... ale parlamentní politika nikoli

Když se krátce po loňských volbách rozběhla jednání o budoucí vládě, hnutí ANO neskrývalo, že se do exekutivy nehrne a raději by zůstalo v parlamentních lavicích. Byli noví, nezkušení a chtěli se nejdřív rozkoukat, aby nedopadli podobně jako vládní rychlokvašky ze Strany zelených po volbách 2006 nebo Věcí veřejných po volbách 2010.

Ovšem volební výsledek hnutí byl závratný a ANO získalo tolik mandátů, že bez něj nešlo složit funkční vládu. A tak se nakonec rozhodlo náročnou výzvu přijmout.

Řeklo si rovnou o ministerstvo financí a další resorty, jimiž protékají velké peníze – místní rozvoj, obranu, životní prostředí a dopravu. Z tohoto seznamu se vymyká jen ministerstvo spravedlnosti, na němž však ANO dvakrát neexceluje.

Na pronášení dalekosáhlých soudů o výsledcích ministrů za hnutí ANO je asi brzy. Někteří se chytli rychle a získali si respekt, jiní se raději situovali do role mediálních hvězd. Víc se možná dozvíme na sklonku inspekčních cest premiéra Bohuslava Sobotky po jednotlivých ministerstvech.

Kdyby ale nic jiného, lze ocenit inventury, které vyslanci ANO ve svých úřadech provedli. K auditům, za něž se interní kontroly vydávaly, sice měly daleko, nicméně se jednalo o racionální počin a vzkaz, že žádný holubník v resortech, které dostali do správy, ministři ANO trpět nebudou.

Jestli má šéf ANO, ministr financí Andrej Babiš, v něčem mezery, tak v udržování koaliční harmonie. Sociální demokraty občas dráždí zpochybňováním koaličních dohod, třeba nad penzijní reformou či zdravotnickými poplatky.

Lidovce zas nazlobil personálními změnami ve firmách se státní účastí, při nichž je obešel. Rád si pouští ústa na špacír, těžkopádnost veřejné správy nechápe a i jeho blízcí spolupracovníci přistupují ke svým úkolům dost neortodoxně.

Skutečně slabé místo ANO je ale ve sněmovně, tedy tam, kde původně plánovalo těžiště své činnosti. Z poslanců hnutí kromě Babišovi oddaného předsedy klubu Jaroslava Faltýnka známe hlavně Jiřího Zlatušku, jenž se kompetentně vyjadřuje ke školské politice, nebo od boku střílejícího Martina Komárka.

Zapomenout ale nesmíme na místopředsedkyni Sněmovny Jaroslavu Jermanovou, která má pověst ženy s většími ambicemi než politickým nadáním. Však už také musela skousnout nejeden úsměšek od svých sněmovních kolegů.

Například lídr poslanců TOP 09 Miroslav Kalousek ji vyzval, aby byla jen čestnou místopředsedkyní dolní parlamentní komory a plenární schůze již nikdy neřídila.

Právě paní Jermanová je hlavní tváří nápadu, aby byla zpřísněna pravidla sněmovní diskuse. Konkrétně s hnutím ANO usiluje o desetiminutový limit pro vystoupení poslance. Zdánlivě jde o nástroj zefektivnění práce parlamentu. I Andrej Babiš se již nelichotivě vyjádřil o sněmovně jako o místu, kde se víc řeční, než dělá.

Bič na poslance by nejspíš přivítala i většina voličů. Znalci evropských parlamentů by mohli přihodit postřeh, že debata bývá omezována i jinde, v Británii ji dokonce může předseda Dolní sněmovny utnout.

Těžko ale srovnávat země se špičkovou parlamentní kulturou s českým hulvátovem. U nás bychom měli opozici – řečeno s Járou Cimrmanem – počítat pomaleji, ba dvakrát, už jen proto, že po ní koaliční většina, ať už pravá nebo levá, šlape s chutí takřka bestiální.

Kvalitnějšímu chodu parlamentu pomůže větší rozestup mezi prvním a druhým čtením zákonů či ztížení možnosti jednotlivců podávat pozměňovací návrhy. Diskusi ale chraňme – zejména před politickými formacemi, které preferují manažerské řízení před parlamentarismem.

Uvidíme, nakolik tento přístup pomůže ANO k úspěchům ve vládě. Ve sněmovně by ale jeho experimenty měly zbylé strany tlumit: natropily by totiž víc škody než užitku.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus