„Jde vlna za vlnou, nikdy se nevrací, nocí kdy začíná slavnostní bál. Oči se lesknou a zmítají v rozpacích, najednou jakoby se zázrak stal, křišťálem lustrů oči těkají, dveře se otevřou a jimi konečně… přicházejí, maršálové, maršálové. Ne, tajemníci, aparátníci, soudruzi, sevřeně a v trojstupu. Je Jan Vodňanský vizionář? Když tato písnička zněla kdysi v Divadle Ve Smečkách, byla nadějí – protože se v závěru zpívalo, že maršálové taky odcházejí. Představa, že po devatenácti letech od pádu komunismu se budou vracet, ne jejich děti, ale oni sami, byla tehdy nemožná, do pádu komunismu bylo ještě daleko, ale po sametovém převratu byla naprosto absurdní.

A přece se, pane prezidente Václave Havle, uskutečnila. Stejné aparátnické vizáže, stejné bolševické figury. Ptáte se, pane prezidente, jak mi dupou králíci? „Skvěle, pojďte si poslechnout, stejný krok, stejný fous, každý by nás láskou kous“, …zatím jen ve dvou krajích a až si zvykneme (a my si zvykneme, pane prezidente, jak řekl Jiří Paroubek), tak i jinde. „V očích žár a pevný cíl, formaci svou neporuší, zoceleni jsou i v duši, zkrátka už jsou takoví, tak mi dupou, pane prezidente, králíci. Jejich uši možná tuší víc než oči, srdce buší, kupředu levá, zpátky ni krok…“

Není třeba se bát, jak říkají naši moudří politici, naše země je zakotvena ve spojeneckých svazcích a je členem NATO. Komunisti se asi opravdu nemohou dostat k takové moci, jakou měli „za komunistů“. Chybí jim k tomu nejen SSSR, ale i komunistický dorost a pracuje proti nim i příroda se svým biologickým zákonem. Má tedy cenu komunisty rušit? I ti, kteří souhlasí se zrušením komunistické strany, říkají, že je již pozdě, že ten pravý moment k jejímu zrušení byl dávno promeškán. Ano, měla být zrušena hned po převratu. Ale tehdy se pan prezident Havel bál.

To není můj názor, to řekl jeho blízký spolupracovník: „Václav Havel neměl v rozhodující chvíli odvahu komunistickou stranu zrušit. Nejde o to, zda byl diktátor, nebo ne. Tehdy šlo o názor. Komunisté měli být zakázáni, jako byli v Německu zakázáni fašisté.“ (Ivan Medek, MF Dnes, 15. listopadu 2008). Tento názor nesdílí jen Ivan Medek, ale i mnozí další spolupracovníci Václava Havla z OF. Václav Havel by měl namísto mlžení, že „lid to nechtěl“ nebo „parlament nevydal zákony“, vyslovit své životní MEA CULPA, moje vina.

Dva roky trvalo, než se rozběhl normální život parlamentní demokracie, a v té době byl Václav Havel Bohem, který mohl všechno, i černou barvu změnit v bílou. Své roli demokratického Boha však nedostál. Vysvětlení najdeme v Novém zákoně. „Vím o tvých skutcích, nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech “ (Zjevení Janovo, 3. kapitola, verš 15-16). A nemusíme se opírat jen o bibli, Václav Havel v této době disponoval i tím, co francouzský myslitel Jean Bodin vyjádřil slovy „summa potestas“ (suma vší moci). Totiž, že v demokratickém státě, pro jehož pilíře demokratické moci se teprve hloubily základy, měl prezident Havel zcela výjimečné postavení přesahující jeho ústavní pravomoce. Jeho podřízenost tehdejším socialistickým zákonům nikdo nemusel brát vážně a jeho přirozená morální autorita stála jako u absolutistických panovníků nad zákonem (socialistickým zákonem). Byl mravní ikonou, jeho adorace snesla srovnání s T. G. M. Jím vyřčená exkomunikace komunistické strany z demokratického státu by vedla k takovému děsu tehdy ještě komunistických zákonodárců, že by si poprvé v dějinách jako kapři sami vypustili rybník. Ale i kdyby tomu tak nebylo, i kdyby jeho návrh na rozpuštění KSČ parlament neodhlasoval nebo mu nevyhověl soud, tak by vyslovil mravní memento, jakési mene tekel, jež by vstoupilo do historie.

Václav Havel namísto toho řekl, že komunistická strana musí být poražena ve volbách, nikoli rozpuštěna. Stačilo ale znát aritmetiku a spočítat si, že KSČ díky svému ortodoxnímu elektorátu, díky bývalým příslušníkům bezpečnostních a represivních orgánů a v neposlední řadě i díky přibývajícím občanům nespokojeným s popřevratovými vládami, politickými skandály a skandály politiků, vzrůstající kriminalitě a novým mladým voličům, kteří z komunismu znali jen lampiónové průvody - bude hravě překonávat 5% limit pro vstup do parlamentu. A že v parlamentu bude škodit.

Proč zakazovat, rušit, rozpouštět tedy dnes? Jako satisfakci obětem komunistického režimu? Nikoliv, jednoduše proto, že zákony se mají dodržovat. A komunisté je soustavně porušují. Především tím, že existuje rozpor mezi zákonem o protiprávnosti komunistického režimu, který prohlásil komunistickou stranu za zločineckou organizaci, a parlamentní existencí KSČM. Jedním z principů právního státu je, že zákony jsou v souladu, jeden nepopírá druhý a tím vytvářejí základ právní jistoty. Zákon prohlašující komunistickou stranu za zločinnou a účast této strany v politickém životě včetně její přítomnosti v parlamentu a nyní i získávaný podíl na výkonné moci – tento pilíř právního státu podkopává.

Je zbytečné diskutovat o tom, co písmeno „M“ navíc v jejím označení znamená – že je jen ochranným mimikrem strany, která je dosud oficielně zaregistrována na MV jako územní organizace KSČ. To je snad jediné tajemství, které si tato strana doposud uchovávala a které si snad brzo vezme do hrobu. Naštěstí písmeno „M“ symbolizuje i zkratku Mukl. Muže určené k likvidaci. Kolik jich komunisté zlikvidovali? Jen proto, že měli jiné názory! Vždyť zákon porušuje samotné slovo „komunismus“. Kromě Petra Uhla si přece nikdo nedovede představit komunismus bez jeho třídní ideologie, bez proklamovaného násilí, nastolení beztřídní společnosti a revolučního teroru menšiny proti většině. Komunistická strana partnerem demokratických stran v pluralitním politickém systému? Jen do té doby, než získá potřebnou míru moci. Pak už bude rozhodovat pracující lid se svým revolučním předvojem, komunistickou stranou.

Ty demokratické mimikry do kterých se KSČM halí, jsou rudé, růžové nebo narůžovělé, jak je potřeba. Ale vždy jsou vedeny zájmem o blaho (pracujícího) člověka a společnosti. KSČM se bude jako demokratická chovat jen tak dlouho, dokud to bude pro ni takticky výhodné – to je stará známá pravda - a dokud jí to bude dovoleno. Není většího usvědčujícího důkazu, než je prodejna knih v budově jejího sekretariátu nebo knihy prodávané ve stáncích při jejích politických akcích, např. oslavách prvního máje. V nich se např. dočteme, jaký lidumil byl Stalin a jaké lži jsou o něm šířeny. Tam potkáte Jakeše, tam uslyšíte bojovné řeči o svržení kapitalistického jha a kdo se schová pod stolem při schůzi některé z buněk strany, uslyší i řeči o tom, jak si to s mnohými jednou vyřídí. Konečně Komunistický manifest zůstává dále biblí, kánonem a desaterem v jedné podobě. „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí. Proletáři v ní nemají co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celý svět. “

Proto ani po devatenácti letech není pozdě; „pozdě“ přijde, když se KSČM nerozpustí. Naopak, svojí devatenáctiletou existencí v demokratické společnosti nám i sobě opatřila poslední důkazy pro své rozpuštění. Komise pro posouzení ústavnosti KSČM jich našla téměř osmdesát. Zadokumentovala desítky porušení zákona různými prohlášeními, projevy a jinými verbálními akcemi členů KSČM a komunistických politiků. Ne jen porušení, ale i naplnění skutkové podstaty řady trestných činů, např. schvalování trestného činu, propagace… Nezměnila se, a prokázala, že se ani změnit nechce a nemůže. Jako jediná ze všech bývalých komunistických stran!

Jediným smyslem její existence je být torpédem do demokratické společnosti, minou položenou pod jejími základy. Samozřejmě s náloží načasovanou. Do doby exploze bude tak jako doposud škodit demokratické legislativě, podkopávat základy demokracie vůbec, manipulovat s mladými lidmi a rozporem své „zákonné“ existence se zákonem označujícím ji za zločinnou podrývat právní jistotu v této zemi. A dělat jí ostudu. A nemusí ani získat moc, stačí, když ztíží fungování stávající demokracie; již nyní její existence brání vzniku aktivní většiny v parlamentu a většinových vlád a to nemluvíme o pavoučí síti, kterou na základě svých kontaktů doma i na východ KSČM opředla celou zemi.

V důsledků nepotrestání pachatelů zločinů komunismu se pachatelé jiných zločinů musí logicky ptát – proč my, když ne oni? Výstižnou charakteristikou komunistického myšlení je výrok francouzského spisovatele a nositele Nobelovy ceny Alberta Camuse, který napsal svému komunistickému příteli: „Já budu vždy bojovat za vás, až budete stát před puškami popravčí čety. Zato vy budete muset souhlasit s mojí popravou. “ Vzpomeňme komunistické představitele, kteří vědomě nechali popravit i své kamarády a spolupracovníky, v jejich terminologii - soudruhy. Proto jim nevadilo, když vydali na smrt tisíce ostatních nekomunistických spoluobčanů, kteří se ničím neprovinili. Ale mělo by to vadit vládě a Nejvyššímu správnímu soudu!

Proč? Protože platí-li po listopadu 1989 kontinuita socialistického práva, pak musí nutně platit i kontinuita odpovědnosti za zločiny komunistického režimu - a té se nelze zbavit jedním písmenem navíc. Pan profesor Jičínský to nedomyslel. Není divu, taková kontinuita by se pak vztahovala i na něj. Rozhodně pak neplatí úplně to, co řekl jiný profesor, Klaus, že KSČM není to, v čem jsme čtyřicet let žili (sic). Ještě není, ale bude, kdyby se dostala k moci.

Vláda má nyní jedinečnou příležitost osvědčit své demokratické cítění a podat Nejvyššímu správnímu soudu žalobu na rozpuštění KSČM. Tentokráte nikoli na žádost nějakých ukřivděných antikomunistů, ale na základě právní, politologické a historické analýzy, kterou vypracovala odborná komise senátu. Nechtějí-li být komunisté rozpuštěni, nechť tuto analyzu vyvrátí. Podaří-li se jim to, budu první, kdo jim pogratuluje. Jinak se musí na mapu naší republiky napsat „Hic sunt communistes“.

30. 11. 2008

Autor je právník