskytovat vyvážené a pravdivé informace, nečekali ani na první výsledky prověření pravděpodobně křivých obvinění. Presumpce neviny neplatí. Uchopili neověřená tvrzení provokatérů jako axiom a na jeho základě začali rozbíjet koalici.

Petru Nečasovi a jeho boys spiklenci pouze nahráli na smeč: sám si pak obohatil argumentaci útoku o výhradu propojení politiků „véček“ s agenturou ABL. A opět zaznělo axiomatické obvinění, že tato agentura kdysi v minulosti sledovala politiky ODS a podle novějších zjištění také Jiřího N. Paroubka, když ve skutečnosti se o ně nezajímala jako o politiky, ale jako o osoby podezřelé z korupčního jednání. Lze z toho vyčíst, že stejně jako před Listopadem jsou příslušníci „správné strany“ chráněnou zvěří, s čímž jsou lidé kolem Petra Nečase srozuměni.

V napjaté situaci se Vít Bárta zachoval s velkorysou obětavostí: vzdal se ministerské funkce, aby svou přítomností ve vládě neztěžoval vyjednávání mezi svou stranou a koaličními partnery. Ani to nebylo dost: Petr Nečas zahnal stranu Věci veřejné do kouta oznámením, že v pondělí 11. dubna 2011 navrhne panu prezidentovi odvolání jejího předsedy Radka Johna a Josefa Dobeše z ministerských funkcí. Nejpřirozenějším východiskem z této situace pro Věci veřejné by bylo zachování jednoty poslaneckého klubu, očištěného od pokleslých jedinců, a jeho odchod se vztyčeným praporem z vládní koalice. Všechna jiná řešení jsou špatná. Nejhorší by byla výměna cti několika odpadlíků za druhořadé vládní funkce, které by jim Petr Nečas nabídl při reorganizaci vlády.

Potvrzením poklesu kvality demokracie by bylo ustavení poslaneckého klubu odpadlíků ze strany Věci veřejné. Na půdě Poslanecké sněmovny by vznikl útvar zcela nezávislý na vůli voličů, kteří poslance zvolili jako nositele programových zásad konkrétní volební strany. Odpadlíci ji použili jako výtah k moci a pak se postavili proti ní. Čestní lidé by straně mandát vrátili. Jenže peníze a moc nesmrdí a čest nemá finanční hodnotu.

Není to nic nového: stejně se kdysi ustavil poslanecký klub TOP 09. Opakování stejného děje je důvodem k obnovení debaty o účelnosti obnovení institutu vázaného poslaneckého mandátu.

Nebudu spekulovat nad možnostmi dalšího vývoje. Ať bude jakýkoli, nedá se nic změnit na tom, že vítězové voleb r. 2010 připravili sami sobě obrovskou porážku z naprosto malicherných důvodů. Následky budou pro ně velmi nepříjemné. Propad finančně vyčerpané ODS v případných předčasných volbách považuji za téměř jistý.

O osudu Nečasovy vlády rozhodne v prvé etapě pan prezident. Vyhoví-li návrhu na odvolání ministrů Radka Johna a Josefa Dobeše, uzná tím legitimitu nároku předsedy vlády diktovat personální obsazení vlády bez ohledu na vůli koaličních stran a připustí uskutečnění puče provedeného ústavními nástroji. Vnucuje se mi paralela s Únorem 1948 a úlohou Edvarda Beneše. Vztah mezi stranou Věci veřejné a jejími koaličními partnery se následně vyhrotí do nesnesitelnosti.

Pak přijde hodina pravdy, která ukáže, do jaké míry jsou členové poslaneckého klubu VV vzdorní proti tlakům a svodům, jimž budou vystaveni. Podaří-li se kromě čtyř současných zběhů získat další tři, Petr Nečas by mohl získat důvěru pro reorganizovanou vládu, i kdyby strana Věci veřejné vypověděla koaliční smlouvu. Bylo by to ovšem Pyrrhovo vítězství, protože posílení opozičního tábora o nezlomených sedmnáct poslanců VV by přiblížilo okamžik, v němž se opozici podaří svrhnout Nečasovu vládu. Vyhlídky na přežití reorganizované vlády by byly malé, protože by se opět opírala o vnitřně nesourodou koalici. Proti současnosti by vzrostla váha rozporů mezi ODS a TOP 09, od nichž dosud odváděla pozornost svéhlavost Věcí veřejných.

Petr Nečas patrně netuší, že strana Věci veřejné je pouze dílčím cílem na cestě k svržení jeho vlády. Rozchodem s „véčky“ připravuje svůj vlastní pád.

Nová Nečasova vláda bude pouze trapnou imitací protikorupční vlády, neboť z koalice vypadne korupčními vztahy nejméně zatížená složka. Povahu překážky pro uplatnění korupčního vlivu velkých kapitálových uskupení na nakládání s veřejnými prostředky nebere straně Věci veřejné ani vyčítané propojení s ABL, protože tato firma se nepřiživuje na veřejných penězích. Strana proto nemá důvod podporovat zájmy různých lobbistů a zprostředkovatelů, tyjících ze zakázek ve veřejném sektoru. Úsilí o potlačování korupce nemusí pouze předstírat.

Zajímavější je otázka, proč se to všecko stalo právě teď a právě tímto způsobem. Tomu, že důvodem bylo mravní pohoršení dvou křištálově čistých duší mezi poslanci strany Věci veřejné, které se vzepřely ponižujícímu uplácení za loajalitu k Vítu Bártovi a za mlčení o nečistých způsobech financování strany, nevěřím, protože jejich odpudivé chování je popřením jejich čistoty. Odpověď na otázku neznám a nejsem si jist, že se někdy dovíme pravdu.

Prospěšné pro orientaci ve spleti lží a polopravd, jež se na nás valí z médií, je zodpovězení klasické kriminalistické otázky „cui bono“ (komu to prospělo).

První na řadě je ODS, tlačená levicí a koaličními partnery k objasnění vykonstruované „aféry ProMoPro“ a k odvolání ministra Alexandra Vondry, nepříjemného pro korupčníky pátráním po nepravostech při zadávání armádních zakázek a snahou o uzavření penězovodů ze státního rozpočtu do kapes lobbistů a dodavatelů. Hrozilo mimořádné zasedání Poslanecké sněmovny, na němž by všechny ostatní strany ODS ošklivě tísnily. Útok na Víta Bártu a Věci veřejné odpoutal pozornost od tohoto maléru téměř dokonale. Dokonce i houževnatý Miroslav Kalousek realisticky ztichl a nesnaží se překřičet pronásledovatele „véček“. Ostatně v danou chvíli již „aféra ProMoPro“ není potřebná, protože ta zase měla zastřít ošklivá podezření na korupční maléry v resortu obrany, a na ty se mezitím již také zapomnělo.

Síla doprovodného rámusu kolem obou zmíněných kauz je nepřímo úměrná jejich závažnosti. „Aféra ProMoPro“ odhalila vážné nedostatky v činnosti státní správy, kdežto věcná podstata obvinění proti Vítu Bártovi je nicotná. A vyhnáním Víta Bárty přichází vláda o jednoho z nejzdatnějších ministrů, kdežto Alexandra Vondry by velká škoda nebyla, byť sám má asi čisté ruce a snaží se poctivě o odhalení korupčních nepřístojností v resortu obrany.

Pro ODS je strana Věci veřejné nepříjemná také kvůli jejím „levicovým“ sklonům, tedy kvůli odporu proti dopadům ekonomických reforem na sociálně slabé vrstvy obyvatelstva. Dále jí vadí zásadová neústupnost „véčkařů“ v odporu proti prolomení limitů těžby hnědého uhlí, v němž ODS začala ustupovat tlaku těžařů.

Rozpad koalice by mohl přinést prospěch i sociálním demokratům. Mají tedy zřetelný důvod k útoku na její nejslabší článek. Bohuslav Sobotka určitě sní každou noc o tom, jak kráčí na Hrad pro pověření k sestavení vlády. Nevylučuji, že by byl úspěšný. Ve jménu důsledné pravicové zásadovosti by s ČSSD o vstupu do koalice asi jednaly všecky parlamentní strany, nebo by se v nich našlo dost odpadlíků, kteří by Sobotkovu vládu podpořili aspoň pasivně.

Na okraj dodávám, že v této souvislosti by bylo zajímavé podívat se, čím právě v této době zahánějí nudu bývalí vysoce postavení zpravodajci, spolupracující s oběma velkými stranami. Při zkoumání motivace postojů činitelů ODS by se nemělo zapomenout ani na známé pravidlo „cherchez la femme“ (za vším hledej ženu).

Za dárek od Petra Nečase by vytlačení VV z vlády považovali představitelé všech kapitálových uskupení, kterým vznikly potíže v důsledku razantních opatření Víta Bárty ve výstavbě a provozu dopravní infrastruktury. Oddechli by si z výše zmíněného důvodu také severočeští hnědouhelní těžaři.

Posléze by se ulevilo všem nepoctivcům, kteří mají důvod obávat se, že neřiditelný Radek John poničí všechny vazby a vztahy mezi nimi a policií, které je až dosud činily nedotknutelnými. Pod politicky nekorektním ministrem by se policie skutečně mohla stát nezávislou silou, provádějící vyšetřování podle zásady „padni komu padni“. Všichni budou spokojeni, až bude nejen justice, ale i policie pod správou spolehlivé ODS usměrňované neméně spolehlivými „kmotry“.

Petice, kterou sepsali policisté a hasiči za odvolání Radka Johna, je na pozadí výše uvedených obav nepoctivců pouhá maličkost. Jde o okamžitou reakci na úsporná opatření, která se časem zklidní. A jednou snad konečně někdo vysvětlí policistům, že vyvolávání tlaku na odstoupení ministra je politickou činností, kterou nemají v pracovní náplni. Minulý režim by postavil organizátory za podobné kousky před vojenský soud.

Velký zájem veřejnosti o události ve VV je výsledkem celkové nespokojenosti obyvatelstva, vyvolané dopady „škrtů“ do rodinných rozpočtů a obavami z připravovaných reformních opatření. Jednotné zaměření informací, řinoucích se z rozdílných zdrojů, ztěžuje veřejnosti orientaci v podstatě věci.

Stojí za zmínku, že na válečných tancích kolem VV se nepodílejí komunisté, kteří nejsou do věcí přímo zapleteni a výsledek koaliční krize se jejich postavení v orgánech veřejné moci nedotkne. Mohou nakonec ale také získat. Zatím nebyli postiženi žádným významným korupčním skandálem a mají celkem kvalitní parlamentní reprezentaci. Na pozadí rozhádaných tzv. demokratických stran jejich obraz z tohoto hlediska přímo září čistotou. Nebýt dědičného hříchu návaznosti na KSČ a lpění na historickém názvu by v příštích volbách mohli na úkor koaličních stran získat podporu o něco více voličů než dříve. Ale díky současné koaliční krizi jim tzv. demokratické parlamentní strany přenechají ještě více svých hlasů. Za politickou hloupost se platí.