Miloš Zeman je odstřižený od vlivu na domácí politiku, hledá proto štěstí ve světě

Prezident Miloš Zeman oslavil dva roky ve funkci stylově – ostrou kritikou České televize. Tu označil za „špatnou komerční televizi“ a navrhl omezení koncesionářských poplatků. Chtěl si tak patrně říci o více prostoru ve vysílání či o pozitivnější obraz vlastního majestátu, ale to je celkem vedlejší. Důležitá je jiná věc: zvlášť za poslední půlrok snad nemine týden, aby Miloš Zeman „nezaduněl z úst“. Přičemž pro jeho verbální kanonádu je zpravidla typická věcná nepřesnost, chabá opora v primárních zdrojích, urážlivá obhroublost a nadbíhání vkusu spíše té méně kulturní části společnosti.

Po dvou letech na Hradě Miloš Zeman každopádně naplňuje nejčernější noční můry odpůrců zavedení přímé volby, byť ta sama o sobě nemusela k takovému výsledku vést. Přímý mandát od voličů samozřejmě svádí k mocenským hrátkám, existují však přímo zvolení prezidenti, kteří podobnému vábení dokážou odolat. Ne tak Miloš Zeman.

Marná moci snaha

Prodloužená epizoda s vládou Jiřího Rusnoka i tahanice a průtahy spojené s jmenováním vlády Bohuslava Sobotky svědčí o tom , že Miloš Zeman měl dalekosáhlé mocenské ambice. Jeho největší politickou porážku v úřadu proto znamenaly parlamentní volby z roku 2013, neboť jejich výsledek pohřbil naděje na vládní koalici složenou z „haškovské“ ČSSD, prezidentské SPOZ a komunistů, byť posledně jmenovaní by možná vládní sestavu pouze podporovali v parlamentu. Uvedená kombinace by z prezidenta de facto učinila jakéhosi „superpremiéra“, a český politický systém by se tudíž zařadil k těm poloprezidentským.

Další řádné klání o poslanecká křesla by mělo proběhnout až na podzim 2017, prezidentský mandát vyprší v březnu 2018. Pro Miloše Zemana to znamená reálné odstřižení od rozsáhlého vlivu na domácí politiku prakticky po celé funkční období. A frustrace z uvedené skutečnosti tvoří nepochybně i jednu z příčin Zemanovy rostoucí verbální agresivity, snahy upoutat pozornost za každou cenu, stát v centru veřejné debaty – neboť jinak než ostrými výroky, často za hranou slušnosti a soudnosti, to vzhledem k jeho omezeným pravomocem možná ani nejde.

Tím spíše se však Miloš Zeman zaměřil na zahraniční vztahy. Dle ústavy rozhodnutí prezidenta v oblasti zahraniční politiky vyžadují spolupodpis předsedy vlády nebo jejího člena, a politickou zodpovědnost tak za prezidenta nese vláda. Nicméně vláda nemá skoro žádné nástroje, jak prezidenta ovlivnit. A provozuje-li se zahraniční politika hodně ústy či signály typu kam jedu a s kým se tam setkám, není divu, že si prezident formuje samostatnou linii, často dosti odlišnou od stanoviska české vlády i od postoje EU či NATO.

Tento rozpor bije do očí především ve vztahu k Rusku a k válce na Ukrajině. Přičemž schizofrenní zahraniční politika je sama o sobě špatná, nehledě na věcný obsah toho, co dvě centra její tvorby produkují, poněvadž zahraniční aktéři pak prostě nevědí, co si o nás mají myslet.

Podstatu problému lze ilustrovat na Zemanově projevu během pražské konference k výročí osvobození Osvětimi, v němž prezident vyzval, aby se do přímé akce proti Islámskému státu zapojili pokud možno všichni stálí členové Rady bezpečnosti OSN. Tedy i Rusko a Čína, neboť tři členové zbývající, USA, Velká Británie a Francie, se v té době na vojenských akcích proti IS dávno podíleli. Kdoví, třeba by něco takového bylo správné. Pokud ale prezident svůj projev nekonzultoval s ministerstvem zahraničí (tedy: nedohodl se s ním na jeho obsahu), šlo z jeho strany o nezodpovědný amatérismus.

„Americký triumf“

Svým příznivcům však Miloš Zeman před týdnem nadělil pěkný dárek v podobě svého „amerického triumfu“. Na konferenci Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti (anglickou zkratkou AIPAC ) podpořil Izrael a vyzval ke koordinované akci mezinárodního společenství proti islámskému terorismu. Za variaci na Kennedyho „Jsem Berlíňan“ (ale také na „Jsem Charlie“) v podobě „Jsem Žid“ si vysloužil potlesk vestoje. AIPAC je ale prostě zájmová (lobbistická) organizace, která českého prezidenta použila v počínajícím zápase o Bílý dům. Účastníky shromáždění Zeman „hladil po srsti“ a vlivný AIPAC se postaral o patřičnou publicitu.

Upřímně řečeno, v čem se to ale liší od Zemanovy cesty do Číny? V tom, že tehdy byla „partnerem“ skupina PPF miliardáře Petra Kellnera, nyní AIPAC. Obsah vystoupení se samozřejmě přizpůsobuje místu a poměrům, takže na krtečka v Americe naštěstí nedošlo. Prezident ale z této komparace vychází především jako podivný „obchodní cestující“, vkládající do společného podniku s různými zájmovými skupinami prestiž a jisté možnosti svého úřadu. Václav Klaus podobně bojoval proti teorii o globálním oteplování s vydatnou pomocí ropných koncernů, ruských i amerických. Bohužel, zájmy České republiky jsou v těchto obchodech přinejlepším přehlíženou komoditou.

LN, 9.3.2015