„Neboť hřích není zločin v trestním zákoníku, ačkoli si to spousta lidí myslí. Hříchy a zločiny jsou co do přirozenosti značně odlišné. Nějaký skutek nebo zanedbání může být hrubým hříchem dlouho před tím, než je definováno jako zločin. A něco zákonem definované jako zločin může naopak přestat být hříchem. Naše zákoníky se zaměřují stejným směrem jako hříchy, když zkouší hříchy přeměnit ve zločiny. Ale hřích má vždy před zákoníky velký náskok.“
Eugen Rosenstock-Huessy, z knihy Křesťanská budoucnost, 1946

V posledních dnech a týdnech jsme svědky zvláštní debaty. Z rozpravy okolo slova „hřích“, která se vede v politických kruzích, vyplývá, že nejen na pražské radnici se ustavila zvláštní norma. Vytratilo se zde rozlišení mezi „špatností“, kterou může reprezentovat i zmíněný křesťanský hřích, a „zločinem“, který představuje překročení našeho (světského) zákona. Taková logika pak tvrdí, že pokud nějaký skutek neporušuje naše právní normy, je vše vlastně v pořádku. Jak uvidíme níže, ztotožnění dvojice dobrý/špatný s dvojicí zákonný/nezákonný se, bohužel, pozvolna stává běžnou praxí.

„Stejně mi nedokážou nic!“ to je zřejmě současné motto mnohých z těch, kteří si výše zmíněné rozlišení nenechají připustit k tělu. Měli bychom se sice ptát, kdo má komu co dokazovat - zdali volič politikovi jeho vinu, nebo naopak politik voličovi svou nevinu -, to teď ale nechme stranou. Ať je tomu jakkoliv, politikův výše zmíněný manifest je jasný. Skutečnou otázkou tedy je, na co přistoupí většina společnosti užívající volebního práva. Nejbližší volby nám tak možná napoví mnohé nejen o rozložení politických sil v naší zemi, ale i o tom, jaký má vlastně česká sekularizovaná společnost vztah k hodnotám, které meze psaného zákona překračují. Spokojí se volič se zástupci, kteří se drží „v mezích zákona“, nebo jsou jeho nároky vyšší, sahající za hranice popisné racionality našich právních norem?

Sám bych se do tohoto „moralizujícího“ tématu nepouštěl, kdyby mě k němu nepřivedl úřadující pražský primátor a horolezec Pavel Bém. Právě on totiž začal z úst vypouštět slova o hříšnosti, desateru, křesťanských hodnotách a podobně (viz diskuse v pořadu Otázky Václava Moravce). Je potom s podivem, že jeho obrana vůči všem nařčením, kterým v posledních dnech čelí, zatím stojí především na principu auditů, které ukázaly, že: „MHMP postupoval při zadávání veřejných zakázek dle pravidel pro zadávání veřejných zakázek upravených zákonem“ (viz Zpráva z 3. jednání Rady hl. m. Prahy 26. ledna 2010). Stejně tak se Bém staví vůči kritice Václava Havla. „Prosím Vás, abyste v případě, že máte údaje o nezákonném jednání, je dal k dispozici nejen mně, ale především příslušným institucím,“ píše našemu prezidentovi. (viz zde). Pokud však někdo mluví ve výše naznačených morálních rámcích, je překvapivé, že si pak vystačí jen s konstatováním, že „podle zákona“ bylo vše v pořádku. V takto nastavené debatě bych totiž očekával, že se dozvím víc, např. jestli bylo vše v pořádku i v rámci vyšších norem, ke kterým se sám Pavel Bém přihlásil. Pokud totiž došlo k nevýhodnému uzavření smluv a licencí, nestačí přeci jen lítostné konstatování této již dávno známé skutečnosti a vyhazov podřízeného. Chtěl bych rovněž slyšet rozpravu na téma, zdali se jednalo jen hloupost zvolených politiků, nebo šlo o cílený „podvod v mezích zákona“, ze kterého měl někdo profitovat. A také by mě pak zajímalo, zdali o tom sám primátor věděl. Žádné takové upřímné odpovědi jsem se však od moralizujícího politika nedočkal.

Ačkoliv pozemským soudům nepřísluší hodnotit něčí hříchy, jako volič se mohu rozhodovat podle toho, zdali někdo rozlišení mezi zločinem a hříchem vůbec vnímá. Nemusíme však mluvit jen v křesťanských termínech. Všichni přece víme, že v životě se vyskytuje spousta špatností jako jsou třeba „podvod“, „zrada“, „nepoctivost“, „vychytralost“ a mnohé další, jejichž podstatu zákony často nedovedou zachytit. Je tedy dost dobře možné páchat podvody v mezích zákona. A stejně tak se vedle toho může stát, že se dopustíme zločinu, aniž bychom chtěli spáchat nějakou špatnost (takovým případem pravděpodobně byla např. kauza bývalého ministra Mlynáře, který byl původně odsouzen na pět a půl roku. Naše soudy mohou jednat jen podle našich právních norem, nemohou a ani jim nepřísluší rozpoznat skutečný hřích. A v tom spočívá jejich mez.

Sám si tedy netroufám tvrdit, zdali jsou smlouvy na pražském magistrátu podle zákona v pořádku. To ať posoudí příslušné kontrolní orgány, soudy a právo. Stejně tak nemohu odpovědět na otázku, zdali nějaký politik spáchal hřích. Nevím to a nepřísluší mi to hodnotit. To ať posoudí Hospodin. Já mohu jediné. Ač vím, že daný politik má čistý trestní rejstřík, můj hlas ve volbách nedostane. Nechci se k němu přidat. O svých dobrých úmyslech mě totiž nepřesvědčil. A co hůř, ani se o to nesnažil. Stačilo přeci, že se pohyboval v mezích zákona…